ECLI:CZ:US:2013:2.US.3685.12.1
sp. zn. II. ÚS 3685/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Karla Polaty a Marcely Polatové, oba zastoupeni Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem advokátní kanceláře v Praze, Vinohradská 32, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. října 2011 č.j. 10 C 394/2010-142 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2012 č.j. 25 Co 150/2012-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se vůči státu domáhali náhrady škody z důvodu omezení vlastnického práva, neboť byli nuceni vybírat od nájemců nájemné podle podústavních regulačních předpisů. Rovněž požadují zrušení potvrzujícího rozsudku městského soudu.
Stěžovatelé uvádí, že žaloba ze dne 4. 2. 2004, jíž se domáhali po nájemcích obvyklého nájemného byla i po jejím novém projednání, po zrušovacím nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2525/07, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. června 2011 č.j. 10 C 42/2004-265, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2012 č.j. 39 Co 49/2012-291, znovu zamítnuta. (Proti těmto rozsudkům podali ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 3572/12). Stěžovatelé v průběhu uvedeného řízení, na základě poučení soudu o tom, že za dobu předcházející podání žaloby mají nárok domáhat se plnění po státu z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva, navrhli vstup České republiky - Ministerstva financí do řízení na straně žalovaného. Řízení proti České republice, které bylo následně vyloučeno k samostatnému projednání, vyústilo v ústavní stížností napadené rozsudky.
Obecné soudy posoudily uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody způsobené při výkonu státní moci dle §1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo promlčení nároku, přičemž vznesení námitky promlčení neshledaly soudy v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 obč. zák.
Stěžovatelé nesouhlasí se závěry ohledně počátku běhu promlčecí doby, neboť soudy obou stupňů ani v této otázce nezaujaly jednoznačné stanovisko. Je přitom povinností soudu stanovit jednoznačně počátek běhu promlčecí doby, a to s odkazem na konkrétní tvrzení a důkazy předložené stranou, která takovou námitku vznesla. Pokud soudy dospějí k názoru, že promlčecí doba počala běžet nejpozději dne 11. 4. 2006, avšak současně alternativně uvedou, že mohla uplynout i dříve, konkrétně dle soudu prvního stupně již vyhlášením nálezu č. Pl. ÚS 20/05, tedy dne 7. 3. 2005, anebo dle soudu odvolacího dokonce dnem vyhlášení nálezu č. 84/2003 Sb., tedy dnem 20. 3. 2003, pak tuto svou povinnost nesplnily a nebyl dodržen požadavek na právní jistotu.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že teprve vydáním stanoviska Pl. ÚS-St. 27/09 (dále jen "Stanovisko") získali konkrétní povědomost o existenci jejich hmotného nároku vůči státu. Byť předtím měli povědomost o tom, že moc zákonodárná jedná protiprávně a porušuje ústavní pořádek České republiky, nemohli vědět, že jim z toho vzniká konkrétní nárok, který není pro období před podáním žaloby subsidiárním ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemci. Vydáním nálezu č. 84/2003 Sb. se tak stát nemohlo, neboť z výrokové části tohoto nálezu nic takového nevyplývá a v odůvodnění se sice konstatuje protiústavní postup státu, avšak rozpor právní úpravy, přijaté Parlamentem jako zákonodárným orgánem státu, s ústavním pořádkem je předpokladem jakéhokoli nálezu Ústavního soudu, kterým se právní předpis ruší.
Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 20/05 sice porušování ústavního pořádku zákonodárcem vyslovil ve výroku nálezu, avšak ani z tohoto nálezu nemohli stěžovatelé získat a především nezískali povědomí o tom, že jim vzniká konkrétní hmotný nárok vůči státu. Tento nález byl navíc záhy interpretován nálezem I. ÚS 489/05, z jehož textu se podává, že se pronajímatelé na stát mohou obrátit teprve tehdy, pokud nebudou se svým nárokem vůči nájemcům úspěšní.
Pokud by již před vydáním Stanoviska bylo tak jasné, že pronajímatelé mají neodvozený hmotný nárok vůči státu, jak uvádí obecné soudy, pak by nebylo důvodu, aby se k této otázce Stanovisko vyjadřovalo.
Stěžovatelé dále namítají, že byly splněny všechny předpoklady aplikace ust. §3 obč. zák. Žalovaný nejenže přispěl k promlčení nároku, pokud by promlčecí doba měla být hodnocena tak, jak to učinily obecné soudy, ale jeho promlčení přímo způsobil. Soudy jako součást státu, tedy povinného subjektu, svou rozhodovací činností popíraly nároky pronajímatelů vůči státu, či vyslovovaly jejich subsidiaritu, a tím odrazovaly další pronajímatele od podávání takových žalob.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů ohledně promlčení nároku a ohledně možnosti aplikovat ustanovení §3 obč. zák. způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se námitkami stěžovatelů důkladně zabývaly a případ hodnotily v kontextu všech pro věc podstatných okolností a přihlédly i ke skutečnostem vážícím se k nepřímo souvisejícímu řízením vedenému proti nájemcům. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy rovněž dostatečně srozumitelně a logicky objasnily, z jakých důvodů považují nárok stěžovatelů za promlčený.
Obecné soudy dovodily, že s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 20/2005, rozhodnutí I. ÚS 489/2005 a nález publikovaný pod č. 84/2003 Sb. stěžovatelé nejpozději ke dni 11. 4. 2006 věděli o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (dle §32 odst. 1 zákona se žalobou uplatněný nárok promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá). Nárok však uplatnili u soudu až dne 3. 2. 2010, tedy více než 6 let ode dne 20. 3. 2003 a dokonce více než tři roky ode dne nabytí účinnosti zák. č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění rozhodnutí se soudy přesvědčivě vypořádaly i s námitkami stěžovatelů, dle nichž do doby vydání Stanoviska, na základě dosavadní judikatury, nemohli mít povědomost o nezbytnosti uplatnit svůj nárok vůči státu. Ústavní soud má rovněž za to, že s napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že k promlčení uplatněného nároku došlo před podáním žaloby, přičemž neústavnost rozhodnutí nelze dovodit ze skutečnosti, že obecné soudy podpořily své závěry ohledně promlčení odkazem na více rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž bylo možné marné uplynutí lhůty dovodit.
K námitce rozporu s dobrými mravy obecné soudy uvedly, že stěžovatelům nic objektivně nebránilo v tom, aby žalobu domáhající se náhrady za omezení, které jim bylo protiústavní regulací nájmů způsobeno, proti žalovanému podali. Samotnou skutečnost, že v uvedené době soudní rozhodovací praxe nebyla v otázce charakteru a existence daného nároku jednotná, v důsledku čehož stěžovatelé postrádali jistotu, zda se svou žalobou uspějí, rovněž nelze klást za vinu žalované. Odvolací soud uvedl, že řada takovýchto žalob vlastníků regulací postižených nemovitostí byla v dotčené době podána, přičemž odvolací soud nevidí žádný rozumný důvod, pro který by bylo namístě ty vlastníky, kteří s podáním žaloby vyčkávali až na výsledky již probíhajících sporů, a to i za cenu uplynutí promlčecí doby, nyní prostřednictvím aplikace §3 odst. 1 obč. zák. na úkor vlastníků, kteří o svá práva náležitě dbali, zvýhodňovat. Podle soudů stěžovatelé, kteří byli navíc činní i v Občanském sdružení majitelů domů, i jejich právní zástupce dle svého tvrzení sledovali judikaturu týkající se dané problematiky a precizně ji znají. Stěžovatelé také již v dubnu 2006 věděli, že vůči nájemcům nebudou úspěšní, neboť nelze zvyšovat nájemné před podáním žaloby, když tomu brání povaha věci s konstitutivními účinky a s ohledem na absenci platného právního předpisu ohledně dané problematiky mají právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a ve smyslu zákona se se svým nárokem mohou obrátit na Ministerstvo financí.
Ústavní soud neshledává shora stručně nastíněné závěry obecných soudů jako neústavní. Má za to, že tyto závěry korespondují s judikaturou Ústavního soudu a se závěry občanskoprávním kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřenými výběrem rozhodnutí sp. zn. 13 Co 578/2011 k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle nějž začala promlčecí doba běžet okamžikem omezení vlastnického práva a lze ji pouze korigovat kritériem rozporu s dobrými mravy.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), a s ohledem na funkci stanovisek ani nemohlo být nic jiného, než sjednotit v té době roztříštěnou judikaturu senátů Ústavního soudu a formulovat pro obecné soudy právní závěr, který umožní adekvátní ochranu vlastnického práva pronajímatelů, jenž bylo regulací nájemného protrahovanou nečinností zákonodárce omezeno. Stanovisko pléna tudíž nemohlo založit nový nárok, toliko se retrospektivně vyjádřilo k existenci nároku plynoucího z titulu v minulosti existujícího omezení vlastnického práva. Nelze proto přisvědčit stěžovatelům, že promlčecí doba pro uplatnění nároku vůči státu začala běžet až publikací tohoto Stanoviska, resp. že jeho publikací se vlastníci bytů dozvěděli o tom, kdo za škodu odpovídá. Dle Ústavního soudu lze z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu dovodit, že o ústavní nekonformnosti, pokud jde o regulaci nájemného, lze uvažovat již od roku 2000, přičemž promlčecí doba pro uplatnění nároku běžela již od okamžiku omezení vlastnického práva (srov. rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1896/12 a I. ÚS 3654/11).
K námitce stěžovatelů, dle níž je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře připouští, že námitka promlčení může být považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nicméně nelze obecně a pro všechny případy stanovit, že posouzení námitky promlčení vznášené státem v soudních řízeních o žalobách pronajímatelů, týkajících se náhrady škody za omezení vlastnického práva, bude automaticky za výkon práva v rozporu s dobrými mravy považováno. Ke každému případu je nezbytné přistupovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu, přičemž posouzení otázky, zda se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, spadá do kompetence obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn pouze zjistit, zda obecné soudy při jejím posuzování nevybočily z mantinelů spravedlivého procesu, tedy zda přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem, zda své závěry patřičně odůvodnily, event. zda jejich rozhodnutí nejsou projevem libovůle. Taková pochybení, jež by vyžadovala kasační zásah Ústavního soudu v nyní projednávaném případě, Ústavní soud nezjistil, neboť obecné soudy se námitkami stěžovatelů podrobně zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. Ústavní soud proto neshledává důvod se k věci duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud si je vědom obecné problematičnosti a obtížnosti při nalézání řešení situace vlastníků pronajímaných nemovitostí, vzniklé zejména nečinností zákonodárce. Danou situaci, vyžadující kompenzace za omezení vlastnického práva, však nelze řešit generelně cestou soudní judikatury, lze ji alespoň částečně napravit pouze systémovým (legislativním) řešením, naznačeným v citovaném Stanovisku, jež by nalezlo spravedlivou rovnováhu mezi různými skupinami majitelů bytů, kteří se v důsledku zvolených procesních postupů ocitli v různých situacích.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu