ECLI:CZ:US:2019:3.US.1788.17.1
sp. zn. III. ÚS 1788/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Marie Haraštové, zastoupené JUDr. René Huškem, advokátem, sídlem Smetanova 1022/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 27 Cdo 595/2017-287, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2016 č. j. 8 Cmo 316/2014-212, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 29 Cdo 646/2015-176 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2014 č. j. 9 Cm 260/2010-109, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a družstva BD X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka též navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Stěžovatelčin bratr Milota Kuběnka (dále jen "zůstavitel" nebo "právní předchůdce stěžovatelky") byl ke dni 24. 6. 2009 nájemcem bytu č. X1 v domě na adrese XX, jehož vlastníkem bylo statutární město Brno. Plnou mocí ze dne 11. 6. 2009 zmocnil zůstavitel stěžovatelku k účasti na ustavující schůzi v té době zakládaného družstva, svolané na den 25. 6. 2009, a ke všem úkonům spojeným s touto schůzí, především k hlasování o všech bodech programu ustavující schůze, k předkládání návrhů a připomínek a k převzetí závazku ke splacení základního členského vkladu. Zůstavitel ovšem dne 24. 6. 2009 zemřel a následujícího dne se konala ustavující schůze družstva, které bylo založeno (mimo jiné) za účelem koupě domu od města Brna a následného převodu jednotlivých bytových jednotek do vlastnictví členů družstva. Stěžovatelka se zúčastnila ustavující členské schůze družstva, kde hlasovala o přijetí jeho stanov a zavázala se splatit základní členský vklad. Družstvo vzniklo zápisem do obchodního rejstříku dne 24. 8. 2009 a město Brno posléze převedlo na družstvo - vedlejšího účastníka vlastnictví domu, v němž se předmětný byt nachází.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na určení jejího členství ve vedlejším účastníkovi s odůvodněním, že její právní předchůdce nesplnil podmínky pro vznik členství při založení vedlejšího účastníka, neboť primární vznik členství obchodní zákoník vázal na splnění podmínky vzniku družstva a na přijetí člena na základě přihlášky schválené orgánem družstva určeným ve stanovách. U stěžovatelky ani u jejího právního předchůdce přitom podle krajského soudu nemohla nastat a nenastala některá ze zákonem stanovených právních skutečností, se kterými zákon spojuje vznik členství, neboť stěžovatelčin právní předchůdce zemřel dva měsíce před vznikem vedlejší účastnice, a tedy mu členství v družstvu nemohlo podle §227 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku vzniknout; chybějící předpoklad vzniku členství přitom podle krajského soudu nelze nahradit ani postupem podle §33b odst. 6 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 1. 10. 2014 č. j. 8 Cmo 316/2014-138 usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s právním názorem, že vznik členství v družstvu při vzniku družstva má povahu nároku, protože je vázán pouze na podmínky upravené v zákoně, popřípadě ve stanovách vznikajícího družstva, a splňuje-li tedy uchazeč tyto podmínky, stane se při vzniku družstva bez dalšího jeho členem. Samotné členství v družstvu pak má podle vrchního soudu jednak nemajetkovou složku spočívající zejména v právu člena zúčastnit se rozhodování o záležitostech družstva, a jednak majetkovou složku představující hodnotu práv spojených s nájmem, popřípadě vlastnictvím družstevního bytu. Jinak tomu přitom podle vrchního soudu není ani v případě práva na vznik členství v družstvu, a proto může být toto právo rovněž předmětem dědění.
5. K dovolání vedlejšího účastníka nicméně Nejvyšší soud shora označeným usnesením ze dne 23. 9. 2015 usnesení vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s právním názorem, že právní předchůdce stěžovatelky nesplnil podmínku účasti na ustavující schůzi družstva a rozhodování na této schůzi, neboť den před konáním ustavující schůze zemřel. Současně Nejvyšší soud uvedl, že následná jednání stěžovatelky na základě zůstavitelovy plné moci nebyla neodkladnými úkony podle §33b odst. 6 občanského zákoníku.
6. Vrchní soud v Olomouci po vrácení věci v záhlaví identifikovaným usnesením ze dne 16. 3. 2016, vázán právním názorem dovolacího soudu, usnesení krajského soudu potvrdil.
7. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2017 jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že usnesení vrchního soudu je v souladu s předchozím kasačním usnesením dovolacího soudu; pro úplnost a bez ohledu na přípustnost dovolání Nejvyšší soud dodal, že předpokladem neodkladnosti úkonu podle §33b odst. 6 občanského zákoníku je újma na právech zemřelého zmocnitele či jeho právních nástupců v případě jeho neučinění, což promítnuto do poměrů dané věci znamená, že účast na ustavující schůzi a rozhodování na ní nemohou být posouzeny jako neodkladné úkony, a to už jen z toho důvodu, že i v případě, kdy by se (hypoteticky) ustavující schůze účastnil sám zmocnitel, členem družstva by se ke dni jeho vzniku přesto (v důsledku své smrti) nestal, a stěžovatelkou očekávané právní následky by tak ani za této situace nenastaly. Právní předchůdce stěžovatelky totiž, právě s ohledem na své úmrtí, nemohl podle Nejvyššího soudu splnit všechny podmínky stanovené zákonem a stanovami pro vznik členství v družstvu, čímž mu nemohl být založen ani stěžovatelkou tvrzený "nárok na vznik členství."
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že v její věci obecné soudy svévolně vyložily použité právní normy [tedy v prvé řadě §224 a §227 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku a §33b občanského zákoníku] způsobem, že zvolený výklad je ve zjevném a extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Podle mínění stěžovatelky totiž shora uvedené závěry Nejvyššího soudu jsou nejen nesprávné, ale taktéž rozporné se závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3701/15 (N 8/84 SbNU 121), v němž jednoznačně zpochybnil premisu, že podmínkou vzniku členství v družstvu je účast na jeho ustavující schůzi. Obstát přitom nemůže podle stěžovatelky ani odkaz Nejvyššího soudu na rozsudek ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. 26 Cdo 4306/2011, neboť skutkové okolnosti tamní věci jsou zcela odlišné od věci posuzované; stěžovatelka má proto stále za to, že její účast na ustavující schůzi vedlejšího účastníka je třeba považovat za neodkladný úkon podle §33b odst. 6 občanského zákoníku, poněvadž toto jednání zjevně směřovalo k tomu, aby nevznikla škoda na zůstavitelově majetku v důsledku jeho smrti (jelikož pouze na základě vzniku členství v bytovém družstvu měl zůstavitel možnost získat předmětný byt do svého vlastnictví), respektive aby nevznikla újma na právech budoucích zůstavitelových dědiců. Jde-li o otázku vzniku členství ke dni vzniku družstva, poukazuje stěžovatelka na podle jejího názoru správný závěr, ke kterému dospěl vrchní soud ve shora uvedeném usnesení ze dne 1. 10. 2014, ve kterém dovodil, že vznik členství v družstvu má povahu - děditelného - nároku. Stěžovatelka se tak domnívá, že v první fázi procesu vzniku členství v družstvu zůstaviteli vznikl nárok na členství vedlejšího účastníka, a tento nárok následně stěžovatelka - z hlediska principu univerzální sukcese (stěžovatelka přitom cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1158/2009) - na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2010 č. j. 87 D 304/2009-54 zdědila, neboť vstoupila do práv a povinností zůstavitele ke dni jeho smrti.
9. Mimo výše uvedené stěžovatelka namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 je nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, proč v předchozím usnesení přijaté závěry mají být správné, a proč naopak jí prezentovaná oponentura správná není. V odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 646/2015 přitom Nejvyšší soud podle mínění stěžovatelky řádně neodůvodnil, proč neodkladným úkonem podle §33b odst. 6 občanského zákoníku nemůže být právní jednání, kterým by se dědicům zmocnitele založila účast v družstvu. Podle názoru stěžovatelky proto odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nesplňuje kritéria odůvodnění, jež je podle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 700/16 (N 197/83 SbNU 179) třeba klást na odůvodnění rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítá dovolání pro jeho nepřípustnost.
10. Nadto stěžovatelka obecným soudům vytýká, že napadená rozhodnutí jsou rozporná s obecnou ideou spravedlnosti (a současně jsou výsledkem Ústavním soudem zapovězeného formalistického výkladu práva, kdy sofistikovaná argumentace odůvodňuje zjevnou nespravedlnost), když obecné soudy vůbec nevzaly v úvahu skutečnost, že vedlejší účastník po poměrně dlouhou dobu se stěžovatelkou jednal jako se svojí členkou, aniž by jakkoli zpochybňoval její členství (resp. skutečnost, že jej zdědila po zůstaviteli). Až následně totiž vedlejší účastník podle stěžovatelky využil "nejednoznačnosti zákonné úpravy procesu vzniku členství v družstvu a její aplikace v případě nenadálé smrti zájemce o členství v průběhu tohoto procesu s cílem dosáhnout majetkové výhody na úkor jeho právních nástupců". V této souvislosti proto stěžovatelka připomíná, že obecné soudy nejsou vázány doslovným zněním zákona, ale že se od něj naopak musí odchýlit, vedl-li by takový výklad (v rozporu s účelem zákona) - tak jako v její věci - ke zjevné nespravedlnosti, respektive k výkonu práva, jenž odporuje dobrým mravům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena podle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Stěžovatelce příznivý výklad zvolený v posuzované věci vrchním soudem se odvíjí od premisy, že "vznik členství v družstvu při vzniku družstva má povahu nároku, protože je vázán pouze na podmínky upravené v zákoně, popřípadě ve stanovách vznikajícího družstva, a splňuje-li tedy uchazeč tyto podmínky, stane se při vzniku družstva bez dalšího jeho členem. Samotné členství v družstvu pak má jednak nemajetkovou složku spočívající zejména v právu člena zúčastnit se rozhodování o záležitostech družstva, a jednak majetkovou složku, představující hodnotu práv spojených s nájmem, popřípadě vlastnictvím družstevního bytu. Nejinak je tomu i v případě práva na vznik členství v družstvu a proto může být předmětem dědění i toto právo." Stěžovatelce příznivý výklad se tedy odvíjí od právního názoru, že existuje hmotněprávní nárok na vznik členství v bytovém družstvu, jenž přechází na právní nástupce. Z odůvodnění citovaného usnesení vrchního soudu však není zřejmé, o které zákonné ustanovení, judikát či alespoň stanovisko nauky se tento právní názor opírá. Ústavní soud se přitom domnívá, že žádné takový hmotněprávní nárok právní řád nezná.
14. Jelikož tedy právní názor vrchního soudu zjevně nemá oporu v hmotném právu, je nutno přijmout závěr, podle kterého se zůstavitel nikdy členem družstva nestal, a stát se jím ani nemohl, neboť vedlejší účastník vznikl až v době, kdy právní předchůdce stěžovatelky již neměl způsobilost mít práva a povinnosti. Jakkoli proto zůstaviteli zjevně svědčilo legitimní očekávání na vznik členství v předmětném bytovém družstvu, nelze současně přehlížet onu elementární skutečnost, že se členem družstva nikdy stát nemohl, neboť před vznikem členství ztratil právní osobnost (subjektivitu). Viděno pod tímto zorným úhlem proto není namístě (výjimečné) použití §33b odst. 6 občanského zákoníku, neboť je zjevné, že v době konání ustavující členské schůze již právní předchůdce - z podstaty věci - nemohl mít žádný právní zájem na zastoupení podle §33b odst. 6 občanského zákoníku, a tento právní zájem nemohli mít ani jeho potenciální právní nástupci (resp. stěžovatelka), a to právě proto, že se zůstavitel po své smrti již nemohl stát členem vedlejšího účastníka.
15. Je tak zjevné, že se stěžovatelka nemohla stát členkou družstva v rámci univerzální sukcese proto, že jejímu právnímu předchůdci členství v bytovém družstvu nikdy nesvědčilo (srov. mutatis mutandis maximu nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet); ostatně i ve stěžovatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1158/2009 je s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007 konstatováno, že univerzální sukcesor "vstupuje do členských práv a povinností zůstavitele, a to v tom ´stavu´, v jakém se ´nacházely´ ke dni smrti zůstavitele", což v kontextu posuzované věci s ohledem na výše uvedené znamená, že stěžovatelka vstoupila do pozice "nečlena" bytového družstva. Stěžovatelka se tak mohla stát členkou vedlejšího účastníka pouze za předpokladu, že by na ni přešel nájem předmětného bytu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku, to však zjevně není případ posuzované věci.
16. Podle názoru Ústavního soudu proto není namístě stěžovatelkou tvrzený závěr, že obecné soudy v napadených rozhodnutích vyložily použité právní normy svévolně. Dovolává-li se stěžovatelka nálezu sp. zn. III. ÚS 3701/15, postačí uvést, že jeho podstatou je skutečnost, že obecné soudy v tamní věci považovaly za nutný předpoklad vzniku členství v bytovém družstvu splnění podmínky, jež z použité právní úpravy výslovně nevyplývala; to však není případ posuzované věci, neboť obecné soudy odůvodnily závěr o podmínkách vzniku členství v bytovém družstvu nejen odkazovaným nálezem zpochybněnou podmínkou osobní účasti na ustavující členské schůzi (nehledě na podstatný fakt, že tamní stěžovatelé na rozdíl od právního předchůdce stěžovatelky měli v rozhodné době právní subjektivitu), ale rovněž skutečnostmi, jež z příslušné části zákona vskutku vyplývají (resp. jsou v ní výslovně uvedeny), což ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje.
17. Ústavní soud tak má za to, že oproti opačnému tvrzení stěžovatelky je pro výsledek soudního řízení klíčové (kasační) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 646/2015 řádně odůvodněno, pročež odůvodnění na něj odkazujícího následného usnesení sp. zn. 27 Cdo 595/2017 dostojí požadavkům kladeným ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 700/16 na usnesení, jimiž Nejvyšší soud odmítá dovolání pro jejich nepřípustnost. Podle Ústavního soudu je totiž z inkriminovaných odůvodnění zjevné, proč Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 27 Cdo 595/2017 shledal - z důvodů závisejících na jeho uvážení - stěžovatelčino dovolání nepřípustným.
18. Ústavní soud současně nepřehlédl skutečnost, že zemřel-li by právní předchůdce stěžovatelky o dva měsíce později, měl by daný spor zcela opačný výsledek, respektive by patrně vůbec nevznikl. Ani tato skutečnost však podle názoru Ústavního soudu nezpůsobuje ústavní nesouladnost napadených soudních rozhodnutí. Podle mínění Ústavního soudu totiž stěžovatelce nikdy nevzniklo (nemohlo vzniknout) legitimní očekávání na přechod členských práv, a to právě proto, že se její právní předchůdce členem vedlejšího účastníka nikdy nestal.
19. Jakkoli se tedy stěžovatelce může výsledek její právní věci zdát nespravedlivý (zvláště když vedlejší účastník patrně získal do svého vlastnictví byt, který měl být původně vázán na jednoho jeho "prospektivního člena"), je třeba uzavřít, že právní řád neobsahuje právní normu, jež by reglementovala právní titul, na jehož základě by stěžovatelce - v podmínkách skutkových okolností dané věci - svědčilo členství v předmětném bytovém družstvu.
20. Ústavní soud ze shora zaznamenaných důvodů zdůrazňuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelkou dovolávaná základní práva, resp. že napadená soudní rozhodnutí nevybočující z mezí ústavnosti; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl; z povahy věci se tak Ústavní soud nemohl zabývat stěžovatelčiným návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť zákonný požadavek takového postupu představuje v posuzované věci nenaplněný předpoklad, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta - viz hypotéza §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu