ECLI:CZ:US:2020:1.US.2129.19.1
sp. zn. I. ÚS 2129/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Červenky, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. prosince 2017 č. j. 27 C 217/2014-524, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018 č. j. 11 Co 193/2018-580 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 28 Cdo 699/2019-608, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 30. června 2019 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena ústavní práva stěžovateli zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel doplnil ústavní stížnost podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. února 2020, ve kterém odkazuje na recentní stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. ledna 2020 ohledně možností oplocení dotčených pozemků a vykácení určitých dřevin na pozemcích se nacházejících, avšak změnu ani doplnění v argumentaci na úrovni ústavního práva nepředkládá.
2. Průběh předchozích soudních řízení a obsah napadených rozhodnutí jsou účastníkům a vedlejším účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá jejich detailní rekapitulaci za nadbytečnou a omezí se pouze na jejich stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního řízení o zaplacení částky 422 168,53 Kč s příslušenstvím, které zahájil proti Městské části Praha 8 (dále jen "první vedlejší účastník") a Hlavnímu městu Praze (dále jen "druhý vedlejší účastník") v postavení žalovaných jakožto solidárních dlužníků z důvodu, že minimálně na straně jednoho z nich dochází k bezdůvodnému obohacení, jelikož pět pozemků nacházejících se v k. ú. Kobylisy, obec Praha, ve vlastnictví stěžovatele (dále souhrnně jen "pozemky"), které jsou dle tvrzení stěžovatele svým charakterem veřejnou zelení, je užíváno veřejností jako veřejné prostranství bez smluvního či jiného soukromoprávního základu. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 8. prosince 2017 č. j. 27 C 217/2014-524 žalobu v plném rozsahu zamítl a oběma vedlejším účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek obsahoval tři výroky, přičemž výrokem I. bylo meritorně rozhodnuto o zamítnutí žaloby proti oběma vedlejším účastníkům, výrokem II. bylo rozhodnuto o tom, že první vedlejší účastník nemá vůči stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení, a výrokem III. bylo rozhodnuto o tom, že taktéž druhý vedlejší účastník nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli.
3. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v závislosti na tvrzeních účastníků řízení uvedl jednotlivá skutková zjištění (zejm. body 4 až 30 napadeného rozsudku), na jejich základě učinil závěry o skutkovém stavu (zejm. body 35 až 40 a dále body 57 až 59 napadeného rozsudku) a vyložil své právní posouzení věci včetně odkazů na relevantní judikaturu (zejm. body 41 až 56 a dále body 60 až 78 napadeného rozsudku). Ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu zjevného nedostatku pasivní legitimace. Ohledně prvního vedlejšího účastníka došel soud k závěrům, že pozemky jsou sice zelení a jsou veřejně přístupné, nicméně z jejich umístění, povrchu a vybavení je zřejmé, že nejsou užívány širokou veřejností k naplnění jejích potřeb a nemohou tak být veřejným prostranstvím, za jehož bezesmluvní užívání by stěžovateli náležela peněžitá náhrada. Dalším argumentem soudu prvního stupně pro zamítnutí podané žaloby vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi byl závěr o důvodnosti vznesené námitky ohledně výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ze strany stěžovatele; k tomuto názoru soud prvního stupně došel především na základě okolností týkajících se nabytí vlastnického práva k pozemkům stěžovatelem a jeho bratrem (jakožto právním předchůdcem stěžovatele ve vlastnictví pozemků), reálně očekávatelnými možnostmi alternativního užívání pozemků, resp. jejich absencí, načasování a způsobu jednání stěžovatele vůči oběma vedlejším účastníkům. Ačkoli je závěr soudu prvního stupně o důvodnosti námitky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy formulován jako další (tj. kumulativní) důvod pro zamítnutí žaloby, je z obsahu a členění právních závěrů obsažených v rozsudku patrné, že hlavním (tj. primárním) důvodem zamítnutí žaloby vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi byl právní závěr o tom, že pozemky nejsou veřejným prostranstvím, za jehož užívání veřejností by měla stěžovateli náležet náhrada. Závěr soudu o rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy byl důvodem sekundárním a podpůrným, který by se stal nosným důvodem pro zamítavé rozhodnutí, pokud by nepřicházel v úvahu již uvedený důvod hlavní.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali v zákonné lhůtě stěžovatel a druhý vedlejší účastník odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"). Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 29. srpna 2018 č. j. 11 Co 193/2018-580 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem a ve výroku II. jako věcně správný potvrdil; ve výroku I. ve vztahu mezi stěžovatelem a druhým vedlejším účastníkem a ve výroku III. jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci odvolacího řízení odvolací soud ve smyslu §213 o. s. ř. částečně zopakoval a doplnil dokazování. Odvolací soud přitom shledal částečně důvodným odvolání stěžovatele, ale jen ve vztahu mezi ním a druhým vedlejším účastníkem, když se sice ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně toho, že pozemky nejsou veřejným prostranstvím (viz zejm. bod 14 rozsudku odvolacího soudu), avšak s ohledem na stěžovatelem tvrzenou a prokázanou skutečnost, že se na různých částech pozemků nachází lampy veřejného osvětlení, které mohou být ve vlastnictví druhého vedlejšího účastníka, vrátil soudu prvního stupně věc k dalšímu posouzení případného nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení z tohoto titulu v rozsahu, ve kterém lampy veřejného osvětlení zabírají pozemky (stěžovatel v tomto smyslu ještě v prvostupňovém řízení během lhůty poskytnuté stranám dle §118b o. s. ř. doplnil skutková tvrzení). Při potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně v tom směru, že pozemky nejsou veřejným prostranstvím, nikoli pak již s tím, že by si stěžovatel měl při nabytí pozemků a uplatnění žalovaného nároku počínat v rozporu s dobrými mravy. Tento částečný nesouhlas odvolacího soudu s právní argumentací soudu prvního stupně však na výsledek věci v tomto rozsahu neměl vliv.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl, přičemž v části týkající se vztahu stěžovatele a druhého vedlejšího účastníka tak učinil z důvodu, že dovolání bylo nepřípustné ze zákona, když odvolací soud v daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.). V rozsahu týkajícím se vztahu stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka došel dovolací soud při poměřování přípustnosti dovolání k závěru, že dovolání nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání především namítl rozpor rozsudku odvolacího soudu se stávající judikaturou dovolacího soudu (rozsudku ze dne 1. srpna 2017 sp zn. 28 Cdo 4208/2016 a usnesení ze dne 7. října 2014 sp. zn. 28 Cdo 1498/2014), a to v důsledku nesprávnosti posouzení charakteru dotčených pozemků odvolacím soudem, jelikož tyto měly být dle stěžovatele správně klasifikovány jako veřejné prostranství, protože jsou co do své funkce sídlištní zelení a jsou tak vnímány veřejností i správním orgánem. K tomuto argumentu dovolací soud poměrně podrobně vyložil, proč jej v kontextu dané věci považuje nepřípustný, když shledal, že v dané věci se oba soudy nižších stupňů držely hlavních hledisek vymezených v relevantní judikatuře dovolacího soudu pro veřejná prostranství (vč. materiálního kritéria spočívajícího v určenosti daných pozemků k uspokojování potřeb občanů obce) a tato obecná hlediska na zjištěné skutkové závěry v projednávané věci (které samotné nelze úspěšně napadnou dovoláním) aplikovaly z jeho pohledu přesvědčivě a logicky. U dalších právních otázek vznesených stěžovatelem v dovolání, které měly být dovolacím soudem posouzeny nově, popř. jejich posuzování sjednoceno, a které tak měly založit přípustnost dovolání, došel dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu na nich nezávisí.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Z formulace petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel ústavní stížností napadá všechna tři rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu (tj. ve všech výrocích), což při kasační povaze části rozsudku odvolacího soudu vyvolává potřebu bližšího rozboru podmínek přijatelnosti podané ústavní stížnosti, resp. jejich částí.
7. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se uplatněného nároku mezi stěžovatelem a druhým vedlejším účastníkem zrušil a řízení tak mezi nimi nadále pokračuje, je v tomto rozsahu ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně v daném stádiu nepřípustná z důvodu předčasnosti, když není splněna podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Naopak v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho části týkající se zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně (tj. ve vztahu mezi stěžovatelem a druhým vedlejším účastníkem), je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti stěžovateli nepočala běžet až po doručení usnesení dovolacího soudu o dovolání, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku odvolacího soudu, protože v této části bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepřípustné ze zákona podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. a důvod jeho odmítnutí tak nezávisel na uvážení dovolacího soudu (viz §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Procesně přípustná je tudíž ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího v těch částech, ve kterých se tyto týkají uplatněného nároku stěžovatele vůči prvnímu vedlejšímu účastníku a dále je přípustná proti samotnému rozhodnutí dovolacího soudu o stěžovatelově dovolání, když takto splňuje veškeré další zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel ve stížnosti namítá porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ke kterým mělo dojít v důsledku napadených rozhodnutí obecných soudů, nicméně argumentačně se stěžovatel soustředí v podstatě toliko na otázky související se spravedlivým procesem (čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Pokud by měl Ústavní soud shrnout hlavní námitku stěžovatele vůči rozhodnutím obecných soudů, pak lze uvést, že stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy při posuzování věci dopustily přepjatého formalismu, když nepřiměřeně restriktivně vykládaly příslušnou zákonnou úpravu týkající se definice pojmu veřejné prostranství (tj. §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, obdobně §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů) a tuto dále nesprávně aplikovaly na zjištěné skutkové okolnosti. Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění, jelikož se soudy neměly dostatečně vypořádat s jeho argumenty a řadu rozhodných skutečností měly opominout. A nakonec se stěžovatel dovolává namítaného porušení principu legitimního očekávání z důvodu, že o jeho věci mělo být rozhodnuto odlišně od věcí, které jsou obdobné a v nichž soudy náhrady vlastníkům pozemků za bezesmluvní užívání vůči obcím přiznávají. Věcně stěžovatel obecným soudům zejména vyčítá, že vůbec nebraly v potaz materiální znak pozemků jakožto veřejného prostranství, nezohlednily vnímání pozemků ze strany veřejnosti a způsob jejich skutečného užívání v každodenním životě a omezené možnosti stěžovatele z užívání pozemků veřejnost případně vyloučit. Výklad zákonné definice veřejného prostranství obecných soudů v projednávané věci stěžovatel ve své argumentační linii opakovaně označuje za neživotaschopný, bez přirozené autority, zcela odtržený od reality, a to v takové intenzitě, že měla být v dané věci narušena ústavnost v důsledku nedovolených zásahů do jeho základních práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a došel k jednoznačnému závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém byla přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Jak sám stěžovatel ve své stížnosti výslovně uvádí, úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). K výkladu běžného zákona jsou povolány právě obecné soudy, a to zejména na základě sjednocovací činnosti Nejvyššího soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. března 2013 (N 41/68 SbNU 419) a nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. září 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu nepřísluší tento výklad měnit či přehodnocovat, neodporuje-li ústavněprávním požadavkům [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]; nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219). Ústavní soud není další přezkumnou instancí a ve věcech týkajících se výkladu podústavních norem zasahuje toliko ve výjimečných případech, kdy obecné soudy svým postupem či právními závěry skutečně výrazně vybočí z omezení, které jsou stanovena především hlavou pátou Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy (vyjma situace extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, která však v projednávané věci nenastala a ani nebyla namítána).
13. O situace tzv. přepjatého formalismu jde v případech, kdy je výklad zákona ze strany obecných soudů v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, kdy je sice formálně v souladu s textací předpisu, ale zcela odhlíží od reálných společenských vztahů, popř. kdy nezohledňuje vlastní účel právní regulace [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. října 2008 (N 184/51 SbNU 259), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. listopadu 2007 (N 179/47 SbNU 371), nález sp. zn. I. ÚS 2219/07 ze dne 2. dubna 2008 (N 63/49 SbNU3) či nález sp. zn. I. ÚS 563/11 ze dne 13. listopadu 2012]. Ústavní soud se kontinuálně snaží o eliminaci přepjatého formalismu v činnosti orgánů veřejné správy [k tomu z poslední doby srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 708/17 ze dne 27. března 2018 a další nálezy tam v bodě 28 uvedené]. Projednávaná věc však případem namítaného přepjatého formalismu očividně není. Obecné soudy v dané věci ke skutkovým tvrzením účastníků a právnímu posouzení nepřistupovaly toliko formálně či povrchně, naopak se věcí podrobně zabývaly a své právní závěry podrobně vysvětlily. Hlavní podstatou věci byl spor o výklad pojmu veřejné prostranství a možnost klasifikace pozemků jakožto veřejného prostranství. Obecné soudy (ve všech stupních) jasně vyložily obsah pojmu veřejné prostranství, jeho definiční znaky a zároveň vysvětlily, proč dotčené pozemky za veřejné prostranství považovat nelze, když u nich absentuje naplnění materiálního kritéria spočívajícího v určenosti pozemků k uspokojování potřeb občanů obce, resp. existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Již soud prvního stupně ve svém rozsudku přesvědčivě zformuloval jak podrobná skutková zjištění ohledně charakteru a způsobu užívání jednotlivých pozemků, tak právní názory ohledně důvodů, proč pozemky nelze považovat za veřejná prostranství. Ústavní soud co do shrnutí skutkových zjištění opakovaně odkazuje zejm. na body 18 až 20 napadeného rozsudku soudu prvního stupně, co do právního posouzení odkazuje zejm. na body 53, 54, 57, 58 až 60 a 66 rozsudku, přičemž dle názoru Ústavního soudu přiléhavě odkázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (zejm. jeho usnesení ze dne 7. října 2014 sp. zn. 28 Cdo 1498/2014 a rozsudek ze dne 1. srpna 2017 sp. zn. 28 Cdo 4208/2016). V tomto rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně následně potvrdil a také dovolací soud tyto úvahy shledal v mantinelech dovolacího přezkumu za souladné s jeho uvedenou prejudikaturou. V této souvislosti Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že stěžovatel patrně ne zcela správně chápe pojmy veřejnost a sídelní celek tak, jak jsou tyto používané ve výše zmíněné judikatuře dovolacího soudu, a které jsou obsahově množinami výrazně širšími, než sousedstvo z okolních obytných domů či jiné přilehlé zástavby. Veřejná prostranství (zejména rekreačního typu) zpravidla musí vykazovat užitnou hodnotu a potřebnost pro obecní život, které významem podstatně přesahují hranice bezprostředního okolí. Skutečnost, že pozemek je volně přístupnou sídlištní zelení, na jejímž zachování mají rezidenti z okolí (poměrně logicky) zvýšený zájem, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby byl pozemek zatříděn do zvláštní zákonné kategorie veřejných prostranství. Ani historické osazení zařízeními typu klepadel na koberce či sušáků na prádlo, jejichž praktičnost navíc spolu se společenským vývojem v čase značně klesá, tento závěr nezmění. Stěžovatelem zdůrazňované kladné vnímání zeleně veřejností je především ve větších městech pravidlem a taktéž není klíčovým faktorem - veřejnost v sídelních celcích typu hlavního města Prahy vítá v podstatě jakoukoli zeleň. Názory správních orgánů na možnosti konkrétního využití pozemků, potažmo jejich oplocení (navíc předběžně vyjádřené ve formě stanovisek) nejsou při rozhodování o klasifikaci pozemků jakožto veřejných prostranství pro soudy relevantní; soudy jsou nejen oprávněny, nýbrž i povinny si o rozhodujících skutečnostech týkajících se charakteru a využití pozemků ve smyslu §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (popř. §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů) učinit závěry samostatné, a to v rámci dokazování prováděného v souladu s o. s. ř. během soudního řízení. Tudíž stěžovatelova teze o tom, že "zmíněné správní řízení přitom naplnění materiálního znaku veřejného prostranství bez dalšího prokázalo" (viz bod 19 ústavní stížnosti), není odůvodněná.
14. Ani námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí z důvodu nedostatečného odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za důvodnou. V této souvislosti naopak Ústavní soud vyzdvihuje rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se vztahu mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem (tj. v rozsahu, ve kterém je jeho přezkum Ústavním soudem přípustný, jak bylo vyloženo výše); již toto první rozhodnutí ve věci samé považuje Ústavní soud za velmi kvalitně zpracované, podrobně odůvodněné a přehledně členěné - tomuto rozhodnutí nelze v ústavní rovině ničeho vytknout. Rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu již na rozhodnutí soudu prvního stupně pouze navazují. V části týkající se vztahu mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem odvolací soud rozhodnutí prvního stupně potvrdil a ani dovolací soud neshledal možnost jeho revize za přípustnou v rámci dovolacího přezkumu (přičemž přípustnost dovolání posuzuje výlučně dovolací soud, viz §239 o. s. ř.). Je přirozené a pro účastníky řízení přijatelné, aby v procesní situaci, kdy se odvolací soud, resp. následně i dovolací soud, ztotožňuje v určitém rozsahu s rozhodnutím soudu prvního stupně, tyto instance nadbytečně neopakovaly detailní argumentaci již jednou nižší instancí vyslovenou.
15. K námitce zásahu do legitimního očekávání stěžovatele Ústavní soud uvádí, že předvídatelnost rozhodování je bezpochyby jedním ze základních principů činnosti orgánů veřejné, což vyplývá již z čl. 2 odst. 2 Listiny, jehož porušení stěžovatel též namítá [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/02 ze dne 21. května 2002 (N 60/26 SbNU 135)]. Orgány veřejné moci, včetně obecných soudů, nemají mít prostor pro libovůli při aplikaci práva a jejich činnost má být předvídatelná [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1518/15 ze dne 15. září 2015 (N 167/78 SbNU 507)]. Předvídatelnost práva, spočívající mimo jiné v předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci, je přitom jedním ze znaků právního státu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2127/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 25/68 SbNU 295)]. K výtce stěžovatele ohledně nekonzistentního soudního rozhodování ve sporech o náhrady za bezesmluvní užívání veřejných prostranství však Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal jakékoli odchýlení se od dosavadní judikatury dovolacího soudu týkající se vymezení pojmu veřejné prostranství, které již dovolací soud ve své judikatuře opakovaně řešil, natož jakékoli překvapivé či jinak nedovolené odchýlení, které by mohlo představovat zásah do základních práv stěžovatele. Soudy v projednávané věci po provedeném dokazování neshledaly s ohledem na skutková zjištění naplnění materiálního znaku veřejného prostranství ohledně pozemků a Ústavnímu soudu nepřísluší tento závěr přehodnocovat. Spory o náhrady za bezesmluvní užívání veřejných prostranství typově patří mezi spory, u nichž velmi záleží na vyhodnocení jedinečných skutkových okolností každého případu s celou řadou možných nuancí, které snižují vzájemnou porovnatelnost jednotlivých kauz (které se na první pohled mohou zdánlivě jevit jako obdobné). A navíc vzhledem k tomu, že jde o řízení sporná, pro která platí projednací zásada (§120 o. s. ř.) a je v nich proto klíčová i procesní aktivita každého účastníka, nelze ani vyloučit, že v některých sporech, ve kterých by žalobci s ohledem na předchozí judikaturu mohli očekávat úspěch, budou v návaznosti na intenzivnější či propracovanější obranu žalovaného neúspěšní.
16. K otázce zásahu do vlastnického práva stěžovatele dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že ačkoli stěžovatel zmiňuje čl. 11 odst. 5 Listiny (týkající se daňových a poplatkových povinností), je ze souvislostí zřejmé, že měl na mysli čl. 11 odst. 4 Listiny směřující k ochraně vlastnického práva a podmínkám jeho omezování. Nicméně vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, nelze uvažovat ani o porušení práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny, které by mohlo v úvahu přicházet až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatele (ke kterému však v projednávané věci nedošlo). Pro úplnost Ústavní soud ještě dodává, že z ústavního pohledu ochrany vlastnického práva není nijak výjimečný stav, kdy pozemek, jehož praktické využití pro potřeby vlastníka je minimální (zejm. v důsledku umístnění a regulací jeho využití, vč. vyloučené zastavitelnosti), který však má přínos pro sousedství (estetický, funkční, ekologický či jiný), není veřejným prostranstvím ve smyslu dle příslušné právní úpravy. Naopak případné snahy vlastníka takového pozemku o prezentaci daného stavu jako nedovoleného omezení vlastnického práva bez náhrady z titulu (nedeklarovaného) veřejného prostranství je třeba podrobit i přezkumu z hledisek ekvivalentu tzv. vnuceného bezdůvodného obohacení.
17. Ústavní soud dále v zájmu materiální spravedlnosti a vzhledem k tomu, že stěžovatel paralelně vede další řízení o vydání bezdůvodného obohacení k srovnatelným pozemkům jako určité obiter dictum uvádí, že za okolností obdobných projednávané věci (tj. zejm. co do způsobu nabytí pozemků, umístění a charakteru pozemků) je namístě pokusit se ozřejmit ekonomickou podstatu transakce nabytí pozemků a její účel tak, jak se o to v projednávané věci pokusil soud prvního stupně v rámci svých úvah o souladu jednání stěžovatele s dobrými mravy (k tomu srov. vedle §2 odst. 3 také §6 a §3001 odst. 2 občanského zákoníku). Nadto se dle názoru Ústavního soudu v obdobných případech při stanovování bezdůvodného obohacení (pokud by dle obecných soudů byl základ nároku vůbec dán) nelze u posuzování otázky obvyklého nájemného vyhnout ani zohlednění výše nákladů vynaložených ochuzeným ve formě kupní ceny na pořízení dotčeného pozemku, popř. nákladů takto vynaložených právním předchůdcem ochuzeného v případě zjištěné propojenosti, které budou obvykle výrazně nižší, než tvrzená obvyklá cena pozemků (jinak by daná operace pro osobu nabývající dané pozemky a vstupující do pozice budoucího ochuzovaného nedávala valný ekonomický smysl).
18. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se uplatněného nároku mezi stěžovatelem a druhým vedlejším účastníkem je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu předčasnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho části týkající se zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost (viz §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Ve zbytku je zjevné, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly a komplexně posoudily všechna specifika případu. Ústavní soud v dané věci neshledal žádný interpretační exces, který by byl výrazem svévole bez smysluplného právního odůvodnění. Obecnými soudy podaný výklad (a aplikace) rozhodných právních norem nebyl ani nepředvídatelný. Ústavní soud nezjistil žádný nedovolený judikatorní odklon, ani že by soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí jinak postupovaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém je přípustná, jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu