ECLI:CZ:US:2020:1.US.170.20.1
sp. zn. I. ÚS 170/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Husitská 344/63, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1193/2019-494 ze dne 16. 10. 2019, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 94/2019 ze dne 9. 4. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 2 T 35/2017-392 ze dne 24. 1. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel uznán vinným úmyslným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců se zkušební dobou v délce patnácti měsíců. Dále mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy se nezabývaly jeho schopností získávat si své příjmy výkonem stálého zaměstnání, třebaže k této otázce předložil lékařské zprávy osvědčující jeho zdravotní stav. Soudy se dle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s obhajobou a ani se řádně nezabývaly vyhodnocením provedených důkazů ve vztahu k zavinění, ač je to jejich základní povinností. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitky týkající se skutkového stavu zjištěného soudy a hodnocení důkazů, sluší se uvést, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Jak připomněl zvláště dovolací soud, obhajoba stěžovatele neuspokojivými studijními výsledky své dcery je zjevně účelová (viz str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i předchozí usnesení dovolacího soudu sp. zn. 7 Tdo 1456/2018 ze dne 5. 12. 2018), neboť stěžovatel uplatnil tuto námitku až ex post. Nadto Nejvyšší soud upozornil, že tato argumentace obhajoby se odvíjí především od událostí, které nastaly až po časovém období, pro které je stěžovatel v dané věci trestně stíhán. Soudy se s ní přesto věcně vypořádaly a upozornily na celou řadu okolností, které v neprospěch stěžovatele vyšly najevo v rámci řízení o žalobě na zrušení vyživovací povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 80/2016. Rozhodnutí soudů vzešlá z tohoto občanskoprávního sporu se již stala předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, vedené pod sp. zn. I. ÚS 193/18. Ústavní soud v usnesení, kterým tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, hodnocení civilních soudů o studiu dcery stěžovatele, z něhož trestní soudy následně hojně vycházely, aproboval a jejich závěry označil za přiléhavé. Není tudíž rozumného důvodu, pro který by měl Ústavní soud svůj postoj přehodnotit, a to ani nyní pro účely trestního řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně nic zásadně nového v tomto směru neuvedl. Pakliže soudy zamítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování, tento svůj postup náležitě odůvodnily (viz bod 15 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu