ECLI:CZ:US:2019:3.US.823.19.1
sp. zn. III. ÚS 823/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 28 Cdo 1830/2018-142, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 49 Co 277/2015-121 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2015 č. j. 234 C 40/2013-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brno, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a byla porušena i zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 4. 2015 č. j. 234 C 40/2013-66 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi řízení domáhala úhrady částky 1 311 282 Kč s příslušenstvím a částky 784 620 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu bezdůvodného obohacení. Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) i soudním poplatku (výrok III.). Městský soud vyšel z toho, že stěžovatelka je vlastníkem pozemků v rozsudku blíže specifikovaných (dále jen "předmětné pozemky"), které jsou zastavěny stavbou místní komunikace v majetku vedlejšího účastníka řízení (dále je "předmětná komunikace"). Dovodil, že vlastníkovi stavby situované bez právního důvodu na cizím pozemku vzniká bezdůvodné obohacení na úkor majitele pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na to, jak své oprávnění vykonává. V posuzované věci však zohlednil skutečnost, že vedlejší účastník řízení se stal vlastníkem předmětné komunikace z vůle státu vyjádřené v §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), a neměl tak efektivní možnost odmítnout nabytí vlastnického práva k předmětné komunikaci, jež je užívána neomezenou veřejností. Za daných okolností bylo proto vznesení nároku na vydání bezdůvodného obohacení stěžovatelkou v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2016 č. j. 49 Co 277/2015-91, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2016 č. j. 49 Co 277/2015-95, rozsudek městského soudu k odvolání obou účastníků ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud konstatoval, že se plně neztotožnil s právním posouzením věci městským soudem, neboť dovodil, že na zjištěný stav nedopadá žádná ze skutkových podstat upravených v §451 odst. 2 obč. zák. Podle názoru krajského soudu je totiž vztah mezi obcí a státem při zajišťování veřejných potřeb komunikační povahy veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní povahy. Stal-li se vedlejší účastník řízení vlastníkem předmětné komunikace z vůle České republiky, nelze navíc ani uvažovat o nedostatku souhlasu stěžovatelky s užíváním zastavěných pozemků. Závěry soudní praxe, podle níž se vlastníkovi stavby umístěné na cizím pozemku bez náležitého právního důvodu dostává bezdůvodného obohacení, tedy nelze na řešený případ vůbec vztáhnout, a žalovaný nárok tak není důvodným. Se zřetelem k předeslanému krajský soud rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil.
4. K dovolání stěžovatelky přezkoumal rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud a rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 28 Cdo 5127/2016-113 je zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud připomněl svoji ustálenou judikaturu, podle níž se obci, jež je vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění oné stavby na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dostává bezdůvodného obohacení, nehledě na to, že příslušná komunikace podléhá režimu obecného užívání ve smyslu §19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, čímž je rozsah oprávnění jejího vlastníka podstatně limitován. Uvedenou judikaturu nelze překlenout konstrukcí, již naznačil krajský soud, a podle které by bylo na věc třeba nazírat odlišně, je-li v postavení vlastníka zastavěného pozemku stát, neboť poměry mezi ním a obcí vznikající při zajišťování dopravy jsou svou povahou veřejnoprávní. Vyslovil naopak, že stěžovatelce obecně může svědčit nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním její nemovitosti třetí osobou bez náležitého právního důvodu, a to eventuálně i proti obci. Obecnou normu vytyčující požadovaný stav vlastnických poměrů k pozemním komunikacím pak není možné chápat jako paušální oprávnění představující soukromoprávní titul majitele komunikace k užívání pozemků pod ní. Kvůli výše uvedenému, aniž by se vymezoval vůči závěru městského soudu o rozporu vznesení předmětného nároku s dobrými mravy, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí krajského soudu.
5. Krajský soud následně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 11. 2017 č. j. 49 Co 277/2015-121 rozhodnutí městského soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení je změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, ztotožnil se krajský soud s náhledem městského soudu ohledně existence bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka řízení. Dále se zabýval namítaným rozporem uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Přihlédl přitom ke specifikům věci, zejména k okolnosti nabytí komunikací do vlastnictví vedlejšího účastníka řízení, jakož i k povinnostem, jež jsou s ním spojeny, a shledal, že je nezbytné odepřít nároku stěžovatelky ochranu s odkazem na korektiv dobrých mravů. Zdůraznil přitom charakter pozemních komunikací, jež jsou veřejně přístupné a slouží veřejnému zájmu, jakož i fakt, že vedlejší účastník řízení se stal jejich majitelem z vůle stěžovatelky, bez možnosti vlastnictví odmítnout a za účelem jejich následné správy, která je spojena též s finanční zátěží.
6. Následné (v pořadí druhé) dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018 č. j. 28 Cdo 1830/2018-142 odmítl. Ve stěžovatelkou nastolené otázce, která neměla být dosud řešena, zda se obec stala vlastníkem předmětné komunikace podle zákona o pozemních komunikacích, Nejvyšší soud poukázal na rozsudek ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 921/2017, v němž vyslovil, že §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací usilovat o dosažení zákonem žádaného stavu - aby se vlastníky pozemních komunikací příslušné kategorie staly právním předpisem předvídané subjekty. Vyloučil tak, že by snad samotné normy jmenovaného zákona byly bez dalšího způsobilé založit vlastnické právo obce. Dále se zabýval námitkou stěžovatelky ohledně uplatnění korektivu dobrých mravů na nyní posuzovanou věc. Zdůraznil, že účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3952/2013 a ze dne 1. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1718/2016). Právě provázanost nastíněného úsudku soudu se skutkovými zjištěními, pak ovšem v zásadě bránila jeho přezkumu v dovolacím řízení Nejvyšším soudem, by mohla být korigována toliko, byla-li by zjevně nepřiměřená. Nepřiměřenost v úvahách krajského soudu však Nejvyšší soud neshledal. K tomu uvedl, že soudy nižších stupňů přistoupily k uplatnění korektivu dobrých mravů hned pro několik současně působících důvodů, když považovaly za nezbytné zohlednit, že vlastnické právo k předmětné komunikaci přešlo na vedlejšího účastníka řízení právě od stěžovatelky, přičemž motivací byla snaha vyhovět shora zmíněnému zákonnému požadavku. Dispozici s ní tedy nepředcházela snaha vedlejšího účastníka řízení získat ji do svého vlastnictví. Nabytí vlastnictví k předmětné komunikaci je nadto spojeno s finanční náročností i povinnostmi souvisejícími s její správou. Skutečnost, že obdobně nebylo naloženo i s pozemky, na nichž se předmětná komunikace nachází, proto nelze klást k tíži vedlejšímu účastníkovi řízení a nelze tak přiznat ochranu právu stěžovatelce domáhající se vydání prospěchu vznikajícího užíváním jejích pozemků.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Domnívá se, že napadená rozhodnutí jsou stižena takovými (kvalifikovanými) vadami, že mají za následek porušení ústavnosti. Namítá, že obecné soudy jí odepřely právo na vydání bezdůvodného obohacení s poukazem na rozpor s dobrými mravy, aniž by podaly odpovídající odůvodnění týkající se právě rozporu s dobrými mravy, které by bylo podloženo důkladnými skutkovými zjištěními. Rovněž nesouhlasí s tím, že vedlejšímu účastníkovi řízení byla přiznána náhrada nákladů řízení podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že odmítnutím jejího dovolání jako nepřípustného došlo u ní k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Vyslovuje přesvědčení, že závěr o rozporu nároku stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, který soudy založily na tom, že se vedlejší účastník řízení stal vlastníkem předmětné komunikace postavené na pozemcích ve vlastnictví stěžovatelky na základě §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, není způsobilý odůvodnit rozpor s dobrými mravy. Považovaly-li obecné soudy za významný při hodnocení rozporu nároku stěžovatelky s dobrými mravy způsob nabytí vlastnictví, pak měly zjišťovat nabývací titul, k čemuž však nedošlo. Soudům dále vytýká, že se věnovaly pouze argumentům jdoucím v neprospěch stěžovatelky, avšak nebraly v potaz ty její argumenty, které pro rozpor s dobrými mravy nesvědčí (např. způsob využití předmětných komunikací). Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že zákonným způsobem vykonává své vlastnické právo, které, byť jde o stát, požívá rovnocenné ochrany jako vlastnické právo jiných osob, a to i v ústavněprávní rovině.
8. Stěžovatelka dále brojí proti přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi řízení za jeho zastoupení advokátem. V této souvislosti vychází z judikatury Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 a na něj navazující nálezy ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 či ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], podle níž, je-li stát, popř. i samosprávné celky, k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, a učiní-li tak, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Zdůrazňuje, že v dané věci nešlo o spor specifický, mimořádně složitý nebo obtížný či zcela mimo běžnou agendu. Krajský soud se však otázkou náhrady nákladů řízení řádně nezabýval, judikaturu Ústavního soudu nereflektoval, čímž porušil právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
11. Stěžovatelka brojí proti závěru obecných soudů, které zamítly její nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním pozemků, na nichž je umístěna pozemní komunikace ve vlastnictví vedlejšího účastníka řízení, z důvodu jeho rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Byť stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, převážně jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal.
12. Ústavní soud samozřejmě respektuje judikaturu, ze které se podává, že obci, jež je vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění oné stavby na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, se dostává bezdůvodného obohacení. Nicméně rozhodnout o přiznání nároku na bezdůvodné obohacení nelze bez dalšího. Z dosavadní četné judikatury Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] totiž rovněž vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, nesignalizuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod. Je třeba vycházet z toho, jak ostatně obecné soudy standardně judikují, že §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; výklad hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
13. K tomu Ústavní soud dále připomíná, že posuzování souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech skutečně dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [srov. nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527)]; soudce totiž nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům však, jak již bylo zmíněno výše, přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08).
14. Vyhodnotily-li v dané věci obecné soudy na základě zjištěného skutkového stavu, že uplatňování nároku stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, na nichž je umístěna komunikace ve vlastnictví vedlejšího účastníka řízení, je rozporné s dobrými mravy a tento závěr jasně a srozumitelně odůvodnily, nelze v jejich postupu a vydaných rozhodnutích spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nelze přehlédnout, že obecné soudy při posuzování nároku stěžovatelky a uplatnění korektivu dobrých mravů vycházely z celkových okolností. Zohlednily-li obecné soudy skutečnost, že vlastnické právo k předmětné komunikaci bylo na vedlejšího účastníka řízení převedeno právě stěžovatelkou, přičemž její motivací byla především snaha vyhovět zákonnému požadavku vyplývajícímu z §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, jakož i skutečnost, že vlastnictví předmětné komunikace je spojeno s finanční náročností a dalšími povinnostmi souvisejícími s její správou, které byly na vedlejšího účastníka řízení přeneseny právě stěžovatelkou, nejde o úvahy, které by byly zjevně nepřiměřené.
15. Co se týče nákladů řízení, stěžovatelka zpochybňuje jejich přiznání vedlejšímu účastníkovi řízení, s poukazem na Ústavním soudě prezentovaný názor, podle něhož mají veřejnoprávní subjekty (tedy i územní samosprávné celky) dostatečné materiální a personální vybavení k hájení svých zájmů, a není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášely na soukromý subjekt, a učiní-li tak, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. S uvedeným lze v zásadě souhlasit, ale je třeba připomenout, že uvedená pravidla nelze uplatňovat mechanicky; při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout k okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát či územní samosprávný celek) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou příslušným orgánem státu či územním samosprávným celkem, případně jde o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu, který si zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku specializuje, jako adekvátní [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2049/11 ze dne 13. 5. 2013 (N 81/69 SbNU 339) nebo nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507)]. V této souvislosti je třeba podotknout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Jestliže pak obecné soudy tyto své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. Krajský soud v nyní posuzované věci postupoval v intencích uvedené judikatury, přičemž dovodil, že vedlejšímu účastníkovi řízení nelze upřít právo na zastoupení advokátem a náklady vynaložené na jeho právní zastoupení nelze považovat za neúčelné, neboť šlo o právní problematiku, která dosud nebyla judikaturně řešena a nespadá pod běžnou, vedlejším účastníkem řízení vyřizovanou agendu.
16. Nadto nelze přehlédnout, že závěry o neúčelnosti nákladů vynaložených veřejnoprávním subjektem na právní zastoupení byly aplikovány především ve vztazích, kde na jedné straně vystupuje tento veřejnoprávní subjekt a na druhé straně je účastníkem řízení soukromá osoba (fyzická či právnická), která má oproti veřejnoprávním subjektům nepochybně menší možnosti k uplatňování svých práv a hájení zájmů. Třebaže uvedená teze neplatí absolutně (srov. např. usnesení ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2185/18), Ústavní soud podotýká, že jde-li o spor mezi dvěma veřejnoprávními subjekty, jak tomu bylo ve stávajícím případě, je možné jejich postavení v řízení považovat v podstatě za rovnocenné, a proto není důvod, aby se neuplatnila základní zásada, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, jíž je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 [N 189/51 SbNU 307)]. Ani v tomto nespatřoval Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o její ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu