ECLI:CZ:US:2020:1.US.2501.20.1
sp. zn. I. ÚS 2501/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Melanie Borlové, zastoupené JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2020 č. j. 8 Co 143/2020-89 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 3. 2020 č. j. 7 C 35/2020-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými jí bylo zakázáno disponovat s nemovitostmi specifikovanými v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobce se po stěžovatelce (žalované) domáhá vydání bezdůvodného obohacení, a to plnění, které jí v průběhu roku 2018 a 2019 poskytl na základě povinností vyplývajících pro něj z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 10 Co 353/2017 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019 č. j. 33 Cdo 118/2019-169. Předmětem těchto řízení bylo posouzení povinnosti žalobce zaplatit stěžovatelce i část kupní ceny nemovitosti, vázané na splnění podmínky. Nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3379/19 byla uvedená rozhodnutí zrušena. Žalobce se proto domáhal vrácení předmětné částky, neboť odpadl důvod plnění. Soudy v rámci řízení, vedeného po kasačním nálezu Ústavního soudu, vyhověly jeho návrhu na vydání předběžného opatření, neboť byla prokázána obavu z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí, když stěžovatelka přistoupila k převodu předmětných nemovitostí na další osobu.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že právním důvodem plnění byla kupní smlouva a nikoliv rozsudky, které deklarovaly povinnost plnění. Je přesvědčena, že soudy řádně nezkoumaly, zda žalobce prokázal obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí a zda je navrhované předběžné opatření přiměřené.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání naplnění vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další odvolací instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika stěžovatelky s důvody, které oba soudy vedly k vyhovění návrhu žalobce na vydání předběžného opatření. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení. Ústavní soud ověřil, že oba soudy se otázkou prokázání obavy z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí dostatečně (s přihlédnutím ke specifiku rozhodování o předběžných opatřeních) zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. K námitce stěžovatelky, že žalobce plnil stěžovatelce na základě kupní smlouvy, poukázaly na to, že o nárocích stěžovatelky vůči žalobci právě z této smlouvy, v důsledku zrušení rozsudků odvolacího a dovolacího soudu, dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
Soudy, které budou opětovně rozhodovat, budou vázány právním názorem Ústavního soudu. Obavu z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí pak žalobce osvědčil, neboť bezprostředně po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu stěžovatelka začala převádět nemovitosti, jichž se nařízení předběžného opatření dotýká.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jak naznačeno výše, posouzení vlastních předpokladů pro nařízení předběžného opatření přísluší civilnímu soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu