ECLI:CZ:US:2019:4.US.1931.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1931/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vepřeka, zastoupeného Mgr. Lucií Ježkovou, advokátkou sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2018, č. j. 28 Cdo 6085/2017-432, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2017, č. j. 15 Co 294/2016-282, a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. dubna 2016, č. j. 12 C 176/2014-199, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a 1) evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Rýmařov, sídlem Školní náměstí 207/3, Rýmařov, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11, čl. 26, čl. 32, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o žalobě evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Rýmařov [dále jen "vedlejší účastnice 1)"] tak, že výrokem I. určil, že vlastníkem blíže specifikovaného pozemku - trvalý travní porost (dále také jen "pozemek") je Česká republika. Okresní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 19. 10. 2005 mezi právním předchůdcem Státního pozemkového úřadu [dále jen "vedlejší účastník 2)] - Pozemkovým fondem České republiky a stěžovatelem (dále také jen "kupní smlouva") je absolutně neplatná, neboť převodu pozemku, který je původním majetkem církve, bránil zákonný zákaz stanovený v §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"). O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, že kupní smlouvu uzavřel v dobré víře, neboť byl jak Pozemkovým fondem České republiky, tak i postupem katastrálního úřadu a zápisem ve veřejném registru ubezpečen, že pozemek je převoditelný na třetí osoby. V této souvislosti se stěžovatel dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 s tvrzením, že pozemek nezbytně nutně potřebuje k vykonávání podnikatelské činnosti - zemědělské hospodaření (chov 50 kusů skotu), kterému se rodina stěžovatele věnuje více než 20 let. Podle stěžovatele v posuzovaném případě nedošlo k nalezení rovnováhy mezi ochranou dobré víry nabyvatele církevního pozemku a legitimním očekáváním církevní právnické osoby na odstranění historické majetkové křivdy. Soudy podle stěžovatele dále nezohlednily, že pozemek je dotčen veřejně prospěšnou stavbou - vedení velmi vysokého napětí a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 349/2017 namítá, že v církevních restitucích nelze vydávat pozemky, které by stát poté musel vyvlastnit kvůli stavbě ve veřejném zájmu. Mohla by tak podle stěžovatele nastat situace, že stát nakonec pozemek vedlejší účastnici 1) vůbec nevydá, neboť je dotčen veřejně prospěšnou stavbou. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále poukazuje na to, že podle §15 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon o vyrovnání s církvemi"), byla římskokatolické církvi přiznána finanční náhrada ve výši 47.200.000.000 Kč a stěžovatel se domnívá, že uvedená finanční náhrada představuje univerzální paušální náhradu za majetek, mezi který patří i předmětný pozemek. Podle stěžovatele tak bylo legitimní očekávání vedlejší účastnice 1) na odstranění historické majetkové křivdy poskytnutím uvedené finanční náhrady zcela saturováno. Soudy se podle stěžovatele řádně nevypořádaly ani s další jeho námitkou, že pozemek měl být znárodněn na základě tzv. Benešových dekretů a nemohl být proto předmětem majetkové restituce podle zákona o vyrovnání s církvemi. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konečně namítá také to, že jej vedlejší účastnice 1) nevyzvala k vydání pozemku podle §9 zákona o vyrovnání s církvemi a k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že krajský soud nijak nereagoval na žádost stěžovatele o odročení jednání z důvodu náhlé zdravotní indispozice právního zástupce a jednal zcela v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, jen pokud jde o část jeho námitek (k tomu viz níže) a v tomto rozsahu je jeho ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti v rozsahu námitek, které shledal materiálně přípustnými. Žádné z těchto námitek však nemohl přisvědčit a dospěl proto k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele.
Základní teze k problematice převodu původního církevního majetku na soukromé osoby v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), ve kterém zamítl návrh na zrušení §29 zákona o půdě. Nepřímo se pak Ústavní soud zabýval účinky blokačního ustanovení i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), v němž posuzoval ústavní konformitu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Otázkou převodu původního církevního majetku a následky jeho převodu v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě se Ústavní soud zabýval ve své rozhodovací činnosti opakovaně [z nedávné doby srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2532/17 ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 2640/17 ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná on-line na http://nalus.usoud.cz].
Pro podrobný rozbor následků uzavření smlouvy v rozporu s blokačním ustanovením a možnosti mimořádného upřednostnění vlastnického práva nabyvatele lze proto pro stručnost odkázat na citovaná rozhodnutí. Stěžejním závěrem výše uvedené konstantní judikatury Ústavního soudu je zásadní absolutní neplatnost převodů blokovaného majetku. Jen ve zcela výjimečném případě Ústavní soud v abstraktní rovině připustil možnost preference vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku; opakovaně však uvádí, že pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje; nad rámec dobré víry musí být taková výjimka odůvodněna "zcela mimořádnými okolnostmi konkrétního případu". Tyto okolnosti musí být obecnými soudy k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767) a sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781), ve kterých Ústavní soud neshledal dostatečně silnými "mimořádnými okolnostmi", že nabyvatelé sami nabyli předmětné pozemky v restituci jako náhradní plnění].
K zmiňovanému výjimečnému prolomení blokačního ustanovení dosud Ústavní soud přistoupil toliko v jednom případě, jehož zcela specifické skutkové okolnosti (stručně řečeno, rozdělení vlastnického práva k pozemku a funkčně související stavbě) jej vedly k preferenci základního práva nabyvatele před nárokem církve [nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215), srov. zejm. jeho body 26 až 30].
Následně ve dvou nálezech (výše citované nálezy sp. zn. II. ÚS 2640/17 a sp. zn. III. ÚS 2532/17) Ústavní soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí obecných soudů, které k námitkám stěžovatelů existenci mimořádných okolností nezkoumaly a spokojily se s paušálním závěrem, že dobrou víru nezakládá ani víra v zápis do katastru nemovitostí, ani znění "modelové" kupní smlouvy. Ta typicky v čl. IX. bodě 1 uvádí: "Prodávající prohlašuje, že v souladu s §2 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, prověřil převoditelnost prodávaného pozemku a prohlašuje, že prodávaný pozemek není vyloučen z převodu podle §2 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů." V čl. IX. bodu 3 kupní smlouvy se pak stanoví, že "[k]upující bere na vědomí a je srozuměn s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených ve výše uvedeném prohlášení má za následek neplatnost smlouvy od samého počátku" (citováno dle nálezu sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod 29). Za situace, kdy jedno ustanovení smlouvy nabyvatele ujišťuje, že převoditelnost pozemku byla ověřena, a další ustanovení ono prohlášení relativizuje, si obecné soudy nemohou zvolit jedno z citovaných ustanovení (varující kupujícího před následky možné neplatnosti převodu) a paušálně na něm založit závěr o absenci dobré víry nabyvatele. Naopak se musí otázkou dobré víry zabývat pečlivě a shledají-li dobrou víru, musí zkoumat případnou existenci mimořádných okolností způsobilých upřednostnění práva nabyvatele (tamtéž, zejm. body 28 a 31, v nálezu sp. zn. III. ÚS 2532/17 pak body 26 a 28).
V nyní posuzované věci okresní soud i krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatel jednal v dobré víře. Zejména pak krajský soud zdůraznil, že v posuzovaném případě jde o nalezení rovnováhy mezi ochranou dobré víry nabyvatele církevního pozemku a legitimním očekáváním církevní právnické osoby na odstranění historické majetkové křivdy a ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že neshledal mimořádné okolnosti, které by skrze ochranu dobré víry stěžovatele, jakožto nabyvatele původního historického majetku vedlejší účastnice 1), vedly k prolomení účinků blokačního §29 zákona o půdě. V této souvislosti krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že pozemek nabytý stěžovatelem v roce 2005 není s jeho podnikáním historicky spojen a ani na něm není jeho podnikání existenčně závislé, navíc pozemek mající formu pastviny je možno z hlediska jeho využití nahradit jiným vhodným pozemkem a nejedná se proto o zcela funkční závislost na zemědělské nemovitosti jako v případě posuzovaném Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2166/10 (s. 12 a 13 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Rovněž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nejsou dány okolnosti mimořádné povahy, jež by odůvodňovaly suspenzi blokačních účinků §29 zákona o půdě.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud k námitce stěžovatele, že nedošlo k nalezení rovnováhy mezi ochranou jeho dobré víry a legitimním očekáváním vedlejší účastnice 1), uzavírá, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěru obecných soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před nimi uplatnil, a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána.
K obdobnému závěru dospívá Ústavní soud i ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele. Pokud jde o dotčení pozemku veřejně prospěšnou stavbou, jednak soudy stěžovatele upozornily na to, že v posuzované věci je řešeno určení vlastnictví a samotné vydání pozemku bude zkoumáno až v rámci postupu podle §9 zákona o vyrovnání s církvemi a dále obava stěžovatele, že by mohla nastat situace, že stát nakonec vedlejší účastnici 1) pozemek nevydá, se nenaplnila, jak Ústavní soud zjistil při nahlédnutí do veřejného seznamu.
Na těchto závěrech nic nemění ani námitka stěžovatele o dostatečném saturování legitimního očekávání vedlejší účastnice 1) poskytnutím finanční náhrady podle §15 zákona o vyrovnání s církvemi. Jak s odkazem na svoji předchozí judikaturu konstatoval Nejvyšší soud, finanční náhrada podle §15 zákona o vyrovnání s církvemi svou koncepcí a funkcí posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se §29 zákona o půdě jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje - mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a stejně tak z rozsahu pekuniárního plnění nelze činit závěry ohledně množství statků, jež mají být vydány či alespoň zůstat potenciálně způsobilými vydání v tom směru, že za jejich vlastníka bude nadále pokládán stát coby povinná osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016).
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené závěry soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska akceptovatelnou. Stěžovateli se tak nezdařilo doložit porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv.
Zbylé stěžovatelovy námitky shledal Ústavní soud nepřípustnými, neboť stěžovatel v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti nevyčerpal ve vztahu k nim všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud proto není oprávněn k jejich věcnému projednání. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud jednal zcela v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce, měla být ve věci podána žaloba pro zmatečnost, ostatně na to stěžovatele upozornil již Nejvyšší soud, když uvedl, že v dovolání "uplatnil zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost)." Námitku, že pozemek měl být znárodněn na základě tzv. Benešových dekretů, neuplatnil stěžovatel ve svém dovolání řádně, neboť podle Nejvyššího soudu k ní stěžovatel nepřipojil žádnou dovolací argumentaci a ani nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Konečně námitku, že vedlejší účastnice 1) nevyzvala stěžovatele k vydání pozemku podle §9 zákona o vyrovnání s církvemi, zjevně stěžovatel neuplatnil ve svém dovolání vůbec, neboť Nejvyšší soud ji v napadeném usnesení nezmiňuje a stěžovatel ani netvrdí, že by ji v dovolání vznesl. Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 432/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, III. ÚS 117/2000, I. ÚS 269/02, IV. ÚS 430/05, I. ÚS 1324/08, III. ÚS 330/15 a řada dalších) jde o nepřípustné námitky v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem ostatních soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu