ECLI:CZ:US:2019:4.US.3052.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3052/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem, sídlem Běluňská 258/68, Praha 20 - Horní Počernice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2019 sp. zn. 44 To 312/2019 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 23. dubna 2019 č. j. KRPU-149538-412/TČ-2018-040080-NOV, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") došlo podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), k zajištění bytu ve vlastnictví stěžovatelky a jejího bývalého manžela, který je v dané trestní věci obviněným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož spácháním měla být způsobena škoda ve výši přibližně 138 000 000 Kč. V rámci trestního řízení došlo k zajištění rozsáhlého majetku obviněných, včetně předmětného bytu. Manželství stěžovatelky a obviněného bylo rozvedeno a z dosavadní úpravy majetkových poměrů manželů spíše vyplývá, že byt bude užívat obviněný. Proto bylo přistoupeno k zajištění celého bytu.
3. Proti uvedenému usnesení podali stěžovatelka i její bývalý manžel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl napadeným usnesením. Zajištění bytu je dle městského soudu prozatím namístě, neboť se nepovedlo prokázat, že byt byl nabyt za prostředky nezatížené trestnou činností obviněného. To bude předmětem dalšího šetření a případně meritorního rozhodnutí trestního soudu. Rozvod manželství není dle městského soudu skutečností, která by takovému postupu bránila. Stěžovatelka je povinna strpět zajištění bytu až do objasnění celé věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka považuje odůvodnění zajištění bytu za nedostatečné a nesprávné, neboť městský soud se dle jejího názoru nevypořádal dostatečně s námitkou nemožnosti zajištění majetku třetích osob. Policejní orgán nezohlednil, že byt byl součástí majetkového společenství manželů a jako předmět majetkových práv třetí osoby nemůže být v trestním řízení propadnut. Je nepřípustné, že byt byl zajištěn s argumentem, že z prozatímního průběhu rozvodového řízení se zdá, že byt bude užívat obviněný bývalý manžel. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatelka fakticky namítá.
8. Při přezkumu rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole či libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03, nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19). Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že legitimita uplatnění každého konkrétního zajištění majetkových hodnot bude vyplývat z jeho přiměřenosti ve vztahu ke konkrétním okolnostem každého konkrétního případu.
9. V dané věci policejní orgán a městský soud shledaly, že zajištění předmětného bytu je namístě s ohledem na nevyjasněné okolnosti dané trestní věci a majetkové poměry bývalého manžela stěžovatelky. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska nelze napadeným rozhodnutím cokoliv vytknout, neboť splňují jak podmínky uvedené v zákoně, tak smysl majetkových zajišťovacích institutů uvedených v trestním řádu. Postup policejního orgánu neshledává Ústavní soud nepřiměřeným či svévolným. Teprve další průběh trestního řízení objasní, zda budou na zajištěný byt moci dopadnout některé trestněprávní instituty (např. podle §101 trestního zákoníku), anebo bude majetková práva k bytu třeba vypořádat běžnou občanskoprávní cestou. V současné fázi trestního řízení je tak zajištění bytu zcela namístě.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu