ECLI:CZ:US:2019:4.US.3841.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3841/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Vokurky, zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem, sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2018 č. j. 28 Cdo 109/2018-203, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2017 č. j. 17 Co 124/2017-180 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. ledna 2017 č. j. 38 C 37/2010-162, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zaručených v čl. 11 odst. 1 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č. j. 38 C 37/2010-162 uložil obchodní korporaci Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 - Vysočany (dále jen "žalovaná"), povinnost zaplatit stěžovateli částku 3 182 971 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 9 366 130 Kč s příslušenstvím z částky 12 549 101 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) i státu (výrok IV). Obvodní soud tak zčásti vyhověl žalobě stěžovatele domáhajícího se vydání bezdůvodného obohacení získaného na jeho úkor žalovanou nadužíváním jejího spoluvlastnického podílu k pozemkům parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12 a X13 v katastrálním území Strašnice, obec P., jejichž byli oba účastníci spoluvlastníky každý v rozsahu ideální poloviny, bez právního důvodu. Žalovaná nečinila základ nároku sporným. Obvodní soud považoval právo na vydání bezdůvodného obohacení v části žalovaného období (od 1. 2. 2008 do 4. 2. 2008) za promlčené, pročež přiznal stěžovateli vůči žalované nárok na náhradu za užívání předmětu jeho vlastnictví v době od 5. 2. 2008 do 31. 1. 2010. Její výši stanovil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu jako odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému, přičemž vycházel ze znaleckého posudku vyhotoveného obchodní korporací YBN CONSULT - Znalecký ústav s. r. o., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1 - Nové Město (dále jen "YBN CONSULT"), hodnotícího předmětné pozemky jako zastavěné stavbami jiného vlastníka. Obvodní soud se naopak neztotožnil se závěry znaleckého posudku předloženého stěžovatelem a určujícího obvyklé nájemné částkou 7 626 470 Kč.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 17 Co 124/2017-180, který v napadených výrocích II, III a IV potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a připomněl, že spočívá-li spotřebované plnění ve výkonu práva (zde nájmu), a není-li je proto možné vydat, je podle §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zapotřebí poskytnout za ně peněžitou náhradu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné též jeho usnesení ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, jež bylo vydáno ve skutkově obdobné věci, přitakal náhledu obvodního soudu opírajícímu se o shora zmíněný znalecký posudek vyhotovený YBN CONSULT a jeho rozhodnutí v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil.
4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 4. 9. 2018 č. j. 28 Cdo 109/2018-203 tak, že dovolání stěžovatele odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména uvedl, že stěžovatel k dovolacímu přezkumu předložil především otázku určení výše bezdůvodného obohacení vznikajícího nadužíváním spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků. Jeho kritice, prosazující stanovení žalovanou získaného prospěchu podle obvyklého nájemného za užívání nezastavěných pozemků, jelikož se obohatila využitím nemovitostí k realizaci staveb i v rozsahu podílu, který jí nenáležel, ovšem není dle Nejvyššího soudu možné přisvědčit. Z judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména jeho rozsudkem ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usneseními ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 28 Cdo 1466/2013 a ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. 28 Cdo 9/2013, se podává, že při zjišťování výše bezdůvodného obohacení v obdobných případech nelze opomíjet zastavěnost užívaného pozemku stavbou jiného vlastníka, poněvadž by se tím navozoval stav neodpovídající skutečnosti, nebyla-li by ke srovnání použita věc obdobných charakteristik. Nemohla by tak být naplněna podmínka judikatury, dle níž částka představující náhradu vychází z finančního ocenění profitu získaného užíváním cizí věci, jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá suma korespondující částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci zpravidla formou nájmu, a již by tudíž byl nájemce povinen hradit podle běžné nájemní smlouvy (k tomu blíže viz též již obvodním soudem citovanou judikaturu Nejvyššího soudu - jeho rozsudek ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, roč. 2000, dále rozsudky ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 33 Odo 394/2004, či ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 33 Odo 412/2005, a dále rovněž usnesení ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1196/2015). Uvedené lze bez problému vztáhnout též na případy nadužívání spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků na úkor druhého právě umístěním stavby (ve vlastnictví vedlejšího účastníka), jež se v posuzovaném období na pozemku nacházela. Důležitost pak rozhodovací praxe nepřikládá skutečnosti, že je uživatelem - obohacujícím se subjektem - právě vlastník předmětné stavby (k tomu srov. krom shora odkazovaného rozsudku ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 900/2012 též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014 sp. zn. 28 Cdo 589/2014 a ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3138/2012). Městský soud podle Nejvyššího soudu závěry citované judikatury ve svém rozhodnutí zcela korektně sledoval a k odkazům stěžovatele na jinou judikaturu Nejvyšší soud konstatoval, že tato se týkala skutkově zcela odlišných případů. Nejvyšší soud uzavřel, že výhrady stěžovatele stran korektnosti znaleckého posudku, jeho hodnocení jako důkazu v řízení i námitky ohledně výměry neoprávněně užívané části pozemku, nemohou rovněž přípustnost dovolání založit, neboť jimi stěžovatel napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů a přijatých skutkových zjištění, jež není otázkou právní, a dovolacímu přezkumu tak nepodléhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2501/2016).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy použily v projednávané věci na případ nepřiléhající judikaturu. Stěžovatel zejména tvrdí, že městský soud, ačkoli sám poukázal na právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, tyto ve svém rozhodnutí zcela pominul, přestože stanoví podmínky pro určení výše bezdůvodného obohacení jiným způsobem, a to právě s ohledem na specifické umístění pozemku bezdůvodně užívaného v rámci uzavřeného areálu, čímž tvoří vlastní trh pro určení výše obvyklého nájemného. Dle stěžovatele z citovaného rozsudku pak zcela jasně vyplývá, že v případě uzavřených areálů (jako tomu bylo i v tomto případě, kdy se na daných pozemcích nachází mimo jiné Depo Hostivař - stanice metra) je třeba výši nájemného srovnat s cenami nájmu jiných pozemků, byť jejich způsob užívání není stejný, přičemž takovým zkoumáním má být zjištěno, jaké nájemné by stěžovatel mohl dosáhnout, kdyby měl možnost svůj nezastavěný pozemek pronajmout jinému subjektu. Nic takového ovšem v řízeních zjištěno nebylo, natož že by soudy znalecké zkoumání této odborné otázky na zjištění takové skutečnosti vůbec zaměřily. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že nejde tedy o případ, že by žalovaná bezdůvodně užívala zastavěné pozemky, ale že právě žalovaná na původně nezastavěné pozemky umístila bez právního důvodu své stavby, čímž stěžovateli jakékoli další využití jeho nezastavěných pozemků znemožnila. Stěžovatel tvrdí, že jestliže obecné soudy posuzovaly desítky let trvající bezdůvodné obohacení žalované k pozemkům jako zastavěným, přičemž tyto pozemky právě žalovaná "uzurpovala" ke svému bezprávnímu užívání jako pozemky nezastavěné pro vlastní výstavbu (v době kdy nebyla ani jejich spoluvlastníkem), jsou jejich závěry naprosto nesprávné, poškozující stěžovatele (jako osoby dotčené restitučními předpisy) a odporující ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž výše nájmu bezdůvodně užívaných nezastavěných pozemků je diametrálně odlišná od hodnoty určené v posudku vyhotoveném YBN CONSULT. Stejně tak je stěžovatel přesvědčen, že je naprosto nesprávný závěr o výši bezdůvodného obohacení v rozsahu výměry 13 676 m2, přestože výměra předmětných pozemků činí 26 447 m2, jelikož užívala-li žalovaná bez právního důvodu pozemky stěžovatele zastavěním stavbami, přičemž v důsledku toho stěžovatel nemohl pro nepřístupnost vůbec předmětné pozemky užívat (nikoli jen v jejich zastavěné části), pak je při stanovení bezdůvodného obohacení potřeba vycházet i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěných pozemků. Stejně tak obecné soudy dle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces (sc. - na soudní ochranu), když ve svém rozhodování zcela pominuly závěry soudního znalce Ing. Beneše vyplývající z jeho posudku č. 4404-004-16, který byl zpracován podle §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a došel k naprosto odlišným závěrům při ocenění bezdůvodného obohacení užíváním pozemků stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, když přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele odmítl (srov. sub 4). Stejně tak postup obecných soudů byl ohledně zjišťování skutkového stavu věci, i při následném právním posouzení řádně odůvodněn, přičemž Ústavní soud na výkladu provedeném obecnými soudy neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud toliko pro úplnost konstatuje, že výklad rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, jak jej provádí stěžovatel, je nepřesný, což výstižně vyjádřil Nejvyšší soud v odůvodnění nyní napadeného usnesení "právě z tam vyslovených konkluzí o nutnosti reflexe reálné situace, jakož i neexistence dostatečného vzorku obdobných pozemků vycházel soudem aprobovaný znalecký posudek při volbě vhodné metody ocenění". Nejvyšší soud pak také přezkoumatelně vysvětlil, že se nemohl zabývat korektností znaleckého posudku, jeho hodnocení jako důkazu v řízení, i námitkou ohledně výměry neoprávněně užívané části pozemku, jelikož tyto námitky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť jimi stěžovatel napadl správnost hodnocení v řízení provedených důkazů a přijatých skutkových zjištění, jež není otázkou právní, a dovolacímu přezkumu tak nepodléhá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2501/2016).
12. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu