ECLI:CZ:US:2020:1.US.1154.19.1
sp. zn. I. ÚS 1154/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. F., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 1/2017 ze dne 12. 6. 2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 64/2017-1949 ze dne 17. 10. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1212/2018 ze dne 16. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") sp. zn. 1 T 1/2017 ze dne 12. 6. 2017 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že v úmyslu popřít dědické právo oprávněných dědiců a obohatit se o majetek zůstavitelky V. P., která zemřela dne 14. 8. 2007, předložil v příslušném dědickém řízení nepravdivou a zfalšovanou alografní závěť jmenované ze dne 6. 7. 2007, s padělaným podpisem zůstavitelky, dle níž měla stěžovateli, event. jeho synovi, připadnout pozůstalost po zemřelé zůstavitelce, skládající se z nemovitostí a finančních prostředků na bankovním účtu v celkové hodnotě 11 985 014 Kč, čímž by v případě vydání rozhodnutí o tom, že je jediný dědic, způsobil oprávněným dědicům škodu ve stejné výši. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud stěžovateli uložil peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb po 200 Kč, celkem 100 000 Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 12 To 64/2017-1949 ze dne 17. 10. 2017 k odvolání stěžovatele následně rozhodnutí městského soudu zrušil toliko ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dále dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 1212/2018 ze dne 16. 1. 2019 odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti v prvé řadě kritizoval způsob, jakým obecné soudy hodnotily v řízení provedené důkazy. Ty podle jeho názoru byly vykládány svévolně a výlučně v jeho neprospěch, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že mezi právními závěry obecných soudů, jejich skutkovými zjištěními a předmětnými důkazy panoval extrémní rozpor. Existenci uvedených nedostatků přitom stěžovatel demonstroval na vybraných skutkových úvahách obecných soudů, zahrnutých v napadených rozhodnutích (týkající se zejména obsahu závěti, okolností, za jakých došlo k sepisu závěti, či jeho motivace k činu), jež podrobně rozebral a návazně na to zpochybnil. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že trestní řízení bylo proti němu vedeno na podkladě jediného důkazu, a to znaleckého posudku z oboru písmoznalectví - specializace ruční písmo, jehož autorem byl znalec Mgr. Jan Zimmer, který podpis zůstavitelky V. P. na závěti ze dne 6. 7. 2007 označil za nepravý. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil, maje za to, že znalec vycházel z vadných podkladů, a to jednak srovnávacích materiálů, které mu byly předány svědkem zainteresovaným na výsledku řízení, tudíž nebylo vyloučeno, že dané materiály byly upraveny, a jednak ze záznamu o zdravotním stavu zůstavitelky, vážícímu se až k datu po sepsání sporné závěti, kdy se stav zůstavitelky výrazně zhoršil. O tentýž zdravotní záznam se opíral i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - gerontopsychiatrie, který vypracoval MUDr. Tomáš Turek, což dle stěžovatele nezbytně muselo vyústit v nesprávnost jeho závěrů, podobně jako u znaleckého posudku Mgr. Jana Zimmera. Stěžovatel naproti tomu poukazoval na jím předložené znalecké posudky znalkyně Ludmily Kulhavé, které potvrzují jeho tvrzení, že na závěti ze dne 6. 7. 2007 je pravý podpis zůstavitelky V. P. Obecné soudy nicméně tyto posudky nebraly vůbec v potaz, resp. řádně nevysvětlily, proč jim neuvěřily, a namísto toho přihlížely toliko k důkazům, které podporovaly obžalobu. Řečené ve spojitostí s tím, že obecné soudy odmítly s paušálním odůvodněním provést důkazy navržené obhajobou, které mohly prokázat jeho nevinu, dle stěžovatele svědčí o jednostranném selektivním přístupu obecných soudů v procesu dokazování. Stěžovatel dovozoval, že obecné soudy zmiňovaným postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces, jmenovitě v rámci něj pak právo na obhajobu a princip rovnosti zbraní. Obecné soudy dle stěžovatele rovněž nerespektovaly zásadu presumpce neviny, neboť k němu, i s ohledem na jeho trestní minulost, přistupovaly apriorně jako k pachateli vytýkaného trestného činu, přestože na podkladě v řízení provedených důkazů nebylo možno závěr o jeho vině bez důvodných pochybností přijmout.
Stěžovatel ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Předtím žádá Ústavní soud, aby doplnil dokazování o znalecký posudek ke zjištění stáří inkoustu na závěti ze dne 6. 7. 2007, dále ke stáří otisku průklepové pásky psacího stroje, na němž byla sepsána předmětná závěť, a konečně o výslech své manželky a syna, kteří by se měli vyjádřit ke vztahům panujícím mezi jeho rodinou a zůstavitelkou. Jedná se o důkazní návrhy, jimž obecné soudy již dříve nevyhověly, čímž dle stěžovatele došlo k jejich opomenutí. Stěžovatel současně trval na ústním projednání věci před Ústavní soudem.
Po zvážení předložených námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jádro stížnostního návrhu tvoří polemika s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce stěžovatelovy viny, přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se zabýval soud prvního stupně a poté z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků i soud odvolací a dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není proto zásadně povolán přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí Ústavním soudem je dán pouze za situace, kdy postup obecných soudů vybočí v konkrétním případě z ústavních mezí. Dochází k tomu tehdy, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
O takový případ se však v projednávané věci, navzdory opačnému mínění stěžovatele, nejednalo. Jak si Ústavní soud ověřil, obecné soudy věnovaly otázce zjištění skutkového stavu náležitou pozornost a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, na základě jakých skutečností a z jakých důvodů vzaly za prokázané, že stěžovatel úmyslně v dědickém řízení předložil nepravdivou a zfalšovanou poslední vůli zůstavitelky V. P. Obecné soudy přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřovaly věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, především znaleckých posudků Mgr. Jana Zimmera, MUDr. Tomáše Turka a Ludmily Kulhavé, přičemž plně respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a na jeho námitky, které v tomto ohledu vznesl, adresně reagovaly. Na podkladě takto provedeného hodnocení pak obecné soudy verzi skutkového děje uváděnou stěžovatelem vyloučily a přiklonily se k verzi popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, o níž neměly důvodné pochybnosti, což značí, že zde nebyl prostor pro uplatnění stěžovatelem prosazované zásady in dubio pro reo.
Stran nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž, mimo jiné, vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Dovolává-li se stěžovatel v této souvislosti principu rovnosti účastníků, nutno podotknout, že tento princip neznamená, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Povinností obecného soudu je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti městský soud a poté i vrchní soud přitom bezezbytku dostály, takže v posuzované věci nelze hovořit o opomenutých důkazech ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelova stížnostní argumentace je v tomto ohledu mylná.
Z ústavněprávního hlediska obstojí rovněž postup Nejvyššího soudu, který se v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat výhradami skutkového charakteru. Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatorní praxe Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, nebyl tak povinen dovolání v této části řešit věcně podle kritérií stanovených v §265i odst. 3 trestního řádu.
Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelem navrhované důkazy přitom Ústavní soud neprováděl. Z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že dokazování v řízení před Ústavním soudem je omezeno ke skutečnostem ověřujícím (toliko) tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, a k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (kam spadají i stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesené důkazní návrhy), je proto použít nelze (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 279).
Ústavní soud současně konstatuje, že nemohl vyhovět návrhu stěžovatele, který trval na ústním projednání věci, neboť podle §44 zákona o Ústavním soudu nařídí Ústavní soud ústní jednání, jen lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci, a to pouze tehdy, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, což v případě právě posuzované stížnosti nastalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu