ECLI:CZ:US:2020:1.US.1129.19.1
sp. zn. I. ÚS 1129/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Moravia Green Energy s. r. o., Květoslava Mašity 409, Všenory, zastoupené Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, v sub. Mgr. Radka Nováková, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 2 Afs 165/2018-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 4. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlavní citovaného usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž napadala zamítavý rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 46 Af 30/2016 - 28, u kterého se domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 15. 11. 2016, č. j. 51047/16/5200-11433-702459, o zamítnutí odvolání stěžovatelky a potvrzení rozhodnutí specializovaného finančního úřadu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 51710/16/4222-21-302647, o zamítnutí stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně společnosti E.ON Energie, a.s., jímž jmenovaná společnost provedla srážky odvodu z elektřiny ze slunečního záření v období prosinec 2015.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky z toho důvodu, že dle jeho názoru může být otázka tzv. rdousícího efektu odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření na výrobce elektrické energie posouzena toliko prostřednictvím institutu prominutí daně upraveném v ustanovení §259 a 260 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, příp. institutu posečkání s úhradou solárního odvodu podle §156 a 157 daňového řádu. Dle názoru Nejvyššího správního soudu není v řízení o stížnosti na postup plátce daně, upraveném v ustanovení §237 a násl. daňového řádu, žádný prostor pro posouzení likvidačního dopadu solárního odvodu.
Stěžovatelka poukázala na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž Ústavní soud připustil možnost likvidačního dopadu solárních odvodů, a to v individuálních případech. Stěžovatelka se nachází v situaci, kdy se jí nedostává žádný právem aprobovaný a efektivně vymahatelný institut, jímž by se mohla domoci svého práva na spravedlivý proces a na přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné moci. V souvislosti s aplikací ustanovení §259 a §260 daňového řádu stěžovatelka konstatovala, že se jedná o ustanovení fakticky neúčinná, jež jí neposkytují dostatečnou ochranu. Prominutí daně ministrem financí není nárokové, není dána lhůta k přijetí takového rozhodnutí a proti případnému negativnímu rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka odkázala na dopisy Ministerstva financí ze dne 24. 6. 2014 a 1. 10. 2014, v nichž ministerstvo financí postup podle ustanovení §260 daňového řádu odmítlo, neboť plošné prominutí daně se jeví problematickým s ohledem na systém hrazení solárního odvodu prostřednictvím plátce. Poplatníci nemají u správce daně veden osobní daňový účet, na kterém by byl evidován solární odvod. Přeplatek z titulu prominutí solárního odvodu by proto vznikl na osobním daňovém účtu plátce. Vzájemné vypořádání mezi plátcem a poplatníkem není zákonem upraveno. Za neefektivní způsob ochrany považuje stěžovatelka též postup podle §156 a §157 daňového řádu. Dle jejího mínění dochází v jejím případě k zásahu do jejich práv, jež jsou jí garantována čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti se stěžovatelkou nastíněnou problematikou Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 v zásadě akceptoval závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013 a uvedl, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně může správce daně přezkoumat postup plátce daně pouze z hlediska dodržení zákonných ustanovení. V tomto řízení proto není dán procesní prostor pro zvážení toho, zda tento odvod vůči plátci daně nevyvolává tzv. rdousící efekt. Je povinností zákonodárné a výkonné moci zajistit, aby právní úprava a její aplikace umožňovaly zohlednit skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání anebo prominutí daně.
Právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění tohoto nálezu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný, a to i pro Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)], který jej může změnit pouze postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu. Jakkoliv stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, v posuzované věci soud neshledal důvod pro předložení věci plénu: Stěžovatelka předložila kvalifikované právní i skutkové důvody, pro které se domnívá, že institut prominutí daně nemůže sloužit k řešení rdousícího dopadu solárního odvodu na individuální poplatníky. Tyto právní důvody byly rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013 nepochybně známy a byly známy i Ústavnímu soudu. Nejvyšší správní soud přesto dospěl ke kvalifikovanému (a Ústavním soudem nálezem akceptovanému) závěru, že institut prominutí daně kýžené řešení poskytuje.
Platí přitom, že Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci správních soudů (čl. 92 Ústavy ve spoj. s §12 soudního řádu správního). Jeho závěry jsou tedy určující i pro rozhodování orgánů finanční správy. Je tedy na těchto orgánech, aby tyto závěry uvedly do praxe. Nebude-li tomu tak, je úkolem správních soudů, aby je v rámci své pravomoci prosadily. Pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zde existuje zákonné řešení, musí na něm správní soudy v rámci své pravomoci trvat, a to bez ohledu na to, zda se orgány finanční správy toto řešení chystají využít, či zůstávají nečinné. Za tím účelem ostatně soudní řád správní upravuje trojici žalob, které by měly poskytnout pokud možno úplnou ochranu veřejným subjektivním právům jednotlivce.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu