ECLI:CZ:US:2020:1.US.2049.20.1
sp. zn. I. ÚS 2049/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Rejthara, zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4152/2019-261 ze dne 15. 4. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 271/2018-228 ze dne 15. 4. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 14 C 200/2015-199 ze dne 21. 3. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Květy Poršové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem k žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli určil, že vlastníkem sporovaných pozemků v k. ú. Strachaly je po jejich vydržení vedlejší účastnice, a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení ve výši cca 70 tisíc Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele změnil pouze nákladový výrok rozsudku nalézacího soudu (za užití §150 o. s. ř. snížil povinnost stěžovatele přibližně na polovinu); meritorní výrok potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a rovněž stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice.
2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení ochrany vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení principu rovnosti účastníků v řízení spatřuje stěžovatel v tom, že judikatura dovolacího soudu týkající se vydržení byla nedůvodně vyložena ve prospěch protistrany a předkládá Ústavnímu soudu vlastní náhled správného právního posouzení věci. Podle stěžovatele není v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny, je-li oboustranná nečinnost vykládána ve prospěch osoby domáhající se vydržení. Relevantní právní úprava byla z jeho pohledu vyložena příliš extenzivně. Stěžovatel jako katastrální vlastník dotčených pozemků neprojevil vůli věc opustit, není proto důvod zvýhodňovat osobu narušující jeho vlastnické právo uplatněním vydržení, které je mimořádným institutem a mělo by být využíváno obezřetně. Odůvodnění všech napadených rozhodnutí jsou nedostatečná, přehlížejí podstatné momenty sporu (dobrá víra, držba, specifika tzv. připlocení) a nevypořádávají řádně stěžovatelovy námitky.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
5. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a tvrzením stěžovatele v žádném ohledu nepřisvědčil. Obecné soudy se předmětnou problematikou zabývaly zevrubně, na jedinečný skutkový stav (nejasné stanovení hranic pozemků, zjednodušená evidence, faktický stav neměnný od 70. let 20. století ad.) aplikovaly právní úpravu přiléhavě a své právní závěry (shodné na všech stupních soudní soustavy) řádně a srozumitelně odůvodnily.
6. Nalézací soud provedl několikeré místní šetření, vyslechl řadu svědků a ze zjištěného skutkového stavu učinil právní závěr, že podmínky vydržení sporných částí sousedících pozemků, stanovené občanským zákoníkem z roku 1964, byly ze strany vedlejší účastnice splněny. Řádný průběh dokazování ani správnost skutkových zjištění ostatně stěžovatel nikterak nerozporuje; jeho nesouhlas se soustřeďuje na správnost právního posouzení, které však bylo jako správné potvrzeno jak soudem odvolacím, tak i dovolacím. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že jeho námitky nebyly napadenými rozhodnutími dostatečně reflektovány (viz např. body 13 a 14 rozsudku nalézacího soudu, s. 4 rozsudku odvolacího soudu, s. 2-4 usnesení dovolacího soudu).
7. Stěžovateli lze přisvědčit jedině ve správnosti obecného východiska, že při vydržení skutečně dochází k pnutí mezi ochranou vlastnického práva původního vlastníka a vydržitele, garantovaného oběma článkem 11 odst. 1 Listiny, proto je třeba věnovat otázce splnění podmínek vydržení náležitou pozornost [viz již nálezy sp. zn. II. ÚS 219/95 ze dne 12. 6. 1996 (N 48/5 SbNU 393), sp. zn. II. ÚS 196/2000 ze dne 23. 8. 2000 (N 120/19 SbNU 137), či nález sp. zn. I. ÚS 293/02 ze dne 6. 5. 2003 (N 61/30 SbNU 113)]. S citovanou judikaturou ani s popsaným východiskem však obecné soudy nepostupovaly v rozporu; odůvodnění jejich rozhodnutí jsou stěžovateli známa a není nutno je zde znovu rekapitulovat a vysvětlovat.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu