ECLI:CZ:US:2020:1.US.1648.20.1
sp. zn. I. ÚS 1648/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele H. G. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 89/2020-4562 ze dne 26. února 2020, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 60/2019-4316 ze dne 23. srpna 2019, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 2 T 3/2019-4211 ze dne 23. května 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel společně s dalšími osobami uznán vinným ze zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let do věznice s ostrahou a vyhoštění na sedm let. Odvolání obžalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že nalézací soud a odvolací soud založily své závěry výhradně na výpovědi spoluobviněného, aniž by provedly další důkazy, které by jeho vinu vyvrátily; uvedený postup porušuje jeho základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jak je vykládá nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. října 2008 (N 156/50 SbNU 389). Dále stěžovatel namítá porušení presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny [viz nález sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. března 2005 (N 55/36 SbNU 581)] a rovněž na nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. června 2004 (N 81/33 SbNU 285), podle kterého nemůže být odůvodnění rozhodnutí opřeno o konstatování údajné notoriety. Nejvyšší soud neakceptoval důraz na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými závěry podle usnesení sp. zn. III. ÚS 578/04 ze dne 3. února 2005 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatele soudy neuvěřily, že se trestného činu nedopustil, jednal v právním omylu, pouze vypomáhal s údržbou technických zařízení při pěstování léčebného konopí ke zdravotnickým účelům, a proto Ústavnímu soudu navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
3. Z napadených rozhodnutí, především podrobně odůvodněného rozsudku nalézacího soudu, se podává obhajoba stěžovatele v tom smyslu, že byl zaměstnancem věřícím v legálnost podnikání zaměstnavatele, přestože pracovní smlouva byla uzavřena na jinou činnost, než kterou fakticky vykonával (tzv. zahradníka); podle stěžovatele v něm ani do jisté míry konspirativní výkon práce nevzbuzoval pochybnosti o nelegálnosti jeho činnosti. Nalézací soud této obhajobě neuvěřil a na základě všech okolností vyslovil závěr o vině. V opravných prostředcích stěžovatel vyjadřoval svoji nespokojenost a namítal, že jeho obhajoba byla oslyšena, odvolací soud i Nejvyšší soud se jí zabývaly v nedostatečném rozsahu, aniž by tvrzené pochybení zjistily; svůj nesouhlas s vyslovenými závěry opakuje stěžovatel i v ústavní stížnosti.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje závěry o vině a trestu ani procesní postup orgánů činných v trestním řízení, vyjma případů, kdy zasáhnou ústavně zaručená práva účastníka řízení; tedy jen v případě nejzávažnějších pochybení - jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé. O takový případ v posuzované věci nejde.
5. V řízení neexistoval jen jediný důkaz (vypovídali mimo jiné všichni tří obžalovaní), ale celý komplex okolností, které v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu obecné soudy vyhodnotily podle svého vnitřního přesvědčení jednotlivě i v souhrnu a zákonným způsobem tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci. Uvedený postup splňuje požadavky pro zbavení osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a není ani porušením presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny); za relevantní nelze považovat ani odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu.
6. Stěžovatel vyjadřuje svoji pochybnost a nespokojenost, která je pochopitelná; je možné, že na počátku mohl věřit v legálnost svého konání, avšak několikaletý "výkon práce" jiné než sjednané, výhradně v době, kdy ostatní zaměstnanci již areál opustili a v oboru, který je až na speciální výjimky trestný po celé Evropě, jsou okolnosti, které nemohly stěžovatele v takové víře utvrzovat. Pokud obecné soudy z provedených důkazů vyvodily závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu, nejde o projev jejich svévole či dokonce libovůle. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o jím tvrzeném zásahu do jeho základních práv, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu