ECLI:CZ:US:2019:3.US.3372.19.1
sp. zn. III. ÚS 3372/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Dr. Svatomíra Begeniho a Jitky Begeniové, zastoupených JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 22 Cdo 1842/2019-252, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Pavla Tkadlece a Romany Tkadlecové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že odmítnutím dovolání jim bylo odňato jejich ústavní právo na soudní ochranu, jak plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V petitu ústavní stížnosti požadovali, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ve všech výrocích, a odpovídající rozhodnutí (bez bližší specifikace), jež jim předcházela, zrušil a navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy, jakož i z kopie vyžádaného dovolání stěžovatelů, se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 4. 2018 č. j. 9 C 9/2016-197 nejprve nepřipustil změnu žaloby (I. a II. výrok), poté zamítl žalobou, kterou se stěžovatelé domáhali, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost společně a nerozdílně za účelem obnovení a zajištění funkce svádění vody z oprávněného pozemku na pozemek zatížený provést stavební práce a terénní úpravy, spočívající ve vyhloubení strouhy o hloubce 50 - 100 cm a šířce 100 cm nebo instalaci trativodního potrubí v celé délce zatíženého pozemku a ve spádu tak, aby byla srážková voda ze zatíženého pozemku účinně odváděna a zde se neregulovaně hromadila, vše ve lhůtě šedesáti dnů od nabytí právní moci rozsudku (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok).
3. Stěžovatelé brojili proti III. a IV. výroku rozsudku okresního soudu odvoláním, avšak Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 25 Co 254/2018-225 napadené výroky potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, do jehož I. části zařadili výrok a stručnou rekapitulaci odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve II. části formulovali dovolací důvody a rozsah napadení rozsudku krajského soudu, ve III. části uvedli informace o včasnosti podání dovolání a do IV. části zařadili dovolací petit. V relevantní II. části tvrdili, že důvod uvedený v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") je splněn, neboť odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v oblasti hmotného práva (s odkazem na bod 19. odůvodnění) i v oblasti procesního práva (bod 7. a 20. odůvodnění). K tomu doplnili, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Posléze odkázali na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, první o povaze strouhy jako drobného vodního toku, druhé o výlučné místní příslušnosti s tím, že není pravda, že by nedostatek místní příslušnosti namítli opožděně. Zcela na závěr této části upozornili, že "o. z. o. (sc. obecný zákoník občanský), kterým se dle názoru soudu I. stupně i odvolacího věc řídí, pozbyl účinnosti již 01. 01. 1966". Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. 22 Cdo 1842/2019-252 dovolání stěžovatelů odmítl. V odůvodnění se zaměřil na tři námitky stěžovatelů. K povaze strouhy, jako vodního toku, a z toho plynoucí údajné zákonné povinnosti vedlejších účastníků ji udržovat tak, aby byl zajištěn odtok vody, konstatoval, že stěžovatelé ji uplatnili až v dovolacím řízení, takže rozhodnutí krajského soudu nemůže spočívat na nesprávném posouzení věci, ohledně včasnosti uplatnění námitky místní nepříslušnosti, stěžovatelé neuvedli žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měly soudy odchýlit, a v souvislosti s námitkou, že o. z. o. pozbyl účinnosti již 1. 1. 1966, stěžovatelé neformulovali žádnou právní otázku ani neuvedli, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný; tudíž dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé ve stručné ústavní stížnosti nejprve rekapitulují obsah usnesení Nejvyššího soudu (vadně však označují způsob rozhodnutí o dovolání - viz I. výrok a výši nákladů dovolacího řízení - viz II. výrok, do něhož zařadili i větu, která není jeho obsahem). Porušení práva na spravedlivý proces (správně "na soudní ochranu") spatřují v postupu Nejvyššího soudu a tvrdí, že jejich dovolání mělo být věcně posouzeno a mělo být o něm rozhodnuto, což dovolací soud neučinil. Dále zaujímají stanovisko ke třem otázkám. K první tvrdí, že není pravdou, že tuto námitku neuplatnili, když tak činili neustále od žaloby přes veškerá jednání i v odvolání a v řízení před odvolacím soudem. Druhou námitku vznesli na prvním jednání před soudem I. stupně, avšak tento soud nařídil mediaci a dále se k ní již nevrátil. Námitka, že o. z. o. pozbyl účinnosti již 1. 1. 1966, je jejich námitkou rozporu napadeného rozhodnutí s procesním právem a tak ji měl Nejvyšší soud (označený jako "odpůrce") posoudit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadli rozsudek krajského soudu, jehož obsah je výše parafrázován (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání stěžovatelů se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že ani u jedné naznačené otázky neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), tudíž pro tyto vady nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.
8. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatelů, aby se Nejvyšší soud zabýval jejich námitkami, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
9. Ústavní soud dodává, že v době, kdy stěžovatelé podali dovolání, již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatelů na náhradu nákladů řízení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť nebyly splněny podmínky pro její přiznání (§83 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu