ECLI:CZ:US:2020:1.US.3312.17.1
sp. zn. I. ÚS 3312/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Němce, zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem, sídlem tř. Svobody 645/2, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 155/2013-143 ze dne 13. července 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Ostravě - pobočce v Olomouci domáhal na Ludmile Korecové zaplacení 280 000 Kč. Vzhledem k tomu, že do rozhodnutí krajského soudu byl zjištěn úpadek žalované a na její majetek byl prohlášen konkurs, vyzval krajský soud stěžovatele ke sdělení, zda na svém návrhu trvá, či jej bere zpět. Stěžovatel vzal svůj návrh zpět a soud řízení zastavil, žádnému z účastníků přitom nepřiznal náhradu nákladů řízení.
2. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované 28 000 Kč s tím, že procesně zavinil zastavení řízení.
3. Proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že v době přerušení řízení pro úpadek žalované nebyl krajský soud oprávněn k postupu v řízení. Nadto opomenul vyzvat žalovanou, zda se zpětvzetím žaloby souhlasí. Stěžovatel tedy nemohl oprávněně vzít svůj návrh zpět a postup krajského soudu trpěl zásadními vadami. Za takového stavu mělo být jeho rozhodnutí zrušeno, nikoliv změněno ve výroku o nákladech řízení. Odvolání vedlejšího účastníka bylo také podáno opožděně, neboť insolvenční správce jako procesní nástupce žalované mohl odvolání podat nejpozději 13. 12. 2013.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
6. V nyní posuzované věci stěžovatel obecným soudům vytýkal různá pochybení převážně procesního charakteru, která měla mít za následek porušení jeho ústavně zaručených práv. Nelze však přisvědčit argumentu stěžovatele, že nebyl oprávněn účinně vzít svoji žalobu zpět. V této souvislosti je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 8 Cmo 213/2011 ze dne 5. 6. 2012, z něhož se podává, že žalobce je "oprávněn disponovat žalobou, tedy i brát ji zpět, a to i v době, kdy je řízení přerušeno, neboť ve své dispozici není přerušením řízení omezen. Je tomu tak proto, že žádné zákonné ustanovení, a to ani insolvenčního zákona ani občanského soudního řádu, neobsahuje ustanovení, které by dispoziční úkony účastníků v době, kdy je řízení přerušeno, posuzovalo buď jako nepřípustné nebo jako neúčinné."
7. Ústavní soud tedy neshledal ústavně nepřijatelným závěr vrchního soudu, že je možné rozhodnutí krajského soudu změnit [jen pro jeho vydání v době přerušení řízení je nelze považovat za nicotné, po pokračování v řízení lze takovou vadu konvalidovat, srov. nález sp. zn. IV. ÚS 235/12 ze dne 8. 10. 2012 (N 166/67 SbNU 43)]. Je tomu právě z toho důvodu, že zpětvzetí žaloby stěžovatelem nelze považovat za neúčinné a vedlejší účastník řízení, který do řízení nastoupil z pozice insolvenčního správce, sám navrhl, aby v přerušeném řízení bylo pokračováno, neboť bylo lze očekávat, že původní žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení a půjde tedy příjem majetkové podstaty. K uvedenému lze podotknout, že ne každé dílčí pochybení procesní povahy musí vést nutně k závěru o nezákonnosti následného rozhodnutí, a potažmo k jeho odstranění, neboť konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena v kontextu jeho reálného vlivu na výsledek řízení, tj. v celkovém jeho vyznění z pohledu jeho předmětu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2463/11 ze dne 26. 9. 2013).
8. Podstatné pro nynější věc je, že vrchní soud se v intencích §146 odst. 2 občanského soudního řádu zabýval zaviněním za zastavení řízení z procesního hlediska, což také v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vyjádřil. Při rozhodování o nákladech řízení ve sporném řízení přitom platí zásada, že zpětvzetí žaloby je třeba považovat za úkon žalobce, v němž lze spatřovat procesní zavinění na zastavení řízení, a jen výjimečně se tato zásada prolamuje. Z tohoto pohledu rozhodnutí vrchního soudu deficitem nedostatečného odůvodnění netrpí (a stěžovatel nic konkrétního nenamítá). Je zřejmé, že hlavním motivem stěžovatele po prohlášení konkursu na majetek původní žalované bylo ukončení stávajícího řízení s tím, že svoji pohledávku přihlásí do konkursu, což také ve stejný den, kdy vzal svoji žalobu zpět, učinil. Rozhodnutí vrchního soudu o náhradě nákladů řízení je pak pouze vyústěním tohoto procesního postupu stěžovatele. Poukazováním na procesní nedostatky se pak stěžovatel snaží zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí vydané ovšem na základě jeho vlastního procesního úkonu.
9. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou opožděnosti podaného odvolání: pro počátek běhu lhůty v nynější věci je rozhodné doručení rozhodnutí krajského soudu insolvenčnímu správci, nikoliv insolvenční dlužnici, která toto odvolání ani nebyla oprávněna podat.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu