ECLI:CZ:US:2020:1.US.3545.19.1
sp. zn. I. ÚS 3545/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 8. 2016 č. j. 10 C 188/2015-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 53 Co 440/2016-250 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 30 Cdo 5495/2017-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které zamítly jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle názoru stěžovatele měly civilní soudy ústavně nesouladným způsobem posoudit otázky související s počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy a s uplatněním námitky promlčení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 1 037 121,11 Kč jako náhrady škody (v částce 37 121,11 Kč) a nemajetkové újmy (v částce 1 000 000 Kč) způsobené v důsledku trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 4. 2013 č. j. 2 T 117/2012-926, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2014 č. j. 31 To 274/2013-961.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") v záhlaví citovaným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelovi částku 30 068,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ve zbývající části (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zastavil odvolací řízení co do částky 12 584 Kč s příslušenstvím (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že co do částky 11 192,50 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, a ve zbylé části výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli 2 151,11 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 500 Kč (výrok IV). Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatele podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí civilních soudů je zřejmé, že návrh z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry soudů. Ústavní soud konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy dostatečně podrobně a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu objasnily, jaké důvody je vedly k závěru, že nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy byl v době podání žaloby již promlčen. Zvláště podrobně se zejména Nejvyšší soud zabýval otázkou počátku běhu promlčecí doby v případě, že odvolací soud v trestní věci nerozhodl samostatným výrokem o odvolání státního zástupce ve vztahu k druhému obžalovanému, nyní stěžovateli, jakož i otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy za stejných skutkových okolností. Závěry soudů považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, rozumné a logické. Ústavní soud při přezkumu jejich aplikace neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Ke stěžovatelem tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud konstantně uvádí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1688/13), že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně civilním soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dán prostor pro jeho interpretaci. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na §3 odst. 1 občanského zákoníku přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení (zde ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva) není bez dalšího v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3685/12). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinil, nelze soudům vyčítat, že v jeho případě námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že posouzením souladu aplikované zákonné úpravy s ústavním pořádkem se též již zabýval ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3451/10 nebo IV. ÚS 1615/12). Ústavní soud došel k závěru, že ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. - aplikované soudy v nyní projednávané věci - je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu