ECLI:CZ:US:2019:3.US.2689.19.1
sp. zn. III. ÚS 2689/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Dolejše, advokáta, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2019 č. j. 7 To 191/2019-87, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla v trestní věci odsouzeného R. K., kterému byl stěžovatel ustanoven obhájcem z důvodu nutné obhajoby, podle §151 odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), určena odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 3 300 Kč za tři úkony právní služby a tři režijní paušály dle §11 a §13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V další částce 300 Kč představující režijní paušál za poradu s klientem dne 8. 2. 2019, která nepřesáhla jednu hodinu, byl návrh stěžovatele zamítnut.
3. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí. Odkazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99 (N 50/13 SbNU 359). Tvrdí, že jeho porada s klientem ve věznici o tom, zda má podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, trvala sice jen 16 minut, ale byla věcná. Musel se dopravit do věznice, byť v rámci jednoho města, přičemž použil městskou hromadnou dopravu, a dále přišel minimálně o 105 minut svého času bez nároku na odměnu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, který podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemusí být zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 276) nebo nález ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581)].
7. Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že daná věc se týká výkladu podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Současně jde o otázku náhrady nákladů řízení, při jejímž posuzování Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť tato problematika je způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821) či usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 4462/12, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že mu nepřiznal režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 advokátního tarifu. Odkazuje přitom na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 15/99, podle něhož, byť není právní služba podřaditelná pod některý z úkonů podle advokátního tarifu, náleží ustanovenému zástupci alespoň náhrada hotových výdajů.
9. V prvé řadě nelze přehlížet, že závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 15/99 jsou poněkud ovlivněny dobou jeho vzniku, tedy minimálně okamžikem před účinností zákona č. 30/2000 Sb., který zavedl institut, tzv. bagatelních věcí podle §202 odst. 2 o. s. ř. Tato koncepce pak výrazně proměnila i vývoj judikatury samotného Ústavního soudu, který, až na výjimky, nepřezkoumává rozhodnutí týkající se právě bagatelních částek. Hranici bagatelnosti přitom poměřuje dokonce s hranicí přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. usnesení ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 33/17 nebo ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 3558/17, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Shora specifikované tvrzené pochybení spočívající v nepřiznání režijního paušálu 300 Kč hranice bagatelnosti zřetelně nedosahuje.
10. Nadto krajský soud v napadeném usnesení srozumitelně odůvodnil, proč se případ stěžovatele odlišuje od věci, řešené poukazovaným nálezem, v níž advokát účtoval skutečně vynaložené cestovní náklady, zatímco v nyní řešeném případu stěžovatel neúčtoval konkrétně doložené a vynaložené náklady spojené s právní službou klientovi a v jeho prospěch, ale v podstatě fiktivní paušální náhradu hotových výdajů bez její specifikace. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatele se závěry krajského soudu, kdy se domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Přijatým a přezkoumatelným způsobem odůvodněným závěrům krajského soudu však nelze nic vytknout.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu