ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.900.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 900/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, 502 06 Hradec Králové, proti žalované PHL – Sklář s.r.o. , IČ 28162846, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částky 469.164,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 73/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, č. j. 55 Co 119/2009-428, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, č. j. 55 Co 119/2009-428, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2.946.872,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout vzhledem k užívání pozemků, jež jsou vlastnictvím žalobkyně.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2009, č. j. 12 C 73/2007-190, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.000,- Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 2.776.872,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III. a IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. V řízení nebylo prokázáno, že by posuzované pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívala žalovaná, s výjimkou pozemku parc. č. 865 v k. ú. H., na kterém stojí hotel ve vlastnictví žalované. Výši bezdůvodného obohacení zjistil soud na základě znaleckého posudku Ing. Jaroslava Novotného. Trvalým uživatelem předmětného pozemku byla Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů (dále jen „MSDUOS“), ke dni 1. 1. 2001 se právo trvalého užívání změnilo na základě ust. §59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ex lege na výpůjčku a dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a MSDUOS výpůjčka ke dni 9. 3. 2005 zanikla. Žalovaná tak předmětný pozemek užívá bez právního důvodu.
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 55 Co 119/2009-247, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. o zamítnutí žaloby v částce 470.920,- Kč s přísl. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 469.164,- Kč s přísl., a v částce 1.756,- Kč s přísl. i v nákladových výrocích rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že užíváním předmětného pozemku vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, avšak nesouhlasil se způsobem, jakým byla v řízení na prvním stupni stanovena jeho výše. Okresní soud nepřihlédl ke srovnatelné nájemní smlouvě předložené žalobkyní k prokázání výše bezdůvodného obohacení a nechal vypracovat znalecký posudek, z něhož ve svém rozhodnutí vycházel. Znalec při vypracování znaleckého posudku použil metodu kapitalizace, ač si byl vědom toho, že vhodnější by byla metoda porovnávací, z níž však vycházet nemohl pro nedostatečné množství údajů. Současně znalec učinil závěr o tom, že v daném případě se jedná o obchodně neatraktivní pozemek z důvodu zastavěnosti stavbou jiného vlastníka. Závěry znaleckého posudku odvolací soud neshledal správnými a při určení výše bezdůvodného obohacení naopak vycházel z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou ohledně obdobné parcely, na níž se rovněž nachází hotel. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že si uvědomuje skutečnost, že by bylo vhodnější vyjít z více nájemních smluv, na druhou stranu však podotkl, že pozemky jsou ve významem srovnatelných rekreačních střediscích, na obou se nachází hotel a doba vzniku bezdůvodného obohacení se časově kryje s uvedenou smlouvou nájemní. Námitku žalované, že uzavření následné smlouvy kupní bylo podmíněno uzavřením smlouvy nájemní, odvolací soud nezohlednil, když vycházel z uzavřené nájemní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, jehož platnost zpochybněna nebyla. Rovněž odvolací soud uvedl, že právě pro žalovanou je předmětný pozemek vysoce obchodně atraktivní. Ke zrušení části rozsudku soudu prvního stupně přikročil odvolací soud vzhledem k možnému promlčení části práva, když však k jeho posouzení neměl k dispozici dostatek důkazů a tvrzení. K námitce žalované stran vydržení bezplatného užívání předmětného pozemku odvolací soud uvedl, že již byla pravomocně zamítnuta žaloba, v níž se žalovaná v postavení žalobkyně domáhala určení, že předmětný pozemek je zatížen věcným břemenem trvalého a bezplatného užívání.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 4930/2009-284, zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl. Dovolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že v posuzovaném případě nebylo možné již vypracovaný znalecký posudek zcela pominout a nahradit jej jedinou nájemní smlouvou. Odkázal na zprávu Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1981, v níž se praví, že soud se při hodnocení důkazu znaleckým posudkem musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud nemůže přezkoumávat jeho věcnou správnost, avšak nemusí jej ani bez dalšího převzít. Domníval-li se odvolací soud, že znalecký posudek nebyl vypracován správně, mohlo v dané situaci dojít k doplnění znaleckého posudku, resp. odstranění jeho nedostatků či vypracování revizního znaleckého posudku, a proto postup, kdy odvolací soud namísto výše bezdůvodného obohacení zjištěné na základě znaleckého posudku upřednostnil výši bezdůvodného obohacení zjištěnou z jediné nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní se třetí osobou, bezpochyby není správný. Odvolací soud se též nedostatečně zabýval námitkou dovolatelky týkající se zohlednění nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní s třetí osobou, a sice že v daném případě bylo uzavřením nájemní smlouvy podmíněno následné uzavření smlouvy kupní. Má-li jedna ze stran v budoucnu zájem o koupi pozemku, může za určitých okolností přistoupit na vyšší nájemné, než by tomu bylo v případě, že by o následné koupi neuvažovala. Výši bezdůvodného obohacení je třeba stanovit s ohledem na výši nájemného obvyklého v daném místě a čase bez ohledu na to, kdo nemovitost užívá, takže nelze uzavřít, že pozemek je právě pro žalovanou vysoce atraktivní, neboť vlastní na něm stojící stavbu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č. j. 55 Co 119/2009-428, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 469.164,- Kč s přísl., tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.). Odvolací soud doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem, jehož vypracováním pověřil znalecký ústav, společnost Česká znalecká, a.s. Z tohoto znaleckého posudku zjistil, že znalec Ing. Jaroslav Novotný, který vypracovával původní znalecký posudek, použil nevhodnou míru kapitalizace vycházející z úrokové statistiky u vkladů nad 3 měsíce, neboť investice do nemovitosti je investicí dlouhodobou, čemuž je třeba přizpůsobit i volbu úrokové míry s tím, že za výchozí hodnotu se považují sazby v podstatě bezrizikové investice do státních dluhopisů s delší dobou splatnosti. S ohledem na daný pozemek (zastavěný cizí stavbou), který je jako předmět prodeje reálně komoditou neprodejnou, je třeba stanovit takovou výchozí hodnotu užívaného majetku, kterou má předmět užívání pro uživatele tohoto pozemku, a ta v podstatě odpovídá ceně, kterou by musel vlastník stavby vynaložit na koupi takového pozemku v daném místě a čase, na kterém by mohl svoji stavbu následně umístit. Použití redukčního koeficientu ve výši 0,50 Ing. Novotným pro zohlednění obtížné reálné prodejnosti pozemku třetím osobám je zde iracionální a neoprávněné. Metodou přímého cenového porovnání byla hodnota nájemného stanovena v částce 856.740,- Kč a metodou stanovení nájemného z ceny pozemku v částce 654.000,- Kč, přičemž znalec se přiklonil k hodnotě stanovené z ceny pozemku. Žalovaná předložila k důkazu listinu označenou jako znalecký posudek vypracovaný společností YBN CONSULT – Znalecký ústav, s.r.o., ze dne 14. 4. 2011. Z uvedeného posudku vyplývá, že stanovení ceny obvyklého nájmu umožňuje pouze porovnávací metoda, kterou v daném případě není možné aplikovat, protože v dané lokalitě žádný trh s obdobnými nemovitostmi neexistuje. Obvyklá cena pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka není stejná jako u nezastavěného pozemku. Společnost Česká znalecká metodicky pochybila při výpočtu hodnoty pozemku, který byl podřízen chaotickému sběru informací mimo posuzovanou lokalitu. Naopak přístup Ing. Novotného spočívající v užití redukčního koeficientu je správný.
Odvolací soud však vycházel z vypracovaného revizního znaleckého posudku. Žalovanou předložené listiny zpochybňující správnost závěrů tohoto znaleckého posudku hodnotil jako listiny vydané k jejímu požadavku. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou námitku žalované, že revizní znalecký posudek vypracovala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, neboť znalecký posudek podala právnická osoba, kterou představují osoby fyzické, a ty, které se na vypracování posudku podílely, jsou uvedeny v úvodu posudku. Je pak věcí ústavu, koho pověří vypracováním posudku. Rozdíl ve vzdělání Ing. Novotného a Petra Metelky jakožto hlavního zpracovatele revizního znaleckého posudku je bezvýznamný v situaci, kdy nebylo prokázáno, že nižší stupeň vzdělání zpracovatele posudku vedl k nesprávným závěrům. Není ani podstatné, že P. M. není znalcem, neboť nebyl znalcem ustanoven. Neobstojí ani námitka, že listinné materiály, z nichž znalec vycházel, nemohou být podkladem pro znalecký posudek, neboť nebyly provedeny soudem jako důkazy, protože nejde o důkazy ve smyslu ust. §125 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ale o podklady vyžádané znalcem a potřebné pro vypracování zadaného znaleckého posudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci a konečně v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ve skutečnosti, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem znalce Ing. Novotného, jak navrhovala dovolatelka, je spatřována vada řízení. Za tu považuje dovolatelka též to, že při výslechu Petra Metelky dožádaným soudem, jímž byl Okresní soud v Hradci Králové, nebylo prokázáno jeho oprávnění vypovídat před soudem jménem znaleckého ústavu. S ohledem na to nešlo o výslech znalce, ale jiné osoby. Uvedený výslech navíc neprováděl soudce, ale soudní tajemnice, přičemž jednací řád pro okresní a krajské soudy připouští provedení dožádání soudním tajemníkem pouze v jednoduchých věcech, o niž se však v tomto řízení nejednalo, neboť výslech znalce byl klíčovým důkazem. Vadu řízení představuje rovněž fakt, že odvolací soud neprovedl výslech znalce sám. Provádění důkazu teprve odvolacím soudem ochuzuje účastníka řízení o jednu instanci, takže je třeba klást zvýšené nároky na kvalitu provedení takového důkazu. Dožádáním byla porušena zásada bezprostřednosti, odvolací soud nemohl vlastními smysly vnímat nevěrohodnost P. M. Výslech probíhal s ohledem na nedostatek právnického vzdělání soudní tajemnice velmi neobvyklým způsobem. V rozporu s požadavkem dovolatelky o něm navíc nebyl pořízen zvukový či zvukově obrazový záznam. Tím bylo porušeno ust. §40 o. s. ř., neboť nebyla dána podmínka nemožnosti jeho pořízení. Odvolací soud neprovedl žalovanou navrhované důkazy, přičemž v některých případech neodůvodnil, proč tak neučinil. Znalecký posudek předložený dovolatelkou odvolací soud zhodnotil jako „listiny vydané k požadavku žalovaného“, z věcného pohledu se nezabýval rozporem mezi tímto a revizním znaleckým posudkem. Revizní znalecký posudek vychází z nových skutečností, které nebyly předmětem dokazování. Soud měl nejprve provést všechny potřebné důkazy a teprve takto objektivizovaný skutkový stav mohl znalec hodnotit (viz např. zpráva Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 20/1980). V tomto rozsahu vychází napadené rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka proto v předchozím řízení zpochybnila pravost a správnost listin, tvořících přílohu č. 4 revizního znaleckého posudku. Byly totiž použity smlouvy s veřejnoprávními subjekty, kde může být cena ovlivněna tím, že stejný subjekt, který pozemek pronajímá, uděluje souhlas k jeho využití. Žalovaná v této souvislosti navrhla provedení výslechu některých osob, což však odvolací soud neučinil, aniž svůj postup odůvodnil. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že ač provedl důkazy znaleckým posudkem jí předloženým a vyjádřením metodické sekce České komory odhadců, toliko konstatoval jejich obsah, aniž je hodnotil. Nevypořádal se s jejich obsahovým rozporem s revizním znaleckým posudkem. Odvolací soud pak nekriticky přejal závěry revizního znaleckého posudku, aniž zkoumal jeho rozpory s ostatními provedenými důkazy. Dovolatelka též poukázala na vyšší stupeň vzdělání Ing. Novotného oproti P. M. a fakt, že naposled jmenovaný není znalcem. Odvolací soud nesprávně vycházel ze závěru, že nezastavěný pozemek má stejnou cenu jako pozemek zastavěný stavbou jiného vlastníka. Z výpovědi P. M. vyplývá, že při analýze nepracoval s pozemky zastavěnými stavbou jiného vlastníka, neboť to pro účely posudku nepovažoval za nutné. Vycházel naopak z ceny, kterou by bylo nutné zaplatit za volný pozemek, na který by byla následně umístěna stavba. Takový přístup však popírá skutečnost, že na daném pozemku se stavba již nachází. Odvolací soud též nesprávně dovodil, že cena pozemku je jiná pro vlastníka stavby stojící na pozemku než pro třetí osobu. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom směru, že výše bezdůvodného obohacení, které jí bylo přisouzeno, odpovídá v řízení prokázané výši nájemného v místě a čase obvyklé.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalovaná uplatňuje dovolací důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě se odvolací soud dopustil pochybení, pokud na základě revizního znaleckého posudku stanovil obvyklou výši nájemného v daném místě a čase tak, že vycházel z hodnoty předmětného pozemku, jako by nebyl zastavěn stavbou jiného vlastníka (uvedený postup vyplývá jednak ze znaleckého posudku vypracovaného společností Česká znalecká, a.s., jednak z výpovědi P. M., jak je zachycena v protokolu o provedení důkazů před dožádaným soudem ze dne 11. 3. 2011, č. l. 408 a násl. spisu). Při stanovení výše bezdůvodného obohacení, které vzniklo na úkor žalobkyně, nelze totiž od skutečnosti, že pozemek je zastavěn stavbou jiného vlastníka, tedy žalované, odhlédnout. Tím by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž v daném případě výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2000, rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Z uvedené konstrukce logicky vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišné by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka. Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách. Pokud tak nebylo učiněno, byly naplněny dovolací důvody ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Ohledně otázky hodnoty (výše ceny) pozemku pro vlastníka stavby na něm umístěné a pro jinou osobu, resp. výše obvyklého nájemného v takových případech dovolací soud plně odkazuje na své předchozí rozhodnutí v této věci, kde judikoval, že výše bezdůvodného obohacení musí odrážet výši nájemného obvyklého v daném místě a čase bez ohledu na to, kdo nemovitost užívá, takže není možné zohledňovat skutečnost, že uživatelem pozemku je právě vlastník stavby, jež se na něm nachází.
Navrhovala-li žalovaná ve svém podání označeném jako „vyjádření k důkazům, důkazní a procesní návrhy“ ze dne 21. 4. 2011 (viz č. l. 417 a násl. spisu) důkazy výslechem některých osob (konkrétně A. T., V. J., R. Z., M. H. a dalších), a odvolací soud tyto důkazy neprovedl, aniž by svůj postup v tomto směru náležitým způsobem odůvodnil, dopustil se procesního pochybení. Nejvyšší soud se již v řadě rozhodnutí zabýval námitkou směřující proti postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz. Ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008), provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (viz ust. §120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud se však vždy v odůvodnění musí vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99). Neodůvodnil-li odvolací soud, proč nepřikročil k provedení navržených důkazů, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což lze obdobně vztáhnout i na nedostatečné hodnocení provedených důkazu „znaleckým posudkem“ a vyjádřením metodické obce České komory odhadců navržených žalovanou. Vadu naopak nepředstavuje fakt, že odvolací soud nevyslechl znalce Ing. Novotného, neboť v jeho případě byl takový postup soudu odůvodněn.
Ve stručnosti se Nejvyšší soud vyjádří i k dalším dovolatelkou tvrzeným vadám řízení. V tom, že výslech P. M. provedl dožádaný soud, stejně jako v tom, že jím byla pověřena soudní tajemnice, nelze spatřovat vadu řízení. Nejvyšší soud zde plně odkazuje na své usnesení ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011, jímž rozhodoval o sporu mezi týmiž účastníky. Ze zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, žádným způsobem nevyplývá, že vypracovává-li znalecký posudek znalecký ústav, musí jej za uvedený ústav vyhotovit fyzická osoba, která je sama znalcem. Je-li znalcem ustanoven znalecký ústav, je zcela v jeho kompetenci určit, kdo konkrétně znalecký posudek vypracuje s tím, že ve smyslu ust. §22 odst. 2 citovaného zákona odpovídá za včasné a řádné vyhotovení posudku sám ústav. Pakliže znalecký posudek vypracoval mimo jiné Petr Metelka (jako jeden z týmu zpracovatelů viz č. l. 326 spisu, resp. s. 6 předmětného posudku), je logické, že to byl právě on, kdo byl vyslýchán k otázkám znaleckého posudku, když byl navíc za tímto účelem vybaven pověřením uděleným znaleckým ústavem (viz č. l. 414 spisu). Na tom nic nemůže změnit ani fakt, že on sám znalcem není, neboť zde vypovídal nikoliv sám za sebe, ale na základě zmocnění znaleckého ústavu, který byl vypracováním znaleckého posudku pověřen. Již proto je lichá též námitka žalované, že se nejednalo o výslech znalce. Námitka vyššího vzdělání Ing. Novotného oproti P. M. rovněž není způsobilá odůvodnit závěr o vadě řízení, neboť samotné nižší vzdělání osoby, která vypracovala revizní znalecký posudek, takovou vadu představovat nemůže. Obdobně je tomu ohledně skutečnosti, že byl o výslechu P. M. pořízen toliko protokol a nikoliv zvukový nebo zvukově obrazový záznam. Uvádí-li žalovaná, že pořízení záznamu nebylo nemožné, jedná se pouze o její mínění, přičemž posouzení přísluší soudu, jemuž není v ust. §40 o. s. ř. výslovně uložena povinnost tento závěr odůvodnit. Odvolací soud nepochybil, pokud k posudku předloženému žalovanou nepřistupoval stejně jako k reviznímu znaleckému posudku. V případě posudku vypracovaného z popudu žalované se totiž nemohlo jednat o znalecký posudek ve smyslu ust. §127 o. s. ř. (ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu), ale o listinný důkaz podle ust. §129 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1284/96, či rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 742/2001). Dovolatelka se dále mýlí, domnívá-li se, že znalec může při vypracovávání znaleckého posudku vycházet toliko z důkazů, které byly provedeny před soudem. Samozřejmě z takových důkazů vychází, ale má možnost obstarávat si též vlastní podklady pro vypracování posudku. Konkrétně v případě oceňování nemovitostí, resp. zjišťování obvyklé ceny nájemného se může jednat např. o vlastní databázi znalce ohledně uskutečněných obchodů, nabídky realitních kanceláří, informací o realitním trhu apod. Představa, že znalec je ohledně zmíněných podkladů ve sporném řízení zcela závislý na aktivitě účastníků, se míjí s realitou, neboť za takových okolností by znalec v řadě případů nebyl vůbec schopen znalecký posudek vypracovat. Nebylo by ani hospodárné nejdříve veškeré podklady, jichž může být ve skutkově komplikovaných případech značné množství, provádět jako důkaz, a teprve potom je poskytnout znalci k vypracování posudku. Pokud by se například dodatečně objevila potřeba obstarání dalšího takového podkladu, musel by znalec práci na posudku přerušit, požádat soud o provedení důkazu, a teprve potom by mohl v práci na posudku pokračovat. Naznačený systém by navíc zcela ztrácel opodstatnění už vzhledem k tomu, že účastníci mají po předložení znaleckého posudku možnost se k němu vyjádřit, a to samozřejmě i k jednotlivým podkladům, které znalec použil. Odkazuje-li dovolatelka v tomto směru na zprávu bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 41/79, pomíjí, že závěr této zprávy, citovaný v dovolání, vychází ze směrnice Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 15. 2. 1973 č. j. 10/73 - kontr. odb. o organizaci, řízení a kontrole znalecké a tlumočnické činnosti, a není s výše uvedeným nikterak v rozporu, pokud jen instruuje, za jakých okolností je vhodné přistoupit k vypracování znaleckého posudku (tzn. po provedení potřebného okruhu důkazů).
Vzhledem k výše uvedenému shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným, napadený rozsudek podle ust. §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle ust. §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu ust. §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (ust. §243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu