ECLI:CZ:US:2020:1.US.3731.19.1
sp. zn. I. ÚS 3731/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného JUDr. Lenkou Šalamoun, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2014 č. j. 14 C 51/2007-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 č. j. 21 Co 140/2018-241 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 30 Cdo 2896/2019-275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 18 a čl. 35 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu a průtahů v řízení před obecnými soudy, které zamítly jeho nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle názoru stěžovatele měly civilní soudy uplatňovat právní úpravu soudních poplatků platnou v okamžiku zahájení kompenzačního řízení. Stěžovatel rovněž namítá nesprávný postup Nejvyššího soudu, který zastavil dovolací řízení pro absenci jeho právního zastoupení. Podle stěžovatele nebylo objektivně možné, aby tuto podmínku splnil, neboť byl v době podání dovolání ještě stále ve výkonu trestu odnětí svobody.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 319 260 Kč a částky 170 Kč za každý den od 22. 2. 2007 do 6. 2. 2014 jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, který spočíval v absenci zákonného rozhodnutí o omezení jeho osobní svobody. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem nepřipustil rozšíření žaloby o částku ušlého zisku za období 22. 2. 2007 do 19. 6. 2018, celkem o 703 120 Kč (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, při němž nebyl právně zastoupen. Současně s podáním dovolání požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 17. 12. 2018 č. j. 14 C 51/2007-264 soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro dovolací řízení spojený s návrhem na stěžovatelovo osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2019 č. j. 21 Co 88/2019-271. V návaznosti na to soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 6. 2019 č. j. 14 C 51/2007-273 vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení takového usnesení odstranil nedostatek povinného zastoupení. Stěžovatel však vytknutý nedostatek v uvedené lhůtě neodstranil, přestože byl soudem prvního stupně poučen, že v takovém případě Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Nejvyšší soud následně zastavil dovolací řízení podle §241b odst. 2 části věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř., neboť stěžovatel nebyl právně zastoupen.
Před tím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. Ústavní soud tedy přezkoumává jen věci pravomocně skončené, proti nimž neexistuje žádný další procesní opravný prostředek.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z toho, že stěžovatel nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem a tuto vadu přes výzvu neodstranil. To stěžovatel nijak nevyvrací, poukazuje pouze na to, že byl v době podání dovolání ve výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud konstatuje, že není pochyb o ústavnosti požadavku na zastoupení advokátem v dovolacím řízení (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Stěžovatel se neúspěšně domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro řízení o dovolání. Ústavní soud ověřil, že poté, co mu advokát nebyl ustanoven, byl opětovně soudem prvního stupně vyzván, aby si jej zvolil, což neučinil. Stěžovatel tedy nepostupoval zákonem předvídaným způsobem a nepodal dovolání řádně, čemuž zastavení řízení procesně odpovídá; o zásah do práva na soudní ochranu stanoveným způsobem zjevně nejde.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel řádně nevyužil dovolací řízení, materiálně tak nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3530/18)
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj