ECLI:CZ:US:2020:1.US.3394.19.1
sp. zn. I. ÚS 3394/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatele I. P., zastoupeného Mgr. Danou Libochowitzovou, advokátkou, se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, proti příkazům vydaným Okresním soudem v Hradci Králové: - k prohlídce jiných prostor ze dne 12. 8. 2019, č. j. 4 Nt 2721/2019, č. j. 4 Nt 2722/2019-10, č. j. 4 Nt 2723/2019-5, č. j. 4 Nt 2724/2019-5, č. j. 4 Nt 2725/2019 a č. j. 4 Nt 2726/2019; - k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 12. 8. 2019, č. j. 4 Nt 2728/2019-5, č. j. 4 Nt 2729/2019-5 a č. j. 4 Nt 2730/2019-6; - k domovní prohlídce ze dne 12. 8. 2019, č. j. 4 Nt 2731/2019-5 a č. j. 4 Nt 2732/2019-5; - k domovní prohlídce ze dne 13. 8. 2019, č. j. 4 Nt 2733/2019, č. j. 4 Nt 2734/2019-5, č. j. 4 Nt 2735/2019-5, č. j. 4 Nt 2736/2019-5, č. j. 4 Nt 2737/2019-5, č. j. 4 Nt 2738/2019-5, č. j. 4 Nt 2739/2019-5 a č. j. 4 Nt 2740/2019-5; - k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 14. 8. 2019, č. j. 4 Nt 2741/2019-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zákazu pokračování v porušování práv stěžovatele Policií České republiky a příkazu obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovních prohlídkách, sepsaných Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Pardubického kraje, Odborem hospodářské kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán"), dne 20. 8. 2019 a 23. 8. 2019 pod sp. zn. KRPE-44743/TČ-2019-170080. V záhlaví uvedené příkazy k prohlídkám dle stěžovatele porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 2 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v následujících okolnostech.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že předmětné prohlídky byly provedeny v bytové jednotce, v automobilech užívaných stěžovatelem i nebytových prostorách, do nichž měl stěžovatel přístup. Prohlídky byly odůvodněny obdobně. Soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, že souhlasí s názorem státního zástupce, že provedení úkonů nesnese odkladu (je dána jejich neodkladnost), protože věc není zadokumentována v rozsahu, aby bylo možno rozhodnout o zahájení trestního stíhání konkrétních osob. Pokud by úkony nebyly provedeny, nedošlo by k zadokumentování rozhodných okolností vztahujících se k páchání trestné činnosti a tuto trestnou činnost prokazující, potřebných k jejímu objasnění. Je přitom dána obava, že v případě neprovedení úkonů by mohlo dojít ke ztrátě důkazních prostředků (když trestné jednání je pácháno vysoce sofistikovaně, dlouhodobě, pachatelům hrozí vysoký trest, a nelze vzhledem k těmto okolnostem očekávat, že osoby na něm zúčastněné budou spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení). Důvodnost vydání záznamu o zahájení úkonů přípravného řízení a dalšího vedení prověřování (tj. závěrů o propojení spol. A se subjekty na pozicích tzv. missing traderů, resp. bufferů atd.) je dle názoru soudu dostatečně podložena předloženým spisovým materiálem.
3. Soud vycházel z argumentace orgánů činných v trestním řízení, že v souvislosti s dovozem zejména potravinářských komodit od tzv. reálných dodavatelů často z jiných členských států EU, došlo k vytvoření řetězce plátců daně z přidané hodnoty za účasti většího počtu tzv. dodavatelsko-odběratelských subjektů, v nichž obchodní korporace A na pozici tzv. "Profit Takera" (koncového článku profitujícího ze zapojení v řetězci) nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty tzv. vstupu z přijatých zdanitelných plnění v podobě pořízení komodit potravinářského zboží - nápojů, apod. od tuzemských dodavatelů (dalších článků řetězce - tzv. missing traderů) - konkrétně společnost B, C, atd., i přesto, že tyto subjekty řádně neplnily své daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty, když nepodávaly přiznání k dani z přidané hodnoty, příp. daňová přiznání sice podávaly, ale daň z přidané hodnoty zinkasovanou v rámci fakturace jimi vystavené v souvislosti s uskutečňováním obchodů - tj. dodáváním komodit spol. A - státu neodváděly (nehradily), příp. hradily pouze zčásti, příp. vykazovaly toliko minimální vlastní daňovou povinnost s ohledem na uplatnění další fiktivní fakturace (tzv. nákladové) v podobě reálně neuskutečněných přijatých plnění - fiktivně deklarovaných pořízení zboží či služeb v tuzemsku (spojovaných s nárokem na odpočet DPH tzv. na vstupu), apod. Jako mezičlánek - tzv. buffer k zastření rozhodných okolností v řetězcích příp. vystupovaly další subjekty - např. spol. D.
4. V napadených rozhodnutích pak byl stěžovatel ustanoven jako osoba vykonávající v rozhodném období jednatele obchodní korporace E, B, F, G, jejichž prostřednictvím na pozici tzv. buffera společně se svou rodinou mj. ovládal řadu jiných korporací. Podle napadených rozhodnutí lze tedy důvodně očekávat, že v místě jím užívaném se budou nacházet věci důležité pro trestní řízení, podstatné pro objasnění věci, v podobě podkladů z účetnictví spol. A i subjektů tzv. ovládaných (missing traderů, apod.), podkladů ohledně komunikace s tzv. reálnými dodavateli komodit zpravidla z jiných členských států EU k zajištění zájmových dodávek zboží, podkladů k zajištění profinancování zájmových obchodů, podkladů k nakládání s docíleným výnosem z trestného jednání, apod. Účelem navrhovaného úkonu bylo zajištění u dané osoby (resp. v prostorách jí užívaných) veškerých materiálů (dokumentů) ve věcné, listinné i elektronické podobě (na nosičích dat v podobě výpočetní techniky, datových úložišť, CD a DVD, jakkoliv souvisejících s předmětem trestního řízení - zejména dokumentů souvisejících se zajišťováním dodávek komodit potravinářského zboží do spol. A, k účasti subjektů na pozicích tzv. missing traderů resp. bufferů na těchto obchodech, dokumentů souvisejících se zajištěním vedení účetnictví a podávání daňových přiznání dotčených subjektů, resp. i prvotního účetnictví jako takového, účetních výkazů, daňových přiznání, atd., dokumentů s obsahem interní komunikace zájmových osob (např. mailové apod.), dále i dokumentů, z nichž bude vyplývat nakládání s výnosem z trestného jednání docíleného daňové povinnosti spol. A, dokumentů, z nichž bude zřejmá aktivní účast osob zúčastněných na páchaném trestném jednání, a v neposlední řadě i případných výnosů z trestného jednání či jejich ekvivalentů v podobě tzv. náhradních hodnot.
5. Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že napadené příkazy byly vydány bez řádného odůvodnění. S ohledem na to, že domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků znamenají zvlášť závažný zásah do ústavně zaručených práv, musí být i rozhodnutí, na jejichž základě mají být takové úkony provedeny, dostatečně odůvodněny. V příkazech musí být kromě obecných náležitostí vymezeno, jaké prostory mají být podrobeny prohlídce, aby nemohlo dojít k jejich záměně, musí být specifikován účel prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele strpět prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku [viz §85a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.")]. Dále musí být v příkazu upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení případně při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (viz §78 a §79 tr. ř.). Poučení podle §78 a §79 tr. ř. však ve všech napadených příkazech zcela absentuje. Tuto absenci nemůže zhojit ani případné dobrovolné vydání věcí. K tomu stěžovatel ještě namítá, že napadené příkazy rovněž neobsahují úplné poučení podle §85 odst. 1 tr. ř.
6. Nedostatečnost odůvodnění napadených příkazů se pak projevuje také tím, že v nich není stanoveno, v jakém období má být prohlídka realizována a příkazy tak mají prakticky neomezenou časovou využitelnost. V takovém případě však soud nemůže hodnotit, zda důvody, jež vedly k vydání příkazu, trvají i k okamžiku provedení prohlídky. Takový postup soudu nemůže být považován za ústavně konformní. Napadené příkazy dále neobsahují bližší specifikaci toho, co má být předmětem jednotlivých prohlídek - tzn. toho, co je hledáno, a neobsahují ani žádný odkaz na skutečnosti, které blíže vymezují, čeho se mají zajištěné věci týkat, či konkrétní vymezení zájmových osob, jakož i zájmových společností a obchodních vztahů mezi nimi. Předmětné příkazy tak jsou de facto bianko šekem, umožňujícím zabírat věci, které se trestné činnosti nijak netýkají. Vyznačují se rovněž naprostou absencí jakéhokoliv vyhodnocení či přezkoumání správnosti skutečností ze strany rozhodujícího soudce, který tak pouze přejal návrh státního zástupce na vydání příkazu.
7. K namítanému porušení práva na zákonného soudce argumentuje stěžovatel tím, že napadené příkazy nebyly vydány místně příslušným soudem. Tyto závěry odvozuje od toho, že místně příslušným soudem v přípravném řízení je soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán, přičemž u daňových deliktů je dle ustálené judikatury určující sídlo příslušného finančního úřadu. V nyní projednávaném případě je proto patrné, že místní příslušnost soudu měla být odvozována od místně příslušného finančního úřadu společnosti E či společnosti B, tedy od Finančního úřadu pro hlavní město Prahu.
8. Dále stěžovatel argumentuje i absencí doručení příkazů k prohlídkám, když příkaz k prohlídce (ve stížnosti není blíže specifikováno, o jaký příkaz z výčtu napadených se jedná) byl stěžovateli doručen až tři dny po provedení prohlídky, byť dřívějšímu doručení nic nebránilo. V této souvislosti stěžovatel namítá nezákonnost postupu policejního orgánu, který - přestože si byl vědom toho, že nemá příkaz k prohlídce doručen (byť mu v tom nebránila žádná překážka) - prohlídku započal.
9. Soud se nevypořádal rovněž s odůvodněním ve vztahu k neodkladnosti úkonů. Navíc je zcela evidentní, že policejní orgán již v době vydání příkazů k prohlídkám měl postaveno najisto, kdo bude obviněn, i to, že uvedené provede vzápětí po provedení prohlídek. Oprávněnost této námitky potvrzuje fakt, že po provedení prohlídek nebyla žádná z vydaných nebo zajištěných věcí užita pro zahájení trestního stíhání. Tímto postupem se orgány činné v trestním řízení snažily jen vyhnout tomu, aby o prohlídkách v dané trestní věci byl obhájce obviněných informován a mohl se jich účastnit a dohlížet na jejich zákonnost.
II. Hodnocení Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených příkazů a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05).
14. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59), poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
15. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že všechny napadené příkazy k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků byly vydány v souladu se zákonem, byly též řádně odůvodněny, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Okresní soud totiž s odkazem na stav věci předestřený státním zastupitelstvím v návrhu na vydání každého jednoho příkazu shledal, že zajištění předmětných věcí je nezbytné pro účely trestního řízení, především pro objasnění trestné činnosti, a zároveň nebylo pochyb o tom, že se předmětné věci nachází v inkriminovaných nemovitostech a na přilehlých pozemcích. Proto dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydání všech jednotlivých příkazů.
16. Jádro námitek stěžovatele tkví v tom, že okresní soud ani jeden z napadených příkazů dostatečně neodůvodnil. K tomu však Ústavní soud namítá, že z napadených příkazů je vždy patrné, jaké prostory mají být prohlídce podrobeny (jednotlivé budovy jsou označeny čísly popisnými a v případě pozemků se jedná o vyznačení jejich parcelním číslem). Stejně tak je z odůvodnění napadených příkazů dostatečně patrné, za jakým účelem byly prohlídky nařizovány - nejčastěji se jako účel nařízení prohlídky uvádí zajištění veškerých materiálů a dokumentů ve věcné, listinné i elektronické podobě jakkoliv souvisejících s předmětem trestního řízení, zejména dokumentů souvisejících se zajišťováním dodávek komodit potravinářského zboží, dokumentů souvisejících se zajištěním vedení účetnictví a podávání daňových přiznání, účetních výkazů atd. Dále pak dokumentů, z nichž bude vyplývat nakládání s výnosem z trestného jednání, dokumentů, z nichž bude zřejmá aktivní účast osob zúčastněných na páchaném trestném jednání apod. Je přitom zřejmé, že v přípravné fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat bližší specifikaci důkazů, které by mohly a měly být při nařízených prohlídkách zajištěny, neboť orgány činné v trestním řízení k danému časovému okamžiku ještě nemohou vědět, jaké dokumenty se v objektech nacházejí a jaké dokumenty se podaří zajistit - ostatně proto je prohlídka také nařizována.
17. Další námitka se vztahuje k absenci časového vymezení toho, kdy je možné prohlídku provést. Ze všech napadených příkazů je nicméně dostatečně seznatelné, že tyto prohlídky jsou nařizovány jako neodkladný a neopakovatelný úkon, který je nutné provést co nejdříve (neodkladnost) jakmile to bude možné, a proto vymezení jakési "časové platnosti" vydaných příkazů jednak nenachází oporu v zákoně, ale také by postrádalo smysl a účel. Současně však lze k projednávané věci uvést, že téměř ve všech napadených příkazech je výslovně uvedeno, v jakém časovém horizontu má být prohlídka provedena (viz např. napadený příkaz ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 4 Nt 2733/2019, příkaz ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 4 Nt 2723/2019, příkaz ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 4 Nt 2738/2019 a další).
18. K této námitce navíc musí Ústavní soud konstatovat, že obdobnými námitkami se již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích přitom zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže proto Ústavní soud již k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen tehdy, nebyly-li pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu dány ani žádné věcné důvody, a nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde totiž o takovou vadu, která sama o sobě zpravidla dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí jako protiústavních (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].
19. Ústavní soud tak dle své setrvalé judikatury za důvod k zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění stran neopakovatelnosti a neodkladnosti úkonu pouze reprodukuje zákonná ustanovení nebo absentuje úplně, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z celkových okolností případu zcela zřejmá (srov. např. usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, nebo usnesení ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 3655/14).
20. V nyní posuzovaném případě napadené příkazy v odůvodnění, proč mají být prohlídky provedeny jako neodkladný a neopakovatelný úkon, skutečně do značné míry pouze parafrázují dikci zákona a jednotlivých zákonných ustanovení bez bližšího vysvětlení. Pro závěr Ústavního soudu však bylo podstatné, že tyto důvody jsou z obsahů příkazů jasně seznatelné (viz především důvodné podezření, podepřené konkrétními zjištěními, že v prostorách užívaných stěžovatelem, ke kterým se příkazy k prohlídce vztahují, se mohou nacházet dokumenty a další věci nutné pro další objasnění věci - zejména daňové doklady). Z odůvodnění napadených rozhodnutí lze dovodit, z jakého důvodu považuje tyto úkony okresní soud za neodkladné, a to poukazem na důležitost eventuálních důkazů, tak i možnost jejich eventuálního zničení či ukrytí osobami podezřelými. Stejně tak je v napadených rozhodnutích popsána činnost, která je prověřována jako podezření z uvedených trestných činů. Odůvodnění napadených rozhodnutí tedy naplňují požadavky kladené na tento typ rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu a s ohledem na výše vyřčené proto obstojí i při přezkumu ústavnosti provedených zásahů.
21. Dále je třeba uvést, že všechny napadené příkazy navzdory námitce stěžovatele obsahují poučení podle §85 odst. 1 tr. ř. a podle §85a odst. 2 tr. ř. (viz poslední odstavec všech napadených příkazů). Poučení podle §78 a §79 tr. ř. napadené příkazy skutečně neobsahují, avšak je třeba zdůraznit, že uvedená ustanovení dopadají na jiné postupy orgánů činných v trestním řízení, než na domovní prohlídky, čemuž ostatně odpovídá i systematické zařazení v trestním řádu. Okolnost, že policejní orgán nepostupoval nejprve podle §78 tr. ř., ještě nezakládá nezákonnost domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků. Je totiž na policejním orgánu, aby podle okolností konkrétního případu zvolil odpovídající strategii postupu v trestním řízení tak, aby naplnil požadavek ustanovení §2 odst. 5 věty první tr. ř. a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K tomu může podle svého uvážení a v souladu se zákonem využít široké palety nástrojů, jež mu trestní řád nabízí.
22. K poslední vznesené námitce stran místní nepříslušnosti okresního soudu k vydání všech napadených příkazů je pak možné pouze stručně uvést, že stěžovatel si plní své daňové povinnosti u příslušného správce daně, kterým je Specializovaný finanční úřad, územní pracoviště Hradec Králové, a proto ani námitka stran místní nepříslušnosti Okresního soudu v Hradci Králové v případě stěžovatele není opodstatněná. V souladu s ustanovením §26 tr. ř. ve spojení s §18 a §22 tr. ř. je proto Okresní soud v Hradci Králové k vydání příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků místně příslušný (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/17, nebo ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 6/17).
23. Závěrem lze konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu okresního soudu při vydání napadených příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní intenzity.
24. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu