ECLI:CZ:US:2019:3.US.2523.19.1
sp. zn. III. ÚS 2523/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti V. K. a J. K., zastoupených JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, sídlem Lucemburská 1599/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2019 sp. zn. 6 Tdo 483/2019, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2018 sp. zn. 9 To 284/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. června 2018 sp. zn. 33 T 162/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jsou názoru, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, jmenovitě práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i zásady ultima ratio.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a oba za tyto trestné činy odsoudil podle §208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jim podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), poškozeného odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným usnesením, jímž je podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že byli-li v předmětné trestní věci dvakrát zproštěni obžaloby a teprve potřetí odsouzeni, a to až na pokyn odvolacího soudu, kdy musel být změněn soudce, jde o porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatelů se soudy zpronevěřily požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) a ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16 (N 86/85 SbNU 475); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle které je třeba zejména v případě jednání se soukromoprávním základem uplatnit trestněprávní kvalifikaci jen zcela výjimečně, při důsledném respektování zásady ultima ratio. Stěžovatelé se ztotožňují s odůvodněním rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 1. 2018 a zde odkazovanými rozhodnutími.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti výslovně nepožadují zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť lze z obsahu ústavní stížnosti dovodit, že s jeho závěry rovněž nesouhlasí. Ústavní soud proto v souladu se svojí judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00, podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
8. Vzhledem k těmto zjištěním Ústavní soud shledává, že procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu byly naplněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatelů dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
11. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; jeho deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti soustřeďují k námitce, že soudy měly v jejich prospěch uplatnit princip subsidiarity trestní represe. Spor mezi nimi a poškozeným bylo podle nich namístě řešit výhradně prostředky občanského práva.
14. Posuzovaná věc spadá do rozsahu ústavně zaručeného práva, které upravuje čl. 39 Listiny. Podle něj platí, že "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit". Podmínky trestnosti činu je třeba vykládat ve světle principů trestního práva, mezi které patří i subsidiarita trestní represe. Její součástí je i zásada ultima ratio. Podle ní se prostředky trestního práva mohou použít jen tehdy, nepřichází-li v úvahu užití jiných prostředků právního řádu, protože byly již vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by byly použity dostupné prostředky jiných právních odvětví, by odporovalo principu subsidiarity trestní represe. Ten vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), bod 17., a nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16, bod 17.; k principu subsidiarity obecně srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)].
15. Trestní zákoník pojetí trestného činu staví na kombinaci formálního pojmu trestného činu (§13 odst. 1) a materiálního korektivu jeho společenské škodlivosti prostřednictvím subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2, §39 odst. 2). Trestněprávní nauka upřesňuje: "I když tento korektiv stojí legislativně technicky mimo zákonnou definici (pojem) trestného činu (srov. samostatná ustanovení §12 odst. 2 a §13), nic to nemění na podstatě teoretického pojetí trestného činu, pro něž je zásadní, že musí vymezovat rozsah trestního bezpráví, což se děje právě s odvoláním na zásadu subsidiarity trestní represe (...)". (srov. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné - obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 46). Nauka k použití principu subsidiarity trestní represe konkrétně dodává: "Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních (...) předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní a teprve poté na posledním místě uplatnit trestněprávní prostředky. Opačný postup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by bylo v rozporu s principem subsidiarity trestní represe." (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. str. 29; obdobně Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117).
16. Taková povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [shodně nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/05 (N 144/42 SbNU 161)]. Právě toto ustanovení Ústavy je spolu s čl. 4 odst. 4 Listiny a zejména čl. 39 Listiny základem pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit například soukromoprávně. Lze z nich proto dovozovat základní právo každého nebýt trestán, lze-li účinně využít dostupných prostředků jiných právních odvětví.
17. Soudy shledaly stěžovatele vinnými ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a neviděly v tomto případě důvod pro založení odlišného výsledku trestního řízení uplatněním principu subsidiarity trestní represe. Ústavní soud proto nyní musí z pohledu ústavního práva posoudit, zda soudy omezily dotčené základní právo s cílem dosáhnout určitého účelu aplikované zákonné normy (otázka existence určitého legitimního cíle daného zásahu) a zda bylo toto omezení pro dosažení onoho účelu nezbytné a přiměřené.
18. Nelze opomíjet koncept legitimity v trestním právu, který je založen na tom, že: "Represivní prostředky mohou být použity pouze tehdy, je-li to odůvodněno především v rámci úcty k základním právům a jejich ochraně. Trestní právo musí chránit zásadní - legitimní zájmy a hodnoty tam, kde není jiné pomoci." [Srov. Fenyk, J.: Subsidiarita trestní represe - rovnice o mnoha proměnných? ASPI, ID: LIT44527CZ; k legitimitě a proporcionalitě trestního práva srov. také Kratochvíl, V.: Případ, trestný čin, společenská škodlivost a vina v trestním právu (o zásadě subsidiarity trestní represe trochu jinak). Právník, 7/2015, str. 538-539.] Trestněprávní postih proto může přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované normy. Princip subsidiarity trestní represe z toho důvodu nesmí být pouhou výjimkou. Jak již bylo uvedeno výše, ústavněprávní perspektiva naopak vede k závěru, že je možné ho omezit jen s cílem, který je legitimní, a způsobem, který je přiměřený vůči tomuto legitimnímu cíli.
19. Předmětem ochrany u přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru je vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména jde-li o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, např. o oprávnění je užívat a disponovat s nimi; může však jít také o výkon těchto práv jiného oprávněného držitele než vlastníka (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 420. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2039). Vedeny tímto legitimním cílem soudy shledaly, že není namístě uplatnit princip subsidiarity trestní represe a že s ohledem na intenzitu protiprávního jednání neexistuje jiná možnost než stěžovatele shledat vinnými.
20. Ústavní soud však nyní musí posoudit, zda z odůvodnění rozhodnutí soudů plynou argumenty, na jejichž základě by bylo možno v konkrétních skutkových okolnostech této věci dojít k závěru, že nepoužití subsidiarity trestní represe bylo přiměřené.
21. Argumentace obecných soudů nekoliduje s nálezy, na které stěžovatelé odkazují, tj. zejména s nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) a ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16 (N 86/85 SbNU 475). Nejvyšší soud zcela výstižně vymezil rozdílný skutkový a právní základ těchto nálezů a trestní věci stěžovatelů. V prvním z jmenovaných nálezů bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů nedostatečné zohlednění úpravy závazkových vztahů, které (tamní) stěžovatelka s poškozenými sjednala. Nález se tudíž soustředil na posouzení naplnění materiálních podmínek trestnosti, avšak jeho závěry se odvíjely z nedostatečného prokázání, jakou skutečnou škodu stěžovatelka způsobila, což bylo podle trestního zákona pro toto posouzení zásadní. U v pořadí druhého nálezu, jehož se stěžovatelé dovolávají, šlo o tzv. squatting a Ústavní soud nalézacímu soudu vytkl nepřiměřeně jednostranný pohled na tuto velmi složitou a kontroverzní problematiku. Stěžovatelé konkrétní úvahy, v čem byly jejich postupy souměřitelné, nepředestřeli a ani Ústavní soud podstatné souvislosti jejich případu s tímto nálezem neshledává.
22. Je evidentní, že soudy legitimní cíl daného zásahu do práv stěžovatelů zaručených v čl. 39 Listiny spatřovaly v ochraně vlastnických práv poškozeného (vlastníka nemovité věci). Ústavněprávně přijatelným způsobem se zabývaly i tím, zda bylo toto omezení pro dosažení onoho účelu nezbytné a přiměřené.
23. Nejvyšší soud připomenul, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob nejsou dostatečné, účinné nebo vhodné; současně konstatoval, že společenská škodlivost jednání stěžovatelů není ničím snižována, aby posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jinými slovy, jednání stěžovatelů, kteří byt nevyklidili, bylo i podle Nejvyššího soudu natolik intenzivní, že opodstatňovalo trestněprávní postih.
24. Soudy při posuzování subsidiarity trestní represe konstatovaly, že nelze přehlédnout, že protiprávní jednání stěžovatelů trvalo poměrně dlouhou dobu (nejméně od 1. 11. 2015 do dne 22. 9. 2016) a muselo být ukončeno až exekučním vyklizením nemovité věci, kterému se nadto stěžovatelka aktivně bránila. Postoj stěžovatelů se nezměnil nejen po zahájení trestního řízení proti nim, ale ani v jeho průběhu. Svým jednáním stěžovatelé zamezovali poškozenému (oprávněnému vlastníkovi) v realizaci jeho vlastnického práva, který nyní byt užívá se svojí rodinou. Stěžovatelé po dobu užívání bytu sice podle výpovědi poškozeného hradili energie, poškozenému však plnění za užívání bytu neposkytli (poškozený uvedl částku 309 000 Kč, srov. bod 6. rozsudku obvodního soudu). Z výpovědi poškozeného (bod 6. rozsudku obvodního soudu) vyplynulo, že stěžovatele vyzýval doporučenými zásilkami, vylepováním výzev na dveře i prostřednictvím jejich právního zástupce a podal i dvě předžalobní výzvy. Poškozený stěžovatele opakovaně vyzýval, aby předmětný byt vyklidili, a k trestnímu oznámení přistoupil až poté, kdy se tyto výzvy minuly účinkem. Bránil se také prostřednictvím žaloby na vyklizení bytu, která byla úspěšná, k samotnému vyklizení však došlo až za dlouhou dobu a pouze prostřednictvím soudní exekuce. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku ve prospěch stěžovatelů.
25. S uvedenými argumenty soudy ústavněprávně souladným způsobem omezily základní právo stěžovatelů plynoucí z čl. 39 Listiny, odmítly uplatnit jím požadovaným způsobem princip subsidiarity trestní represe a rozhodly o vině stěžovatelů.
26. Stěžovatelé rovněž namítají, že je v uvedené věci obvodní soud dvakrát zprostil obžaloby a až potřetí odsoudil. Rovněž v těchto okolnostech Ústavní soud neshledává vybočení z ústavněprávně konformního výkladu trestního řádu. V situaci, kdy při nerespektování závazného právního názoru městského soudu vydal obvodní soud (který přitom shledal obhajobu stěžovatelů zcela vyvrácenou, a to zejména listinnými důkazy předloženými poškozeným) v pořadí druhý zprošťující rozsudek, reagoval městský soud na uvedený stav ústavněprávně udržitelným způsobem, když podle §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, který vydal rozsudek napadený nyní posuzovanou ústavní stížností. Nejde tudíž o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny ani jiné ústavněprávní normy.
27. Stěžovatelé - obsahově posuzováno - napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládají za protiústavní, neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaných stěžovateli coby zjevně neopodstatněných [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude omezen toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
29. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v zužujícím výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci."
30. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obou stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu