ECLI:CZ:US:2020:1.US.364.20.1
sp. zn. I. ÚS 364/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti I. K, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Alenou Holubkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Revoluční 762/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. 8 Tdo 1059/2019-717, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. 7 To 9/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018 sp. zn. 56 T 10/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen pouze ve výroku o náhradě škody, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí trestních soudů je zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Má za to, že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soud odvolací pak měl postupovat příliš formalisticky a uplatněným námitkám se věnoval pouze okrajově. Celé odsouzení je podle jeho názoru postaveno na domněnkách a pouhých teoretických úvahách. Domnívá se, že již v přípravném řízení se orgány činné v trestním řízení dopustily fatálních chyb, když neprovedly některé důležité procesní úkony, jako např. sejmutí otisků prstů či neprovedení monitoringu mobilního telefonu poškozené. Pochybení spatřuje i v tom, že nebyl proveden znalecký posudek z oboru toxikologie a že mu nebyla odebrána krev. Nalézací soud podle něj nedostatečně zohlednil některé svědecké výpovědi, z nichž mělo vyplynout, že nikdy neprojevoval známky agrese a nebyl zaznamenán konflikt mezi ním a poškozenou. Vysvětluje, že vzhledem ke své slabší tělesné konstituci by nebyl schopen zasadit poškozené tak silné rány, a navíc ji uložit do vany, v níž byla nalezena. Upozorňuje na některé rozpory ve výpovědi svědkyně I. Podle stěžovatele bylo nezbytné všechny rozpory ve skutkových zjištěních rozptýlit výslechem poškozené, který však nebyl proveden. Následně nabízí podrobný rozbor sledu událostí v čase, z něhož má vyplývat, že se daného skutku nemohl dopustit. Stěžovatel konečně brojí proti uloženému trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný, přičemž má za to, že trestní soudy nedostatečně zohlednily jeho lítost nad celou událostí a jeho skutečnou lásku k poškozené.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích s těmito námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na napadený rozsudek soudu prvního stupně (srov. č. l. 8-10), v němž soud podrobně, logicky a přesvědčivě odůvodnil hodnocení provedených důkazů a srozumitelně vysvětlil své úvahy, na jejichž základě dovodil vinu stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku. Nejde přitom o pouhé domněnky a teoretické úvahy, jak tvrdí stěžovatel, ale z provedených důkazů racionálně dovozená a komplexně sestavená skutková zjištění, z nichž vyplynulo, že pachatelem útoku, v jehož důsledku poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví, nemohl být nikdo jiný než stěžovatel.
Městský soud v Praze zejména spolehlivě vyvrátil obhajobu stěžovatele, která navíc byla v průběhu řízení nekonzistentní, počínaje tvrzením stěžovatele, že si nic nepamatuje, až po tvrzení, že zranění poškozené způsobil někdo jiný. Provedené důkazy zejména vyloučily přítomnost třetí osoby v bytě, kde došlo k napadení poškozené; úvahy nalézacího soudu popsané na č. l. 9 rozsudku, jsou v tomto směru zcela přesvědčivé. Totéž pak lze konstatovat i ohledně způsobu, jakým tento soud vyvrátil variantu časového sledu událostí, kterou stěžovatel prezentoval v rámci své obhajoby (srov. č. l. 9-10).
S námitkami stěžovatele se pozorně vypořádal i odvolací soud. Ve vztahu k fyzickým možnostem stěžovatele zasadit poškozené tak silné údery, jimiž jí bylo způsobeno dané zranění, soud odkázal na znalecký posudek z oboru soudního lékařství, v němž se znalec k této otázce vyjádřil. Soud rovněž reagoval na námitku týkající se otázky, jak se mohla poškozená dostat do vany (srov. č. l. 6-7) a dále rozvedl důvody, na jejichž základě bylo možno obhajobu stěžovatele považovat za vyvrácenou (srov. č. l. 6); v tomto ohledu odkazuje Ústavní soud rovněž na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (srov. č. l. 8).
Odvolací soud rovněž vysvětlil, že nevyslechnutí poškozené bylo zapříčiněno jejím špatným zdravotním stavem, který od počátku neumožňoval osobní výslech. Ten však nebyl nezbytný, neboť důkazní situace dovolovala rozhodnout i bez něj (srov. č. l. 5). Ústavní soud toto vysvětlení považuje za dostatečné a racionální, neprovedení výslechu poškozené tedy nelze považovat ze tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96, I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Odvolací soud dále připustil, že prvotní úkony trestního řízení neproběhly zcela vyčerpávajícím způsobem, když např. nebyly sejmuty daktyloskopické stopy, nicméně konstatoval, že v daném případě nešlo o nedůslednosti fatální. Také tento závěr Ústavní soud nepovažuje za nutné rozporovat, neboť skutkový stav byl spolehlivě objasněn jinými provedenými důkazy (k tomu srov. také č. l. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tak pouze dodává, že jako pochybení, jež by mělo zásadní negativní dopad na objasnění skutkového stavu, nelze hodnotit ani neodebrání vzorku krve stěžovatele a neprovedení znaleckého posudku z oboru toxikologie, neboť alkoholtesterem byla u stěžovatele naměřena hodnota 0,55 promile alkoholu v krvi, drugtester byl pozitivní na cannabis a amfetamin, přičemž tyto údaje se pro daný případ opodstatněně jevily jako zcela dostačující.
Pokud jde o námitky stěžovatele proti uloženému trestu, Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že trestní soudy vzaly v úvahu na jedné straně polehčující okolnost v podobě dosavadní trestní bezúhonnosti stěžovatele, na straně druhé však mimořádně závažný následek, který hraničil až s následkem fatálním, tedy s bezprostředním ohrožením života poškozené, jejíž smrt byla odvrácena pouze včasným akutním operačním zákrokem. Jestliže stěžovatel brojí specificky proti závěru odvolacího soudu o jeho nulové sebereflexi a zdůrazňuje svou lítost nad celou událostí, Ústavní soud připomíná, že stěžovatel celou dobu svou vinu popíral, tudíž opravdu nelze hovořit o jeho skutečné sebereflexi nad svým činem a upřímné lítosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu