ECLI:CZ:US:2019:3.US.2658.19.1
sp. zn. III. ÚS 2658/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. J., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného Mgr. Pavlem Kolouškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2019 sp. zn. 6 Tdo 323/2019, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2018 sp. zn. 5 To 37/2018 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2018 sp. zn. 6 T 10/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 "a násl.", čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho základních práv podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spojení s §238 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a přečin, dále za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 3 T 54/2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 50 To 203/2016, byl odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, upřesněné ve výroku rozsudku krajského soudu. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 3 T 54/2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 50 To 203/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), byl poškozený F. Š. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy svá rozhodnutí zatížily extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž současně porušily zásadu in dubio pro reo.
6. Stěžovatel nadále setrvává na svém tvrzení, že soudy při hodnocení důkazů porušily zásadu podle §2 odst. 6 tr. řádu, neboť vůbec neposuzovaly nebo nesprávně posuzovaly věrohodnost, případně vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, na základě čehož dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a následnému nesprávnému právnímu hodnocení skutku. Za zcela zásadní označuje to, že se soudy ve svých rozsudcích nevypořádaly s nedostatky jednotlivých důkazů.
7. Stěžovatel soudům vytýká, že nevzaly v potaz osobní zájmy svědka F. Š. s ohledem na probíhající občanskoprávní řízení, přičemž tento svědek de facto odmítl vypovídat, neboť pouze sdělil, že si na incident ze dne 21. 5. 2012 nepamatuje, přestože jde o klíčovou okolnost pro obhajobu. Rovněž zdůrazňuje, že tento svědek je s ohledem na svoji trestní minulost osobou nevěrohodnou. Vytýká, že krajský soud nesprávně pochopil důvody odepření výpovědi svědka M. N., kdy jej z tohoto důvodu nebylo možno konfrontovat s obhajobou, podle níž směnku vystavenou pro jmenovaného svědka stěžovatel získal právě od tohoto svědka, nikoli, že by ji sám obstaral. Tímto odepřením výpovědi, dovozuje dále stěžovatel, se výpověď M. N. z přípravného řízení stala nevěrohodnou, a to i s přihlédnutím k jeho obecné nevěrohodnosti z důvodu trestní minulosti. Výpověď svědkyně E. R. pokládá stěžovatel za ovlivněnou časovou prodlevou od zjišťované skutečnosti, přičemž za tohoto stavu shledává nelogickým poznatek soudu, že prodleva mezi výstupem v restauraci a okamžikem, kdy ji F. Š. dostihl na cestě k autu, trvala tak 5 minut. Stěžovatel zpochybňuje tvrzení svědkyně, že si nevybavuje viditelné zranění F. Š., neboť toto je podrobně popsáno v novinovém článku, který je založen ve spisu. Jako nevěrohodnou dále označuje výpověď Z. S., a to s ohledem na jeho trestní minulost a na důsledky dopravní nehody, kvůli nimž má dotyčný špatnou paměť. Soudům vytýká, že nevzaly v potaz závěr, který plyne ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma, odvětví zkoumání pravosti platidel a cenin, a výpovědí jeho zpracovatelů, z nichž plyne, že napodobenina podpisu F. Š. se nachází v rovině střední pravděpodobnosti. Podle stěžovatele soud nepřihlédl k odlišnostem podpisů na směnkách vystavené na jméno M. N., což svědčí o věrohodnosti jeho tvrzení, že jednu ze směnek obdržel přímo od něho.
8. Stěžovatel zpochybňuje závěr soudů spočívající ve vyslovení viny ohledně skutku právně kvalifikovaného podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku ve spojení s §238 tr. zákoníku, aniž by trestní spis obsahoval důkazy o tom, že by přímo předmětné směnky padělal. Vymezuje se rovněž proti právní kvalifikaci podle §209 odst. 1 tr. zákoníku škody ve výši 35 000 Kč s tím, že od J. H. a M. N. obdržel částku ve výši 26 000 Kč, a to nikoli jako provizi, nýbrž coby náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávek jmenovaných osob bez vztahu k uvedeným směnkám. Nebylo přitom spolehlivě prokázáno, kdy došlo k zaplacení těchto částek. Podle stěžovatele lze z provedeného dokazování dovodit, že tyto částky byly poskytnuty pouze za činnost při obstarání záležitosti, nikoliv za výsledek. Z jeho strany tak nemohlo dojít k podvodnému jednání.
9. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že se omezil pouze na přezkoumání toho, zda krajský soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a zda proces hodnocení důkazů formálně naplňuje požadavky §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, tudíž, že se nezabýval tím, zda skutková zjištění nejsou v rozporu s provedenými důkazy, resp. že nepřezkoumával skutková zjištění krajského soudu. V tomto spatřuje libovůli vrchního soudu a porušení svého základního práva na spravedlivý proces.
10. S obdobnou argumentací polemizuje též se závěry Nejvyššího soudu, přičemž zdůrazňuje, že podle judikatury Ústavního soudu je nutné se i v dovolacím přezkumu zabývat ústavněprávně relevantními vadami, které vznikly v řízení před soudy nižších stupňů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny prvotně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
17. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry obecných soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento nedostatek v trestním řízení vyvstal.
19. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
20. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
21. Posledním dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy závěr, že se skutku, který byl předmětem obžaloby, dopustil, učinily bez náležité opory ve výsledcích dokazování, zejména neučinily správná zjištění o věrohodnosti svědků, kteří sledovali své soukromé zájmy, přičemž část z nich se vyznačuje "trestní minulostí", dále soudy chybně hodnotily závěry posudku z oboru písmoznalectví, který podle jeho názoru svědčí obhajobě. Takové excesy však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastaly.
22. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
23. Krajský soud nevybočil z mezí ústavněprávně přijatelné argumentace a lze přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že se jednotlivými skutkovými okolnostmi řádně zabýval, když své úvahy opřel o provedené důkazy, zejména o výpověď stěžovatele a svědků F. Š., M. N., E. R., Z. S., přičemž jejich hodnocení věnoval patřičný prostor (bod. 33. až 39. rozsudku krajského soudu). V kontextu těchto důkazů se zabýval rovněž znaleckým posudkem z odvětví zkoumání ručního písma a kriminalistiky, odvětví zkoumání pravosti platidel a cenin (bod 39. rozsudku krajského soudu). Důkazy hodnotil jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech a skutkové závěry, k nimž dospěl, z nich logicky vyplývají. S těmito závěry se ztotožnil vrchní soud ve svém usnesení a na odůvodnění rozsudku krajského soudu odkázal (bod 9. a 10. jeho usnesení). Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Stěžovateli nelze přisvědčit, že vrchní soud jeho odvolací argumentaci nevěnoval přiměřenou pozornost.
24. Stěžovatel rovněž zpochybňuje závěry soudů o účelovém určení vyplacených částek, nicméně i v této souvislosti soudy (srov. bod 39. rozsudku krajského soudu a bod 14. usnesení vrchního soudu) dospěly na základě konkretizovaných důkazních prostředků (výpovědi poškozených M. N. a J. H., směnky) k ústavněprávně udržitelnému závěru, že stěžovatel vylákal po poškozeném M. N. částky v celkovém úhrnu 15 000 Kč a po poškozeném J. H. částku ve výši 20 000 Kč, čímž sebe obohatil tím, že je uvedl v omyl o pravosti předaných směnek. Ze skutkové věty výroků rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že směnky padělal za účelem jejich využití k vylákání zmíněných finančních částek z poškozených. Soudy se dostatečně vypořádaly též se stěžovatelovou obhajobou k výši škody.
25. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by měl přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
26. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou v rozhodnutích obecných soudů. Soudy ve svých hodnotících úvahách odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
27. Ústavní soud opětovně připomíná svoji povinnost zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k závěru o vině, který z výše popsaných hledisek ústavněprávního přezkumu obstojí. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
28. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
29. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
30. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu