ECLI:CZ:US:2020:1.US.4148.19.1
sp. zn. I. ÚS 4148/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti O. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Grincem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 476/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019 č. j. 4 Tdo 982/2019-313, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018 č. j. 4 To 308/2018-232 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 4. 2018 č. j. 15 T 8/2018-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Lounech, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a na základě odvolání státního zástupce mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatel namítá, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval podjatý předseda senátu nerespektující presumpci neviny, který nepřipustil ani jeden z důkazních návrhů obhajoby, účelově manipuloval s protokoly i průběhem řízení a porušil jeho právo na řádnou a účinnou obhajobu. Odvolacímu i dovolacímu soudu pak vytýká, že tyto nezákonnosti nenapravily. Podrobně rekapituluje skutkový stav ze svého pohledu, tvrdí, že kamerový záznam, který představoval jeden z důkazů, byl zrychlený a musel být zmanipulován, a brojí rovněž proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví. Poukazuje na některé aspekty vystupování předsedy senátu soudu prvního stupně, které považuje za průkazné projevy jeho podjatosti. V této souvislosti zejména zdůrazňuje způsob, jakým nebylo vyhověno návrhu jeho obhájce na konání předběžného projednání obžaloby.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy s těmito námitkami důsledně a racionálně vypořádaly.
V prvé řadě lze přitom odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kde na č. l. 7-8 velmi podrobně vysvětlil, proč je třeba považovat za neopodstatněnou námitku směřující proti údajné podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně. Nejvyšší soud zde zejména poukázal na skutečnost, že stěžovatel, resp. jeho obhájce v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení před soudem odvolacím námitku podjatosti formálně neuplatnil. Ústavní soud se navíc zcela ztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu odůvodňující závěr, že z postupu předsedy senátu soudu prvního stupně, resp. ze způsobu jeho vystupování v průběhu nalézacího řízení nelze dovozovat jeho podjatost ve smyslu §30 trestního řádu. V rámci této argumentace Nejvyšší soud mj. vyvrátil některá zjevně nepravdivá tvrzení stěžovatele (k tomu srov. rovněž č. l. 11-12 usnesení). Stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí žádné konkrétní protiargumenty, jimiž by na tyto úvahy Nejvyššího soudu reagoval. Tvrzení stěžovatele, že měl předseda senátu soudu prvního stupně manipulovat s protokoly a s průběhem řízení, je nutno považovat za pouhé nepodložené spekulace, přičemž jak již správně poznamenal Nejvyšší soud (srov. č. l. 9), případné námitky ohledně nedostatků protokolace mohl stěžovatel uplatnit již v průběhu řízení postupem podle §57 trestního řádu.
Trestní soudy se rovněž úplně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatele souvisejícími s jeho návrhem na nařízení předběžného projednání obžaloby a jeho odmítnutí nalézacím soudem. Jak Krajský soud v Ústí nad Labem (srov. č. l. 12-13 rozsudku), tak Nejvyšší soud (srov. č. l. 8-9 usnesení) především upozornily na skutečnost, že návrh obhájce stěžovatele na provedení předběžného projednání obžaloby ze dne 12. 3. 2018 byl podán až po nařízení hlavního líčení, kdy je již ovšem konání předběžného projednání obžaloby vyloučeno (srov. §185 odst. 1 trestního řádu). Ani na tuto argumentaci trestních soudů stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereaguje.
Trestní soudy nepřehlédly ani námitky stěžovatele týkající se kamerového záznamu, který byl v předmětné trestní věci použit jako důkaz (srov. č. l. 15 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a č. l. 11 usnesení Nejvyššího soudu). Z této argumentace především vyplývá, že kamerový záznam je v reálném čase a ve standardní kvalitě podnikových kamer, která není vždy zcela ideální, nicméně relevantní průběh skutkového děje (napadení poškozeného stěžovatelem) je z něj dobře a ve všech podstatných aspektech patrný. Tvrzení stěžovatele o manipulaci s tímto záznamem je opět třeba považovat za nedoloženou spekulaci. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu i v souvislosti s námitkami stěžovatele směřujícími proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví (srov. č. l. 12-13 usnesení).
Pokud pak stěžovatel brojí proti neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, neboť soudy důvodně považovaly skutkový stav za dostatečně objasněný již provedenými důkazy, takže doplnění dokazování se jevilo jako nadbytečné. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud zejména na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Lounech (srov. č. l. 5-6) a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (srov. č. l. 13-14), neboť v těchto úvahách neshledává žádné vady.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu