ECLI:CZ:US:2020:1.US.276.20.1
sp. zn. I. ÚS 276/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti F. J., zastoupeného JUDr. Pavlínou Tomanovou Sabovou, advokátkou se sídlem Prachatice, Vodňanská 375, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 č. j. 7 Tdo 1299/2019-190, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2019 č. j. 4 To 295/2019-167 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 3. 2019 č. j. 3 T 135/2018-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud"), kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, jimiž mohl prokázat svou nevinu. Mělo se jednat o výslech svědkyně M. J., provedení prověrky na místě, případně rekonstrukce a doplnění listinných důkazů, konkrétně přestupkových spisů Městského úřadu ve V. Tímto způsobem hodlal prokázat motiv jednání poškozené vůči němu. V další části ústavní stížnosti podrobně rozebírá skutkové okolnosti celého případu. Poukazuje mj. na znalecký posudek z oboru soudního lékařství a na jeho podkladě se snaží zpochybnit skutkové závěry trestních soudů týkající se mechanismu vzniku zranění poškozené. Upozorňuje dále na některé skutečnosti, v nichž spatřuje rozpory ve výpovědi poškozené.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstata stěžovatelových námitek směřuje proti neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou. Ústavní soud proto připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, neboť soudy důvodně považovaly skutkový stav za dostatečně objasněný již provedenými důkazy, takže doplnění dokazování se jevilo jako nadbytečné.
V posuzované věci se jak nalézací, tak i odvolací soud pozorně zabývaly důkazními návrhy obhajoby a podrobně v napadených rozhodnutích odůvodnily jejich odmítnutí. Okresní soud tak na č. l. 5 rozsudku vysvětlil, že doplnění dokazování opatřením přestupkových spisů Městského úřadu ve V. je zcela zbytečné, protože již z jiných důkazů jednoznačně vyplynuly dlouhodobé neshody stěžovatele s poškozenou, což chtěl stěžovatel prokázat právě provedením tohoto důkazu. Neprovedení výslechu svědkyně M. J. pak okresní soud odůvodnil tím, že tato osoba pouze zajišťovala odvoz stěžovatele na ošetření a nešlo o přímou svědkyni předmětného incidentu. Krajský soud zase na č. l. 3 usnesení srozumitelně vyložil, z jakých důvodů se jako nadbytečné jeví provedení prověrky na místě či rekonstrukce. Ústavní soud považuje toto odůvodnění trestních soudů za zcela racionální a nemá jim co vytknout.
Stejně adekvátně se trestní soudy vypořádaly i s určitými nesrovnalostmi, které se objevily ve výpovědi poškozené a některých dalších svědků. Poukázaly na to, že v podstatných bodech se výpovědi svědků shodují, a navíc korespondují znaleckému posudku a výslechu znalce, a to i v otázce mechanismu vzniku zranění způsobeného poškozené. Podařilo se jim rovněž spolehlivým způsobem vyvrátit obhajobu stěžovatele (srov. č. l. 5-7 rozsudku okresního soudu a č. l. 3-4 usnesení krajského soudu). Ani v těchto úvahách Ústavní soud neshledává žádné logické vady či projev libovůle.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu