ECLI:CZ:US:2019:3.US.2896.18.1
sp. zn. III. ÚS 2896/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. N., zastoupeného JUDr. Zuzanou Streublovou, advokátkou, sídlem Myslbekova 683/15, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 30 Cdo 3280/2017-136, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 2/2011 se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 6. 2014 č. j. 27 C 2/2011-59 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 20 000 000 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Šlo o žalobu, kterou stěžovatel jednak tvrdil, že v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 36/2008, které skončilo rozsudkem odsuzujícím ho k trestu odnětí svobody, na něm byla vykonána vazba o 70 dní delší než posléze uložený trest odnětí svobody, a na takovémto základě se domáhal zaplacení částky 11 900 Kč (70 x 170 Kč) na náhradě ušlého zisku za každý započatý den výkonu vazby ve výši stanovené paušální částkou podle §30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."]. Kromě toho tvrdil, že byl v době výkonu vazby fyzicky napaden při přípravě na eskortu k soudu dne 25. 9. 2008 příslušníky Vězeňské služby České republiky a že v důsledku tohoto napadení u něj došlo k prohloubení psychických problémů přetrvávajících z doby, kdy byl v roce 1988 vystaven působení nervových plynů použitých iráckou armádou, za což žádal částku 19 998 000 Kč. Této žalobě však nebylo vyhověno, když v případě prvého tvrzeného nároku soud neshledal jeho existenci za situace, kdy stěžovatel nebyl v trestním řízení obžaloby zproštěn, a u nároku druhého přisvědčil vznesené námitce promlčení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. j. 18 Co 399/2014-113 potvrdil rozsudek obvodního soudu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku městského soudu stěžovatel podal dovolání, ve kterém zejména polemizoval s tím, od jakého data měl počnout běh zákonné půlroční promlčecí lhůty u nároku zakládaného na tvrzeném napadení při přípravě na eskortu. Obvodní soud a městský soud dospěly k závěru, že takováto lhůta běží ode dne, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, v daném případě od tvrzeného napadení, když zhoršení psychického stavu v pozdější době stěžovatel ani netvrdil. Stěžovatel však ve svém dovolání tvrdil, že lhůta by měla být počítána až od doručení usnesení státního zastupitelství, ze kterého zjistil, že jeho stížnost na nesprávný postup příslušníků Vězeňské služby České republiky nevedla k zahájení trestního řízení proti konkrétním osobám. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3280/2017 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, a to pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že pokud na něm byla vykonána vazba o 70 dní delší, než posléze uložený trest odnětí svobody, porušuje to jeho právo na osobní svobodu.
6. Stěžovatel také opakuje svoji polemiku obsaženou již v jeho dovolání proti způsobu určení počátku běhu promlčecí lhůty. Kromě toho se domnívá, že vznesení námitky promlčení je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy.
7. K závěru Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, stěžovatel namítá, že v dovolání vyložil, že zásadní otázkou, která by měla být v tomto řízení vyřešena, je to, zda jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy byl v době podání žaloby promlčen, či nikoli.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Úlohou Nejvyššího soudu bylo posoudit, zda v podaném dovolání byla, v míře odpovídající takovýmto nárokům, vymezena otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Pokud v předmětné argumentaci stěžovatele řádné vymezené příslušné otázky neshledal, Ústavní soud (jenž se seznámil se zněním podaného dovolání na č. l. 122 a 123 spisu obvodního soudu) nezjistil, že by takovýto závěr měl povahu libovůle v rozhodování obecného soudu, která by měla být důvodem k jeho zásahu. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou s tím, že je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo, pročež není ani dán prostor k tomu, aby se zabýval dalšími námitkami stěžovatele, když předpokladem pro jejich projednatelnost v řízení o ústavní stížnosti je řádné vyčerpání předchozích opravných prostředků.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu