ECLI:CZ:US:2019:3.US.1381.19.1
sp. zn. III. ÚS 1381/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 7 Tdo 1247/2018-57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017 sp. zn. 67 To 217/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. 38 T 76/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, který spáchal v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Stěžovatel byl tímto rozsudkem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stěžovateli zároveň napadeným rozsudkem obvodní soud uložil povinnost zaplatit družstvu Půdní byty Smíchov, družstvo, na náhradě škody částku ve výši 660 000 Kč. Poškozená Z. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 trestního řádu.
3. Stěžovatel rozsudek obvodního soudu napadl odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že jej ve veřejném zasedání společně s taktéž napadeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 38 T 76/2016 v jiné, avšak skutkově propojené věci stěžovatele, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stěžovateli byl taktéž uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb ve výši 500 Kč denně, což činí celkem 100 000 Kč. Pro případ nezaplacení peněžitého trestu ve stanovené lhůtě, městský soud stanovil vykonání náhradního trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců. Poškozené družstvo Půdní byty Smíchov, družstvo, bylo se svým nárokem podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání Z. bylo podle §253 odst. 1 trestního řádu zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou. Podle §259 odst. 1 trestního řádu městský soud věc v rozsahu zrušeného zprošťujícího výroku a na něj navazujícího výroku o náhradě škody z rozsudku obvodního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 38T 76/2016 vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, neboť stěžovatel je přesvědčen, že celá věc má primárně občanskoprávní rozměr. Dle stěžovatele nelze též přehlédnout, že jeho jednání bylo eventuálně možno posoudit jako jednání v krajní nouzi. Možnost jednání v krajní nouzi stěžovatel dokládá dodatkem ke statickému posudku č. 19504_1 vypracovaným obchodní společností Statické posudky, s. r. o., který stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal společně s doplňkem ke své ústavní stížnosti. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud doplnil dokazování v jeho věci provedením zaslaného znaleckého posudku, neboť tímto posudkem stěžovatel nyní disponuje nově a v trestním řízení tedy posudek nemohl být proveden.
6. Stěžovatel dále namítá, že skutková zjištění učiněná obvodním soudem a potvrzená městským soudem jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel zdůrazňuje, že v situaci, kdy z provedeného dokazování je možno dovodit více verzí skutkového děje, je nutno zvolit tu verzi, která je pro obviněného příznivější. Ve věci stěžovatele tak měly obecné soudy postupovat v souladu s principem in dubio pro reo, což ovšem neučinily.
7. Stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy došlo k opomenutí důkazů, kdy se obvodní soud nevypořádal s námitkami stěžovatele, přičemž tento deficit nebyl odstraněn ani soudem odvolacím. Těmito opomenutými důkazy jsou jednak důkaz znaleckým posudkem doc. Ing. Milana Vaška, CSc. z oboru stavebnictví se zvláštní specializací statika ze dne 5. 11. 2016 č. 309/2016, který obvodní soud zcela v odůvodnění napadeného rozsudku ignoroval a odvolací soud se jím sice zabýval, avšak způsobem, který neměl oporu v dokazování provedeném před obvodním soudem. Dalším důkazem, s nímž se obvodní soud vůbec nevypořádal, je rozhodnutí Městské části Prahy 16, Úřadu městské části, odboru výstavby, dopravy a životního prostředí, úseku výstavby ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 016020/16/OVDŽP/Pk, č. j. 019190/16/OVDŽP o opatření na sousedním pozemku nebo stavbě. Stěžovatel uvádí, že s tímto rozhodnutím se nevypořádal ani obvodní soud ani městský soud. Ve svém důsledku tak obvodní soud i městský soud zapříčinily nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek obvodního soudu, který zrušil městský soud, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán eventuálně tento rozsudek obvodního soudu zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný, zjevně neopodstatněná.
12. První stěžovatelova námitka zpochybňuje relevanci trestněprávního postihu v jeho věci, když stěžovatel uvádí, že jeho jednání lze primárně posuzovat v rámci prostředků mimotrestních. Této námitce však vzhledem ke skutkovému stavu, tak jak byl obecnými soudy zjištěn, nelze přisvědčit. Z provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatel zcela záměrně, dlouhodobě a s velkou intenzitou zásahu do práv nájemců obývajících z titulu věcného břemene bytovou jednotku ve vlastnictví stěžovatele, činil kroky směřující k tomu, aby rodina Z. předmětný byt byla nucena opustit, čehož stěžovatel nakonec dosáhl tím, že předmětnou bytovou jednotku zcela zdemoloval tak, že z původního bytu zbyly toliko obvodové zdi. Použití prostředků mimo trestní právo, jež v minulosti byly rodinou Z. vůči stěžovateli opakovaně uplatňovány v podobě několika předběžných opatření, nebylo účinné, neboť stěžovatel zmiňovaná předběžná opatření, která mu ukládala upustit od zásahů do práv Z., nerespektoval. Stěžovatel dle závěrů obecných soudů naopak stále zintenzivňoval své útoky, čímž dosáhl nakonec svého cíle, tedy faktického zániku věcného břemene, neboť předmětná bytová jednotka je v dezolátním stavu, a tudíž neobyvatelná. Z výše uvedeného plyne vysoká společenská škodlivost jednání stěžovatele, která v daném případě neumožňuje uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
13. Stěžovatel uvádí, že pokud nebyla na místě přímo uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, lze uvažovat o vyvinění stěžovatele prostřednictvím institutu krajní nouze. Stěžovatel dokonce navrhl Ústavnímu soudu za tímto účelem provedení důkazu dodatkem ke statickému posudku č. 19504_1. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Již z tohoto stručného shrnutí podstaty řízení před Ústavním soudem lze dovodit, že provádění důkazů, jež má za cíl dále objasnit skutkový stav, který však byl již dostatečně objasněn v řízení před obecnými soudy, se nelze před Ústavním soudem domáhat. Domnívá-li se stěžovatel, že jde o důkaz nový, obecnému soudu dříve neznámý, který by mohl sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, resp. o trestu stěžovateli uloženému, je stěžovatel oprávněn podat návrh na povolení obnovy řízení podle §277 a násl. trestního řádu.
14. Stěžovatel dále namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Ústavní soud však ani této námitce nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly velmi pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nelze dovodit. Ústavní soud k tomuto podotýká, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá především toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
15. Námitka stěžovatele týkající se existence tzv. opomenutých důkazů taktéž postrádá relevanci. Za situace, kdy obecné soudy odmítnou provést důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19), nález ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25) nebo citovaný nález sp. zn. I. ÚS 273/06] vychází z názoru, že zásadám řádného procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi, zde obviněnému, možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které použil, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené). Na druhou stranu, judikatura Ústavního soudu vychází z přesvědčení, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně "automaticky" vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" či jiné obstrukční procesní taktiky [k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747), bod 21]. V případě stěžovatele nedošlo k opomenutí jím navrhovaných důkazů ve výše uvedeném schématu, neboť, jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obvodní soud stěžovatelem navrhované důkazy skutečně provedl, jak si ověřil dovolací soud studiem protokolů z hlavního líčení, nicméně toliko opomněl se s těmito důkazy vypořádat v odůvodnění svého rozsudku. Tuto vadu však napravil odvolací soud, který předmětné důkazy vyhodnotil a vypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozsudku. Existenci opomenutých důkazů ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu tedy nelze v posuzované věci dovodit.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku obvodního soudu, který již zrušil městský soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný; ve zbytku pak - tedy co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tj. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu - ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu