ECLI:CZ:US:2020:1.US.1813.20.1
sp. zn. I. ÚS 1813/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti SLUNCE DOMOVA s.r.o. se sídlem Šestajovice, Komenského 28, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2020 č. j. 20 Co 116/2020-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení částky 2 019 00 Kč s příslušenstvím.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 13. 2. 2020 č. j. 17 C 225/2015-189 zrušil na návrh žalované předběžné opatření nařízené výroky I. a III. jeho usnesení ze dne 22. 10. 2015 č. j. 17 C 225/2015-45 a zamítl návrh na zrušení předběžného opatření, nařízeného výrokem II. tohoto usnesení. Stěžovatelka se shora uvedené částky domáhala na žalované z titulu dluhu z půjčky. Výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 20. 2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015 č. j. 20 Co 451/2015-64 bylo k návrhu stěžovatelky nařízeno předběžné opatření, kterým soud žalované zakázal zcizovat, nakládat a zatěžovat právy třetích osob nemovitosti specifikované v usnesení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozsah nařízeného předběžného opatření je zjevně nepřiměřený výši pohledávky stěžovatelky, která aktuálně činila 2 780 884,86 Kč s tím, že žalovaná osvědčila hodnotu předběžným opatřením postižených nemovitostí minimálně ve výši 8 500 000 Kč. Ve zbytku návrh žalované na zrušení předběžného opatření (ve vztahu k dalším nemovitostem) zamítl s odůvodněním, že důvody nařízení předběžného opatření nadále trvají a hodnota těchto nemovitostí je dostačující k zachování jeho účelu. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná prokázala nepřiměřenost omezení její dispozice s majetkem ve vztahu k předmětu žaloby. Konstatoval, že hodnota předmětných nemovitostí významně přesahuje hodnotu stěžovatelkou uplatněné pohledávky i s přihlédnutím k narůstání příslušenství.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze rozhodl nesprávně, bez řádného odůvodnění, pouze s odkazem na usnesení soudu prvního stupně a nezhodnotil její tvrzení a důkazy vznesené v odvolání. Nesouhlasí především se závěrem soudů, že k uspokojení žalované částky postačí zajištění předmětné části nemovitosti.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Ústavní stížnost představuje především polemiku se závěry obou civilních soudů, které odpovídají jejich dosavadní rozhodovací praxi; nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu.
Ústavní soud konstatuje, že přísluší soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti, které odůvodňují zrušení předběžného opatření. Ústavní soud v tomto směru opakovaně deklaruje, že takové rozhodnutí civilního soudu nevykazuje protiústavní charakter, a to navíc za situace, kdy probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci. Soud rozhoduje podle svého uvážení na základě řádného posouzení relevantních okolností případu a je v tomto směru oprávněn rozhodnout o předběžném opatření. Nezávislý soud je obecně nadán oprávněním i povinností odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolit.
Ústavní soud navíc ve své ustálené judikatuře (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01, II. ÚS 1847/16, usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01, III. ÚS 221/04) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí civilních soudů. Ústavní soud se zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných otázkách, neboť jde o rozhodnutí prozatímní povahy. Ve své judikatuře vyjádřil, že některá taková rozhodnutí lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Žádný exces v tomto směru Ústavní soud v napadeném rozhodnutí však neshledal.
S námitkami stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění Městského soudu v Praze se nelze ztotožnit. Městský soud pouze "neodkázal" na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale objasnil jeho závěry ve vztahu k důvodům, které jej vedly k potvrzení rozhodnutí. Dané odůvodnění Ústavní soud považuje za dostatečné a srozumitelné, mající podklad ve skutečnostech zjišťovaných soudem prvního stupně. Z odůvodnění městského soudu je zřejmé, že zvažoval všechny aspekty dané věci a v zájmu přiměřenosti rozhodoval tak, aby nedošlo k nepřípustnému omezení dispozičního práva vlastníka a současně byla zajištěna stěžovatelkou uplatněná pohledávka.
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu