ECLI:CZ:US:2020:1.US.1229.19.2
sp. zn. I. ÚS 1229/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností společnosti HOLUŠA, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem Karla Svobody 81/2, Ostrava, IČ: 48393347, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 254/2018-253 ze dne 26. 11. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2193/2019 ze dne 30. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanými návrhy (původně vedené u Ústavního soudu samostatně pod sp. zn. I. ÚS 1229/19 a I. ÚS 21/20), které i v ostatním splňovaly podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
K věci samé z přiložených podkladů vyplynulo, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení o žalobě stěžovatelky, jejímž prostřednictvím požadovala po celkem sedmnácti žalovaných zaplacení částek v žalobě blíže konkretizovaných. Stěžovatelka touto cestou usilovala o vydání výtěžku z prodeje majetku úpadce, Majetkového družstva Děhylov "v likvidaci", který byl úpadcovým věřitelům - žalovaným dle jejího tvrzení vyplacen neprávem, neboť ona měla podle hmotného práva ke zpeněženému majetku "lepší právo" než úpadce.
Okresní soud v Ostravě (dále též "okresní soud") jakožto soud prvního stupně rozsudkem č. j. 81 C 289/2016-222 ze dne 29. 5. 2018 žalobu stěžovatelky ve vztahu ke všem žalovaným zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. až V.). Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka následně odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 11 Co 254/2018-253 ze dne 26. 11. 2018 ve vztahu k žalovanému č. 16 odmítl pro nepřípustnost (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu pak rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud ve shodě se soudem prvního stupně odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, reprezentovanou rozhodnutími sp. zn. 29 Odo 394/2002 ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Cdo 521/2010 ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2982/2012 ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014 ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015 ze dne 4. 5. 2016 či sp. zn. 29 Cdo 1511/2015 ze dne 28. 2. 2017, na jejímž podkladě stěžovatelkou uplatněný nárok posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 S., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, spadající pod skutkovou podstatu plnění bez právního důvodu obsaženou v §451 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud se v návaznosti na to ztotožnil též se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka podala žalobu až po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí lhůty, a vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanými nebylo tudíž možno její žalobě vyhovět.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila. Rozsudek krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o žalovaném nároku vůči třetímu, desátému, třináctému, patnáctému a sedmnáctému žalovanému, kdy tyto nároky nepřesáhly částku 50 000 Kč ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, napadla ústavní stížností, která byla zaevidována pod sp. zn. I. ÚS 1229/19.
Krom toho stěžovatelka brojila proti rozsudku krajského soudu dovoláním, a to v té jeho části, v níž bylo rozhodnuto o žalovaném nároku vůči prvnímu, druhému, čtvrtému až devátému, jedenáctému, dvanáctému a čtrnáctému žalovanému. Toto dovolání Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 29 Cdo 2193/2019 ze dne 30. 9. 2019 následně odmítl pro nepřípustnost, neshledávajíc důvod se odchylovat od závěrů vyslovených ve své prejudikatuře. Obě výše zmíněná rozhodnutí pak stěžovatelka zahrnula do petitu své druhé ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 21/20.
Po zjištění, že stěžovatelka ústavní stížnosti směřovala proti rozhodnutím vydaným v témže civilním řízení, přistoupil Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2020 ke spojení obou řízení k jejich společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 1229/19.
Ve svých stížnostních návrzích stěžovatelka namítla, že obecné soudy nesprávně posoudily žalobou uplatněný nárok jako na nárok z bezdůvodného obohacení, v důsledku čehož dospěly k nesprávnému závěru o jeho promlčení. Kritice podrobila zejména tvrzení odvolacího a dovolacího soudu, že na straně žalovaných došlo k přijetí plnění bez právního důvodu, které označila za právně i argumentačně nepodložené. Podle stěžovatelky věřitelé úpadce měli naopak pro uspokojení přihlášených pohledávek z podstaty úpadce právem uznaný důvod. Z hmotně právního hlediska byla tímto důvodem existence pohledávky věřitele za úpadcem, po procesní stránce pak rozvrhové usnesení schválené konkurzním soudem, které nebylo zrušeno. Stěžovatelka dále vyslovila názor, že plnění přijaté žalovanými z konkurzní podstaty úpadce nenaplňovalo žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení vymezených v ustanoveních §451 odst. 2 a §454 občanského zákoníku, přičemž rozšiřování tohoto pojmu na skutkové podstaty jiné zákon nepřipouští, a to ani judikatorní cestou. Vznik bezdůvodného obohacení by bylo možno podle stěžovatelky teoreticky dovodit toliko na straně majetkové podstaty úpadce, pokud by disponovala právní subjektivitou. Shora řečené vedlo tedy stěžovatelku k přesvědčení, že proti žalovaným uplatňovala nárok z lepšího práva jakožto speciálního institutu svého druhu.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu tvoří polemika stěžovatelky s právním názorem Nejvyššího soudu a krajského soudu, že v případě žaloby z tzv. lepšího práva se jedná o nárok z bezdůvodného obohacení. Ústavnímu soudu jsou předkládány tytéž argumenty, s nimiž stěžovatelka vystupovala již v předchozím soudním řízení, se kterými se obecné soudy podrobně vypořádaly, přičemž je neshledaly důvodnými. Stěžovatelka výklad učiněný obecnými soudy odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, jsouc přesvědčena o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu nenáleží.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele např. tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však v souzené věci zjištěno nebylo, Ústavnímu soudu tudíž nepříslušelo, aby úvahy obecných soudů, vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jakkoliv přehodnocoval. Samotný fakt, že obecné soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky, nelze přitom hodnotit jako porušení jejích ústavně zaručených práv.
Za daných okolností Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předložené ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu