ECLI:CZ:US:2020:1.US.424.20.1
sp. zn. I. ÚS 424/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jana Žemby, zastoupeného Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019 č. j. 57 C 172/2019-48, ze dne 7. 8. 2019 č. j. 57 C 172/2019-65 a ze dne 28. 11. 2019 č. j. 57 C 172/2019-75 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2019 č. j. 71 Co 317/2019-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se žalobou vůči pronajímateli Statutárnímu městu Ostrava domáhal určení, že je neplatné ustanovení čl. II odst. 1 nájemních smluv ze dne 28. 1. 2016, 30. 1. 2017, 29. 1. 2018, 30. 7. 2018, 28. 11. 2018 a 27. 3. 2019, týkající se sjednání trvání nájmu na dobu určitou a určení, že nájemní smlouva je uzavřena na dobu neurčitou.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019 č. j. 57 C 172/2019-48 byl stěžovatel vyzván k uhrazení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč. Stěžovatel nato požádal o osvobození od soudních poplatků a o změnu výše poplatku na 2 000 Kč. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2019 č. j. 57 C 172/2019-65 byl návrh na osvobození od soudních poplatků zamítnut, neboť se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel se totiž žalobou fakticky domáhá popření a nahrazení ve smlouvě projevené vůle žalovaného soudem, k němuž se stěžovatel již dříve smluvně zavázal a nyní odmítá svou povinnost splnit. Návrhu na snížení soudního poplatku nebylo vyhověno, neboť žalobce se domáhá určení neplatnosti smluvního ustanovení v šesti nájemních smlouvách a určení, že (blíže neurčená) nájemní smlouva je uzavřena na dobu neurčitou. Podle ust. §6 odst. 2, 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích") je základem poplatku součet poplatků z jednotlivých žalobou uplatněných nároků a sazba za každý nárok vyplývá z položky 4 bod 1 písmeno c) Sazebníku, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, přičemž uplatněných nároků je celkem sedm. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 11. 2019 č. j. 71 Co 317/2019-73 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně s tím, že na požadovaném určení spatřuje i absenci naléhavého právního zájmu. Naléhavý právní zájem na odstranění nejistoty práva na bydlení ve vztahu k nájemní smlouvě nebude vyřešen žalobou na určení neplatnosti nájemních smluv v části týkající se doby nájmu, když otázka platnosti nájemních smluv je otázkou předběžnou k vyřešení hlavní otázky, zda nájemní vztah trvá, tedy určení, že stěžovatel je nájemcem předmětného bytu. Nato byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019 č. j. 57 C 172/2019-75 vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že opakované uzavírání nájemních smluv na kratší dobu určitou je neplatné, neboť je v rozporu se zákonem a v rozporu se zákonnou ochranou bydlení, nejedná se o projev smluvní volnosti, ale o zneužití práva ve smyslu §8 obč. zák. Stěžovatel má za to, že postup, kdy soudy dovodí již ze znění podané žaloby zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva, by měl být aplikován jen v případech zcela jednoznačných, nevzbuzujících pochybnosti. V jeho věci soudy postupovaly formálně, opomněly podstatná skutková tvrzení a právní argumentaci v podané žalobě. Dále uvádí, že nevyvolal sedm soudních sporů, ale jen jeden, tudíž měl poplatek v jeho případě činit 2 000 Kč.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17). Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá výhradně do rozhodovací sféry ostatních soudů, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku přehodnocovat. Případy, ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se specifických otázek (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98, IV. ÚS 3543/12), nebo v nich šlo o svévolný výklad či svévolnou aplikaci podústavního práva, které by chybělo jakékoliv zdůvodnění, anebo by v extrémní míře vybočovala z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
Z těchto zásad Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele. Pochybení, která by měla za následek neústavnost napadených rozhodnutí, však neshledal. Z výše předeslaného je zřejmé, že úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o soudních poplatcích v jednotlivých civilních sporech či přepočítával jejich výši a mechanismus jejich výpočtu. Převážná část námitek stěžovatele se navíc vztahuje k meritu, který dosud nebyl předmětem řízení u civilních soudů. Stěžovatel totiž předkládá argumentaci na podporu správnosti a opodstatněnosti své žaloby na určení částečné neplatnosti nájemních smluv. Ústavní soud však není oprávněn eventuální budoucí závěry soudů jakkoliv předjímat.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019 č. j. 57 C 172/2019-75 je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Problematikou usnesení soudu, jehož obsahem je výzva k zaplacení soudního poplatku, se zabývalo plénum Ústavního soudu, které přijalo dne 23. 4. 2013 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (č. 124/2013 Sb.), podle něhož samotné usnesení o výzvě k doplacení (zaplacení) soudního poplatku, byť proti němu není přípustné odvolání, není konečným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovým rozhodnutím je až rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Ústavní soud uzavírá, že soudy své závěry vztahující se k poplatkové povinnosti stěžovatele řádně a srozumitelně odůvodnily a z ústavního hlediska jim není co vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu