ECLI:CZ:US:2020:1.US.1145.20.1
sp. zn. I. ÚS 1145/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti I. P. a X, zastoupených Mgr. Robertem Grundem, advokátem se sídlem Brno, nám. Svobody 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020 sp. zn. 9 To 52/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") č. j. KRPB-79440-1790/TČ-2012-060081AA byla zamítnuta žádost stěžovatelky I. P. o zrušení zajištění jednak peněžních prostředků na jejím účtu a dále peněžních prostředků na účtu společnosti X. Stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelky P. proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatelek došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
Stěžovatelky namítají, že trestní řízení ve věci domnělé trestné činnosti probíhá již osmý rok. Mají za to, že argumentace obsažená v napadeném rozhodnutí byla již vyvrácena opatřenými důkazy. Poukazují na to, že oproti tvrzení Krajského soudu v Brně je uzavřená mandátní smlouva obsažena ve spisu, peníze nebyly vypláceny omylem, ale na základě příchozích, vymáhaných plateb, a že byla vyvrácena i domluvená činnost obviněných. Mají za to, že všechna usnesení o zajištění náhradní hodnoty podle §79f trestního řádu vydaná v dané věci jsou v rozporu s podmínkami vyplývajícími z trestního řádu a z judikatury Nejvyššího soudu. Zdůrazňují, že před podáním obžaloby v jejich trestní věci již dávno uplynula doba dvou let, po kterou může v trestním řízení trvat zajištění náhradní hodnoty. Odkazují v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 7/2013, přičemž z něj dovozují, že přiměřenost délky omezení vlastnického práva v podobě zajištění náhradní hodnoty se musí posuzovat podobně jako u lhůt, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody. Uvedené zajištění, k němuž došlo 9. 9. 2016, tak podle nich mohlo s odkazem na §72a odst. 1 písm. c) trestního řádu trvat maximálně tři roky a v přípravném řízení (s odkazem na §72a odst. 2 trestního řádu) maximálně jeden rok. Dále uvádějí, že není splněna podmínka přiměřenosti zajištěné náhradní hodnoty vzhledem k výši výnosu v předmětné věci. Odkazují též na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07.
II
Policejní orgán ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně a navrhl stížnost zamítnout.
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ve svém vyjádření nejprve upozornil, že ve svém usnesení nerozhodl o stížnosti stěžovatelky X, když zamítnuta byla jen stížnost stěžovatelky P. V žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků bylo výslovně uvedeno, že o zrušení zajištění žádá P. Stěžovatelka X tedy nežádala o zrušení zajištění. Krajský soud dále uvedl, že v trestním řádu není přesně stanovena doba, po kterou může zajištění trvat. Delší doba, po kterou trvá trestní stíhání, vyplývá podle krajského soudu z nutnosti prověřit obhajobu stěžovatelky P. a z organizačních záležitostí policejního orgánu, neboť ze služebního poměru odešla původní zpracovatelka věci. Krajský soud rovněž poukázal na některé skutečnosti, z nichž vyplývá důvodnost podezření proti stěžovatelce P.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelkám k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné z trestního spisu vedeného ve věci, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
III
Ústavní soud, předtím než přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jak uvedl krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků podala pouze stěžovatelka P. Správnost tohoto tvrzení Ústavní soud ověřil z trestního spisu vedeného v předmětné trestní věci a vyplývá i z výše uvedeného usnesení policejního orgánu, jímž byla tato žádost zamítnuta. Rovněž stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu podala pouze stěžovatelka P.
Z uvedeného je patrné, že byť jeden z bankovních účtů, na němž byly zajištěny peněžní prostředky a k němuž se také vztahovala žádost o zrušení tohoto zajištění, náleží stěžovatelce X, bylo napadeným usnesením rozhodováno výhradně o právech stěžovatelky P., nikoli tedy o právech stěžovatelky X.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovatelce X odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
IV
Ve vztahu ke stěžovatelce P. Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto její argumentaci, vyjádření účastníka řízení a obsah napadeného rozhodnutí a seznámil se s trestním spisem vedeným v předmětné trestní věci, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud nemůže stěžovatelce P. přisvědčit v jejím tvrzení, že usnesení o zajištění náhradní hodnoty podle §79f trestního řádu, jichž se napadené rozhodnutí týká, byla vydána v rozporu s podmínkami vyplývajícími z trestního řádu a z judikatury Nejvyššího soudu. Námitky stěžovatelky směřují proti konkrétním skutkovým závěrům, o něž se opírá vznesené obvinění. Jelikož však není úkolem Ústavního soudu, aby přezkoumával samotnou opodstatněnost trestního stíhání stěžovatelky, odkazuje Ústavní soud primárně na odůvodnění usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatelky a další obviněné ze dne 4. 11. 2016 č. j. KRPB-79440-1032/TČ-2012-060081-ŠTR, v němž jsou podrobně vyloženy důvody podezření, že se stěžovatelka dopustila zvlášť závažného zločinu podvodu podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. V této souvislosti je vhodné připomenout, že daná trestní věc se v současné době nachází na samotném závěru vyšetřování, kdy je obsáhlý trestní spis připravován k tomu, aby se obvinění a poškozená mohli seznámit s jeho obsahem. Ústavní soud ani s ohledem na konkrétní námitky stěžovatelky neshledal, že by vznesené obvinění a na něj navazující rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků představovaly ze strany orgánů činných v trestním řízení projev svévole.
Jako opodstatněné nevyhodnotil Ústavní soud ani tvrzení stěžovatelky P., že nebyla splněna podmínka přiměřenosti zajištěné náhradní hodnoty ve vztahu k výši výnosu v předmětné věci. Podle výše uvedeného usnesení o zahájení trestního stíhání měla být stíhaným skutkem způsobena škoda 7 395 522,17 Kč. V odůvodnění usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky P. ze dne 9. 9. 2016 č. j.KRPB-79440-1016/TČ-2012-060081ŠTR bylo uvedeno, že se měla tímto skutkem obohatit o částku 1 840 325,41 Kč a právě proto byly na tomto účtu zajištěny peněžní prostředky do výše 1 840 325 Kč. Je tedy zřejmé, že mezi hodnotou zajištěných peněžních prostředků a výši tvrzeného obohacení stěžovatelky (a tím méně mezi hodnotou zajištěných peněžních prostředků a škodou způsobenou stíhaným skutkem) neexistuje žádná disproporce k tíži stěžovatelky. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že zcela irelevantní jsou v tomto směru námitky stěžovatelky týkající se hodnoty zajištěných nemovitostí, neboť předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu je nyní výhradně zajištění uvedených peněžních prostředků na účtu stěžovatelky P.
Ústavní soud konečně nemohl vyhovět ani námitce ohledně doby trvání zajištění uvedených peněžních prostředků. Z judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08, o které se opírá i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 7/2013, na nějž stěžovatelka odkazuje) vyplývá, že k posuzování přiměřenosti délky omezení vlastnického práva je třeba přistupovat podobně jako ke lhůtám, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (tedy lhůtám uvedeným v současné době v §72a trestního řádu). O neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva, kdy by Ústavní soud byl nucen konstatovat jeho porušení, by se však jednalo až tehdy, pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků jen v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07, na něž sama stěžovatelka odkazuje) či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17).
V posuzovaném případě trvalo zajištění peněžních prostředků stěžovatelky P. (posuzováno k době vydání napadeného usnesení) přibližně tři roky a pět měsíců. Tuto dobu Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřenou, a to ani s ohledem na výše zmíněné lhůty stanovené v §72a trestního řádu pro omezení osobní svobody. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl s ohledem na mimořádnou složitost dané trestní věci, která vyplývá především ze skutečnosti, že k jejímu objasňování bylo nezbytné zpracovat extrémní množství zajištěných dat a podrobit je znaleckému zkoumání, což prokazatelně vyplývá z trestního spisu vedeného v této věci. Z tohoto spisu je navíc průkazné, že na straně orgánů činných v trestním řízení nedochází k žádným nedůvodným průtahům a průběžně byly prováděny úkony nutné k náležitému objasnění věci a dalšímu rozhodnutí v rámci přípravného řízení. Vzhledem k rozsáhlosti spisu a zmíněné potřebě analyzování extrémního množství zajištěných dat se navíc jednalo o úkony, které si vyžádaly nemalý časový prostor. Ústavní soud tak vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neshledává dobu, po kterou trvá zajištění peněžních prostředků stěžovatelky, za nepřiměřenou.
V
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu