ECLI:CZ:US:2019:2.US.552.19.1
sp. zn. II. ÚS 552/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., právně zastoupeného JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Národní 21/340, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 3 Tdo 1292/2018-56, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 9 To 4/2018 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 9. 2017 sp. zn. 8 T 27/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 2. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 9. 2017 sp. zn. 8 T 27/2017, byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným škodu, se zbytkem nároku na náhradu škody je soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného činu se měl stěžovatel podle výroku rozsudku dopustit tím, že v době nejméně od 15. 8. 2015 do 18. 2. 2016 od poškozené Z. K. vylákal pod příslibem společného života, rekonstrukce bydlení poškozené, koupě motorového vozidla a zejména pod příslibem následného vrácení finančních prostředků, které získá zaměstnáním v SRN, postupně částky v celkové výši 295 777,00 Kč, když věděl, že finanční prostředky nebudou použity na účel, který poškozené sděloval, ani jí tyto prostředky nevrátí, neboť neměl stálé zaměstnání, po část stíhaného období byl v evidenci úřadu práce a neměl stálý příjem. Dále svůj závěr založily na obdobné úvaze, že stěžovatel v době nejméně od 10. 1. 2016 do 1. 4. 2016 od poškozené Š. B. vylákal pod záminkou úhrady dluhu z předchozího podnikání, úhrady věřitelům za pohonné hmoty, dále pod záminkou získání finančních prostředků uložených v neurčeném bankovním ústavu ve Švýcarsku, na úhradu daní ve švýcarské bance, rekonstrukci bydlení, společného života a zejména pod příslibem následného vrácení finančních prostředků, které získá vyplacením z účtu ve Švýcarsku, postupně částky v celkové výši 411 469,40 Kč, když věděl, že tyto finanční prostředky nebudou použity na účel, který poškozené sděloval, ani jí tyto finanční částky nevrátí, neboť ve stíhaném období neměl stálé zaměstnání a neměl stálý příjem
3. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, a to do výroku o vině a trestu, stejně jako do výroků o náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že je zamítl. Proti jeho rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nadále setrvává, stejně jako v řízení před obecnými soudy, na tom, že se žádné trestné činnosti nedopustil a finanční prostředky z poškozených nevylákal. V žádném případě nebylo bez důvodných pochybností možné dospět k závěru, že jakékoli - tím méně pak všechny - částky, k nimž dospěly soudy obou stupňů, od poškozených získal, zatímco věděl, že jim tyto finanční částky nevrátí. Soudy se zcela ztotožnily pouze s jednou z možných verzí, a to s verzí zásadně pro stěžovatele nepříznivou, prezentovanou (pouze) oběma poškozenými, zásadně (zejména emocionálně, ale i finančně) motivovanými na jeho odsouzení. Stěžovatel má za to, že soud prvního stupně ani soud odvolací se otázkou subjektivní stránky trestného činu podvodu ve vztahu k němu nezabývaly dostatečně, resp. že úmyslné zavinění mu v případě řádného postupu soudu nemohlo být nepochybně prokázáno. Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítá, že obecné soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, (jakož i v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu), jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny tři soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že jak soud nalézací, tak soud odvolací, postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, zabývaly se řádně důkazními návrhy stěžovatele a odůvodnily, proč některým z nich nevyhověly. Nejvyšší soud se zabýval rovněž otázkou, zda ve věci není dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, přičemž dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu plně korespondují s provedeným dokazováním, nikterak se nevymykají logickým postupům hodnocení a závěry zjištěné z řádně provedeného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu jsou pak plně odrazem skutkových zjištění soudu. Podle mínění Ústavního soudu závěry obecných soudů ani procesní postupy nezavdávají žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu