ECLI:CZ:US:2019:3.US.1808.19.1
sp. zn. III. ÚS 1808/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mirko Möllena, advokáta, sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. 2 Afs 190/2018-60, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Specializovaného finančního úřadu, sídlem nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž je názoru, že napadeným usnesením byl porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 4. 2019 č. j. 2 Afs 190/2018-60 zamítl návrh stěžovatele (žalobce) na vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč za podání kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018 č. j. 3 Af 35/2015-45, jímž byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) o exekučních příkazech na přikázání pohledávky z účtu ve věci vymožení nedoplatku na dani z přidané hodnoty a na dani z příjmu právnických osob. Nevyhovění návrhu Nejvyšší správní soud opřel o rozsudek rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018 č. j. 4 As 149/2017-121, který vyložil tak, že rozšířený senát stanovil vztah mezi insolvenčním řízením a řízením ve správním soudnictví v tom smyslu, že jde o dvě oddělené sféry soudnictví (předmětem prvního je řešení úpadku dlužníka a vypořádání jeho peněžitých závazků, druhé se týká kontroly jednání veřejné správy), které jsou vzájemně nezávislé, byť věcný výsledek jednoho řízení může přirozeně mít význam pro průběh druhého řízení. S ohledem na rozsudek rozšířeného senátu pak dovodil, že je třeba vykládat smysl a účel §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), tak, že osvobození od soudního poplatku cílí na řízení (ve věcech občanskoprávních) zabývající se pohledávkami, které se týkají majetkové podstaty dlužníka, nikoli na správní soudnictví řešící zákonnost jednání veřejné správy vůči osobě, s níž je vedeno insolvenční řízení. Soudní poplatky za řízení ve správním soudnictví jsou ostatně oproti civilnímu řízení zásadně nižší a fixní. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015 č. j. 5 Ads 100/2015 - 37, ze dne 18. 12. 2015 č. j. 7 As 187/2015 - 13 a ze dne 10. 3. 2016, č. j. 5 Ads 240/2015 - 31, ve kterých Nejvyšší správní soud dovodil, že dlužníku, s nímž je vedeno insolvenční řízení, náleží osvobození od soudního poplatku, tak byly podle názoru Nejvyššího správního soudu překonány uvedeným rozsudkem rozšířeného senátu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že je ze zákona osvobozen od soudních poplatků podle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Nejvyšší správní soud byl dle jeho názoru povinen posoudit, zda se rozhodnutí správního orgánu, které bylo předmětem žaloby, týkalo majetkové podstaty. Daně a poplatky takový dopad podle stěžovatele mají. Nejvyšší správní soud nepřípadně vycházel ze závěrů výše citovaného rozsudku rozšířeného senátu č. j. 4 As 149/2017-121. Stěžovatel poukázal rovněž na to, že první senát Nejvyššího správního soudu v jiné věci, která se ho rovněž týkala (věc vedená u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 135/2018), zjistil, že není jednotná praxe jednotlivých senátů o tom, zda je stěžovatel, který vystupuje v postavení insolvenčního správce, povinen hradit soudní poplatek za kasační stížnost, a proto postoupil otázku použití §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. O této otázce posléze rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 1 Afs 135/2018-74 tak, že na řízení před správními soudy se nepoužije §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, který od placení soudního poplatku osvobozuje insolvenčního správce nebo dlužníka s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí, neboť nemá oporu v zákoně a považuje jej za diskriminační. Byl-li by přijat výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem, výrazně by to omezilo právo insolvenčního správce bránit se nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy před soudem. Uvádí, že ani soudní poplatky ve správním soudnictví (byť jsou řádově nižší než u civilních sporů) nejsou svým dopadem zanedbatelné a jejich placení může být pro insolvenční správce značnou komplikací. Výklad provedený Nejvyšším správním soudem je v rozporu s účelem a smyslem zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se soudního poplatku ve výši 5 000 Kč.
8. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v bagatelních věcech je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz)]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, čehož si je stěžovatel vědom, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
9. Ve sporech o bagatelních částkách je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
10. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava obsažená v zákoně o Ústavním soudu tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, kam spadá i rozhodování o placení soudních poplatků, je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
12. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165) a usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05].
13. Ústavní soud neshledává, že by v nyní posuzované věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. Jak Ústavní soud uvedl ve stěžovatelově věci předcházející této ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 640/19, jímž byla ústavní stížnost stěžovatele proti výzvě Nejvyššího správního soudu na zaplacení soudního poplatku odmítnuta pro nepřípustnost), vůči insolvenčním správcům nelze spatřovat podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele s ohledem na výši soudních poplatků ve správním soudnictví stanovených fixně (3 000 Kč za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu; 5 000 Kč za kasační stížnost). I v případě, že by insolvenční správci považovali zpoplatnění určitých řízení za nesprávné, nejsou u nich dány natolik tíživé dopady spojené s výzvou k zaplacení, které by ve vztahu k nim odůvodnily podstatný přesah zájmů stěžovatele. Byť byl tento závěr vysloven ohledně výzvy k zaplacení soudního poplatku a posuzování existence podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze z něj vyjít i při posuzování samotné opodstatněnosti ústavní stížnosti. Podstatné pro nyní posuzovanou věc je, že z materiálního hlediska není pevně stanovená výše soudního poplatku v částce 5 000 Kč za podání kasační stížnosti schopna porušit základní práva a svobody, a to ani u insolvenčního správce, který jinak v soudních řízeních požívá různé výhody. Co se týče nemožnosti použití §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích na insolvenční správce, resp. na dlužníka s dispozičními oprávněními, v řízeních před správními soudy, lze odkázat na výstižné odůvodnění obsažené v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 135/2018-71 (viz body 17 - 33).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu