ECLI:CZ:US:2020:1.US.398.20.1
sp. zn. I. ÚS 398/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Víta Oberreitera, zastoupeného JUDr. Janem Štětinou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Křížová 33/69, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2436/2019 ze dne 29. 10. 2019, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 95 Co 196/2018 ze dne 19. 11. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 7 C 192/2016-392 ze dne 8. 3. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Moniky Oberreiterové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "nalézací soud") vydal dne 8. 3. 2018 rozsudek č. j. 7 C 192/2016-392, jímž vypořádal společné jmění stěžovatele a vedlejší účastnice (rozvedených manželů). Nalézací soud přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele úvěr ze smlouvy o optimální splátce u Raiffeisen bank a. s. ze dne 21. 10. 2015, č. 2033671, a osobní automobil Peugeot. Vedlejší účastnici, které byly do výlučného vlastnictví přikázány nemovité i movité věci a tři úvěry, bylo uloženo zaplatit stěžovateli na vyrovnání jejího podílu z vypořádání společného jmění manželů 185 040,10 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 138 145,70 Kč.
2. Krajský soud Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal pouze výše uvedený úvěr a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli vypořádací podíl ve výši 213 440 Kč. Stěžovateli bylo rozsudkem odvolacího soudu uloženo nahradit vedlejší účastnici náklady nalézacího řízení ve výši 140 920,32 Kč a náklady řízení odvolacího ve výši 14 297,20 Kč.
3. Nejvyšší soud odmítl ve výroku uvedeným usnesením dovolání stěžovatele, neboť ten nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 - 238a o. s. ř. Protože v dovolání nebyl řádně vymezen způsobilý způsob přípustnosti, trpí podle Nejvyššího soudu dovolání vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud rozhodl též o nákladech dovolacího řízení a uložil stěžovateli na jejich náhradě zaplatit vedlejší účastnici 20 715 Kč.
4. Proti rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu podal řádně zastoupený stěžovatel včasnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod), které spatřuje zejména v tom, že obecné soudy nevyhověly některým jeho důkazním návrhům, zamítly je a rozhodly tak na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94; je přesvědčen, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, jelikož neprovedly z hlediska posouzení merita věci všechny (rozhodné) důkazy, jimiž mohl být skutkový základ projednávané věci objasněn. Podle stěžovatele všechny soudy řízení vedly tak, že nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků, a porušily tak čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
6. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud se tak soustředil především na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
7. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel jen obecným tvrzením spočívajícím v tom, že podle jeho přesvědčení dovolací soud vedl řízení tak, že nerespektoval ustanovení o rovnosti účastníků. Ústavní soud přezkoumal obsah usnesení Nejvyššího soudu, které má za logicky odůvodněné a žádné porušení ústavních práv stěžovatele neshledal. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
8. Aniž by to bylo pro rozhodnutí v této věci s ohledem na výše uvedené podstatné, uvádí Ústavní soud pro úplnost, že stížnost postrádá jako celek jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Vyplývá z ní pouze, že stěžovatel není spokojen s hodnocením důkazů, jak je provedl zejména nalézací soud, a s tím, že soudy neprovedly další jím navržené důkazy. Není však povinností soudů, a to zejména ve sporném řízení, provést veškeré důkazy podle představ a návrhů účastníků. Podle §120 odst. 1, věta druhá, o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Zamítne-li soud některé důkazní návrhy, je povinen svůj procesní postup vysvětlit v rozsudku, aby se nedopustil tzv. opomenutých důkazů. Nalézací soud ve svém rozsudku (bod 40) přesvědčivě odůvodnil, proč neprovedl další důkazy a nemohl tím porušit ústavní práva stěžovatele - ani tím, že důkazy zhodnotil jinak než podle stěžovatelových představ.
9. V citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu