ECLI:CZ:US:2019:3.US.144.19.1
sp. zn. III. ÚS 144/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PAPOS Trade, s. r. o., sídlem Mořičovská 251, Ostrov, zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou, sídlem T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 10 Ads 64/2018-58, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2018 č. j. 14 A 80/2017-43 a sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. července 2017 vydaného pod č. 240/2017 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, a o s ní spojeném návrhu na zrušení §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá, že sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") byla porušena její koaliční svoboda zakotvená v čl. 27 Listiny, byl porušen princip právního státu zakotvený v čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a rovněž byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví.
2. Stěžovatelka se před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení sdělení ministerstva ze dne 21. 7. 2017 vyhlášeného pod č. 240/2017 Sb., kterým byla rozšířena závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně uzavřené mezi vyšším odborovým orgánem (Odborovým svazem pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v České republice, Česko-moravským odborovým sdružením) a organizací zaměstnavatelů (Asociací Českého papírenského průmyslu). Uvedeným sdělením ministerstvo podle §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o kolektivním vyjednávání"), rozšířilo závaznost kolektivní smlouvy i pro další zaměstnavatele s převažující činností v odvětví označeném kódy klasifikace ekonomických činností CZ - NACE s číselným označením 17.11 a 17.12.
3. Městský soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2018 č. j. 14 A 80/2017 návrh stěžovatelky zamítl. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017 čj. 9 As 329/2016-42 uvedl, že sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně odpovídá definici opatření obecné povahy. Městský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, podle níž mohou být pro účely přezkumu považovány za opatření obecné povahy ve smyslu soudního řádu správního i úkony, které jsou vydávány mimo procedurální režim správního řádu. U takových úkonů soud musí přezkoumávat, zda nebyl při jejich vydávání porušen proces stanovený pro danou právní formu (nikoliv tedy proces pro vydávání opatření obecné povahy podle části šesté správního řádu). Městský soud dospěl k závěru, že při rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy na stěžovatelku neporušilo ministerstvo zákonný postup podle §7 zákona o kolektivním vyjednávání. Kdyby totiž musel být obsah kolektivní smlouvy se stěžovatelkou konzultován, byl by porušen princip reprezentativnosti a také by to nepřiměřeně zasáhlo do předchozího vyjednávání smluvních stran kolektivní smlouvy.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 10 Ads 64/2018 zamítl, přičemž vyšel ze skutkově obdobné věci mezi stejnými účastníky, o níž rozhodl rozsudkem ze dne 25. 10. 2018 č. j. 1 Ads 72/2018-46. I v nyní posuzované věci shledal závěry městského soudu jako věcně správné a dostatečně odůvodněné. Ačkoli konstatoval dílčí procesní pochybení při vydání shora označeného sdělení ministerstva, uzavřel, že zjištěná procesní vada neměla vliv na zákonnost napadeného sdělení. Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud se neztotožnil s argumenty stěžovatelky tvrdící neústavnost §7 zákona o kolektivním vyjednávání, neshledal důvod pro postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, který stěžovatelka opakovaně navrhla.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje řízení před městským soudem, obsah kasačních námitek uplatňovaných před Nejvyšším správním soudem, jakož i základní argumenty Nejvyššího správního soudu. Dále formuluje 4 skupiny výhrad vůči postupu Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že oběma napadenými rozsudky i shora označeným sdělením o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody. Konkrétně pak stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal se všemi jejími námitkami, včetně námitky nedostatečného zdůvodnění rozhodnutí městského soudu, čímž zatížil řízení vadou, která měla podle stěžovatelky za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka dále připomíná, že se soudy nevypořádaly s jejím návrhem na zrušení §7 zákona o kolektivním vyjednávání. Rovněž poukazuje na skutečnost, že v řízení před Nejvyšším správním soudem vyšlo najevo, že při rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy mělo ministerstvo povinnost postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, mj. mělo povinnost vyplývající z §4 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, uvědomit s dostatečným předstihem dotčené osoby o úkonu, který učiní a dát jim možnost k uplatnění jejich práv. Ačkoli Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky správně došel k závěru, že ministerstvo takto nepostupovalo, jeho sdělení nezrušil. Podle stěžovatelky ji tímto postupem Nejvyšší správní soud krátil na jejích právech a řízení zatížil vadou, jež měla za následek nezákonné rozhodnutí. Konečně stěžovatelka navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil §7 zákona o kolektivním vyjednávání pro rozpor s ústavním pořádkem (konkrétně s čl. 4 odst. 1 Listiny). Zároveň napadené ustanovení odnímá stěžovatelce právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka nemá možnost se jakkoli účastnit vydání opatření (rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy) a následně se domáhat soudního přezkumu. Stěžovatelka tvrdí, že napadená právní úprava je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 40/02 (N 88/30 SbNU 327; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým byla předchozí právní úprava rozšiřování závaznosti kolektivních smluv zrušena. Nová právní úprava zakotvená novelou zákona o kolektivním vyjednávání provedenou zákonem č. 255/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 7. 2005, podle stěžovatelky nevyhovuje požadavkům Ústavního soudu formulovaným v uvedeném nálezu, konkrétně nesplňuje výhrady Ústavního soudu k možnosti soudního přezkumu vydání takového sdělení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Úvodem Ústavní soud podotýká, že obsahově téměř totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se zabýval ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 4174/18, přičemž tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 11. 9. 2019 odmítl. Ústavní soud nemá ani ve stávajícím případě žádný důvod odchylovat se od závěrů obsažených v tomto usnesení, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.
9. S ohledem na výše uvedené lze proto pouze ve stručnosti shrnout, že námitky stěžovatelky týkající se porušení koaliční svobody podle čl. 27 Listiny, jakož i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny vydáním napadeného sdělení postrádají bližší argumentaci. K námitce, že postupem ministerstva došlo k porušení čl. 79 odst. 3 Ústavy, lze dodat, že tento článek nezakotvuje žádné ústavně zaručené subjektivní právo stěžovatelky, navíc se (na rozdíl od předchozí právní úpravy) na věc nevztahuje, neboť sdělení o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy není vydáváno jako právní předpis, nýbrž jako opatření obecné povahy. Co se týče výtek ohledně nedostatečného vypořádání stížnostních námitek Nejvyšším správním soudem, Ústavní soud neshledává, že by Nejvyšší správní soud postupoval protiústavně. Úkolem soudu není odpovědět na každý dílčí argument uvedený v žalobě. Soud se musí zejména vypořádat s obsahem a smyslem žalobní argumentace, přičemž podstatné je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Stejně tak je zjevně neopodstatněná námitka nedostatečného vypořádání se s návrhem stěžovatelky na postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť jak Nejvyšší správní soud, tak městský soud se návrhem stěžovatelky dostatečně zabývaly a svůj závěr o tom, že postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy není namístě, dostatečně zdůvodnily. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že zjištěná procesní vada při vydání sdělení ministerstva (spočívající v nesplnění povinnosti uvědomit s dostatečným předstihem dotčené osoby o úkonu, který správní orgán učiní a dát jim možnost k uplatnění jejich práv) neměla vliv na zákonnost rozhodnutí jako způsobilého porušit základní práva stěžovatelky. Ústavní soud tak neshledal jakýkoli rozpor postupu účastníků řízení v posuzované věci se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 40/02 (N 88/30 SbNU 327).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení §7 zákona o kolektivním vyjednávání, který je svou povahou návrhem akcesorickým, pak sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu