ECLI:CZ:US:2013:4.US.3543.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3543/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 27. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ve věci ústavní stížnosti BA MU EXPORT, a. s., se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, zastoupené JUDr. Tomášem Holubem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Praze 5, Štefánikova 29, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 426/2011-678 ze dne 1. srpna 2012 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 23/2009-667 ze dne 24. října 2011 o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, za účasti České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 426/2011-678 ze dne 1. srpna 2012 a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 23/2009-667 ze dne 24. října 2011 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 426/2011-678 ze dne 1. srpna 2012 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 23/2009-667 ze dne 24. října 2011 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 Cm 23/2009 Ústavní soud zjistil, že v řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 226 569 108 Kč s příslušenstvím proti vydání specifikovaných akcií společnosti PA EXPORT, a. s., Městský soud v Praze usnesením č. j. 49 Cm 23/2009-667 ze dne 24. října 2011 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudního poplatku za odvolání, které podala proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla její žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého, je-li účastníkem řízení obchodní společnost založená za účelem podnikání, je odpovědná za to, že si dokáže vytvořit přiměřené finanční rezervy pro případ nutnosti vést soudní spor. Tím soud prvního stupně podle stěžovatelky vyloučil z okruhu osob oprávněných žádat o osvobození od soudního poplatku obchodní společnosti založené za účelem podnikání. Uvedený závěr považuje stěžovatelka za svévolný a rozporný nejen s §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 1. září 2011, (dále též jen "o. s. ř."), ale i se zásadou rovnosti stran zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny a s judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti stěžovatelka cituje z nálezů sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11. května 1999 (N 71/14 SbNU 107) a sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281).
4. Za rozporný s §138 odst. 1 o. s. ř. považuje stěžovatelka rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že měla dostatečný časový prostor vytvořit si finanční rezervu pro případ nutnosti podání opravného prostředku za situace, kdy řízení před soudem prvního stupně trvalo téměř tři roky. Tento závěr je podle stěžovatelky též v příkrém rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004.
5. Konečně i závěr soudu prvního stupně o tom, že stěžovatelka má možnost opatřit si prostředky na zaplacení soudního poplatku ve formě úvěru či půjčky například od jediného akcionáře, nemůže podle stěžovatelky obstát, neboť se podle ní soud prvního stupně před vydáním napadeného rozhodnutí nijak nezabýval otázkou možností jediného akcionáře stěžovatelky stěžovatelce takové prostředky poskytnout. Tento závěr tak nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.
6. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, dle kterého, je-li účastníkem řízení podnikatel a spor vznikl z jeho podnikatelské činnosti, lze jej osvobodit od soudního poplatku pouze v případě, je-li jeho tíživá finanční situace důsledkem vyšší moci, tedy skutečností, jejichž vznik nemohl účastník ovlivnit, nikoli však, je-li důsledkem jeho podnikatelské činnosti. Takový závěr je dle názoru stěžovatelky svévolným výkladem §138 odst. 1 o. s. ř. Považovat za zvlášť závažné důvody ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. pouze skutečnosti, jejichž vznik nemohl účastník ovlivnit, je podle stěžovatelky příliš restriktivním výkladem tohoto ustanovení s ohledem na následky, které mohou být účastníkovi tímto postupem soudu způsobeny.
7. Navíc žádný ze soudů podle stěžovatelky nedospěl k závěru, že by vědomě uspořádala svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez finančních prostředků, přičemž bez zodpovězení v soudním řízení meritorně projednávané otázky, tedy zda byla stěžovatelka při uzavírání smlouvy o koupi akcií společnosti ŠKODAEXPORT, a. s., uvedena v omyl a zda mohla při uzavírání této smlouvy tento omyl rozpoznat či nikoli, k takovému závěru ani není možno dojít. Skutečnost, že nepříznivá finanční situace neumožňuje stěžovatelce soudní poplatek za podané odvolání zaplatit, pak měly podle stěžovatelky oba soudy za prokázanou (když pouze soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelka má možnost obstarat si prostředky k zaplacení soudního poplatku úvěrem či půjčkou od jiného subjektu, například jediného akcionáře).
8. Stěžovatelka konečně také namítá, že i kdyby skutečně zvlášť závažné důvody ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. neexistovaly, neopravňovala tato skutečnost soudy k nepřiznání osvobození od soudního poplatku, neboť uvedené ustanovení existenci zvlášť závažných důvodů vztahuje toliko na rozhodování soudu o úplném osvobození od soudního poplatku. Pokud jde o částečné osvobození od soudního poplatku, nebyla zákonná úprava v občanském soudním řádu nijak dotčena novelou provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. (jíž bylo jeho ustanovení §138 odst. 1 změněno tak, že v první větě byla zrušena slova "zcela nebo" a nakonec textu této věty byla doplněna slova "přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno"), a není podle stěžovatelky pochyb, že judikatura, kterou na podporu svých závěrů uvádí, je, pokud jde o částečné osvobození od soudního poplatku, zcela použitelná i po uvedené novele. Dospěl-li tedy podle stěžovatelky odvolací soud k závěru, že pokud nejsou na její straně ony zvlášť závažné důvody shledány (respektive netvrdí-li stěžovatelka jejich existenci), nelze její žádosti o osvobození od soudního poplatku vyhovět, je takový závěr důsledkem svévolného výkladu §138 odst. 1 o. s. ř.
III.
9. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice řízení.
10. Za Vrchní soud v Praze zaslala vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu 9 Cmo JUDr. Daniela Menclová. Uvedla, že odvolací soud posoudil argumenty žalobce uváděné v žádosti o osvobození od soudního poplatku a v odvolání a s těmi se vypořádal v odůvodnění usnesení ze dne 24. října 2011. Až poté dovodil, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání požadovaného osvobození postupem dle §138 o. s. ř.
11. Podle Vrchního soudu v Praze proto nelze souhlasit s výhradou stěžovatelky, že jako podnikatelský subjekt ve formě kapitálové společnosti byla postupem obecných soudů vyloučena z okruhu osob oprávněných žádat o osvobození od soudního poplatku, ani s tezí, že bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu ve smyslu čl. 36 Listiny.
12. Za Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 49 Cm JUDr. Kateřina Doležalová. Městský soud v Praze podle vyjádření považuje ústavní stížnost stěžovatelky za nedůvodnou a napadená rozhodnutí za ústavně zcela konformní. Dle názoru Městského soudu v Praze není porušením práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení výklad ustanovení §138 o. s. ř., který pro osvobození podnikající právnické osoby požaduje splnění zvláštních podmínek, které ve svém usnesení č. j. 9 Cmo 426/2011-678 ze dne 1. srpna 2012 uvedl Vrchní soud v Praze.
13. Podnikání je podle vyjádření Městského soudu v Praze činností, které je imanentní riziko neúspěchu. S tímto rizikem podnikající subjekt musí kalkulovat a v případě jeho dostavení se nést jeho nepříznivé důsledky. Tyto pak nelze přenášet na stát a potažmo další podnikatele - daňové poplatníky, kteří ve své podnikatelské činnosti uspěli, ve formě osvobození neúspěšného podnikatele od soudních poplatků ve sporech vyvolaných právě jeho neúspěšným podnikáním.
14. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
15. Podle vyjádření vedlejší účastnice §138 o. s. ř. poskytuje soudům možnost osvobodit účastníka řízení na základě jeho žádosti od povinnosti uhradit soudní poplatek, avšak rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti nároku dospěl, a to s výjimkou případu, kdy by napadenými rozhodnutími bylo oslabeno právo žadatele o osvobození od úhrady soudního poplatku na řádný a spravedlivý proces.
16. Podle názoru vedlejší účastnice k tomuto v projednávaném případě nedošlo, neboť Vrchní soud v Praze ustanovení §138 o. s. ř., které umožňuje soudu osvobodit účastníka řízení od úhrady soudních poplatků výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, aplikoval řádně a stěžovatelka žádné zvlášť závažné důvody, jejichž vznik a existenci nemohla stěžovatelka ovlivnit, neosvědčila. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak jsou podle vedlejší účastnice správná.
17. Vedlejší účastnice dále uvádí, že při podání meritorního žalobního návrhu v roce 2008 stěžovatelka soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč uhradila, přičemž již v roce 2008 dosáhla nulových tržeb a vytvořila ztrátu. Stěžovatelka podle vedlejší účastnice neosvědčila, že by u ní došlo od této doby k zásadní změně poměrů ani že by učinila cokoli, aby situaci změnila a své potřeby zajišťovala jinak než jako v předchozích letech čerpáním úvěrů a půjček. Je pak podle vedlejší účastnice rozhodnutím každého podnikatelského subjektu, jakým způsobem bude financovat svoje potřeby a z jakých zdrojů bude financovat ochranu svých zájmů s vědomím možných důsledků a dopadů těchto rozhodnutí, a proto nelze dojít k závěru, že by na straně stěžovatelky nastaly od roku 2008, resp. 2009 nějaké zvlášť závažné důvody, které by naplňovaly podmínky k osvobození od soudního poplatku z odvolání do rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 23/2009-578 ze dne 27. května 2011.
18. Vedlejší účastnice dále poukázala na to, že stěžovatelka v průběhu řízení měnila svou právní argumentaci i rozsah náhrady škody, které se domáhala, a ačkoli byla jako žalobkyně plně oprávněna se svým žalobním návrhem disponovat, vypovídá podle vedlejší účastnice stěžovatelčin postup ve věci a stěžovatelkou učiněná změna v argumentaci a nárocích o spekulativnosti a účelovosti žaloby.
19. Závěrem vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
20. Vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice bylo zasláno na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Stěžovatelka k uvedeným vyjádřením repliku zaslala.
21. K vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovatelka v replice konstatuje, že ani v něm Vrchní soud v Praze neuvedl, že by žádost stěžovatelky o přiznání osvobození od soudního poplatku posoudil jako nedůvodnou z toho důvodu, že by žalobu stěžovatelky posoudil jako zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, ale toliko z toho důvodu, že stěžovatelka neosvědčila existenci zvlášť závažných důvodů ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., které by ji k důvodnému podání takové žádosti opravňovaly.
22. V replice k vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelka odmítá především jeho názor, ve kterém označuje všechny podnikatele, kteří nemají prostředky k zaplacení soudního poplatku, za podnikatele neúspěšné a jako takové je vylučuje z okruhu osob oprávněných žádat o přiznání osvobození od zaplacení soudních poplatků. Navíc stěžovatelka opakuje, že nedostatek peněžních prostředků k úhradě soudního poplatku za podané odvolání do meritorního rozsudku soudu prvního stupně byl způsoben právním úkonem, který učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež byla pro jeho uskutečnění rozhodující, přičemž vedlejší účastnice o něm musela vědět a stěžovatelka tento omyl nemohla ani při vynaložení veškeré odborné péče seznat. Proto na stěžovatelku podle repliky nelze nahlížet jako na neúspěšného podnikatele do té doby, než bude obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, zda právní úkon, který ji do stavu znemožňujícího zaplacení soudního poplatku dostal, uzavřela v omylu či nikoli.
23. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka uvádí, že není úplná pravda, že podle §138 o. s. ř. je možné osvobodit účastníka od soudních poplatků pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Z dikce uvedeného ustanovení podle stěžovatelky plyne, že existenci oněch zvlášť závažných důvodů mohou soudy zkoumat toliko při rozhodování o přiznání úplného osvobození účastníka od soudního poplatku. Pokud jde o přiznání částečného osvobození účastníka od soudního poplatku, je zkoumání existence těchto zvlášť závažných důvodů irelevantní a soudy se při rozhodování o této otázce mají zabývat toliko tím, zda přiznání částečného osvobození od soudního poplatku odůvodňují poměry účastníka a zda jde, či nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
24. V replice k vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka také striktně odmítla názor o údajné spekulativnosti a účelovosti své žaloby.
25. Stěžovatelka dále vyjadřuje domněnku, že všechny skutečnosti jí uvedené v ústavní stížnosti i v replice měly obecné soudy vést k rozhodnutí o přiznání úplného osvobození stěžovatelky od soudního poplatku. I kdyby však zvlášť závažné důvody ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. stěžovatelkou osvědčeny nebyly, měly podle stěžovatelky obecné soudy přiznat stěžovatelce osvobození alespoň částečné. Pokud tak neučinily a konstatovaly, že pokud stěžovatelka neosvědčila existenci těchto zvlášť závažných důvodů, nemá právo ani na částečné osvobození od soudního poplatku, lze takový jejich výklad považovat za svévolný.
26. Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.
IV.
27. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
28. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.
29. Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nezaložila porušení stěžovatelčiných základních práv, respektive zda se odůvodnění těchto rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad §138 odst. 1 o. s. ř.
30. Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
31. Dispozice §138 odst. 1 o. s. ř. představuje možnost předsedy senátu - jsou-li pro to dány důvody - osvobodit účastníka řízení (částečně či zcela) od povinnosti platit stanovený soudní poplatek. Toto oprávnění soudu však nespočívá plně v diskreci rozhodujícího soudce, neboť musí být - jako každé jiné soudní rozhodnutí - vždy prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení.
32. Vzhledem k okolnostem posuzované věci musí Ústavní soud v prvé řadě zjišťovat, zda obecné soudy napadenými usneseními neporušily uvedenou zásadu zákazu libovůle, tedy zda nedůvodně, případně způsobem, jenž odporuje ústavnímu pořádku České republiky, neuplatnily na stěžovatelku kritéria, jež z §138 odst. 1 o. s. ř. nevyplývají, respektive ústavně konformním výkladem vyplývat nemohou.
33. Ze zákonné dikce §138 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že je zde považována za určující kritérium, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení na osvobození od soudního poplatku, objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud zde objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, že se jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Pro úplné osvobození od soudního poplatku pak přistupuje ještě nezbytnost splnění další kumulativní podmínky v podobě existence zvlášť závažných důvodů.
34. V projednávané věci podle náhledu Ústavního soudu obecné soudy zjistily naplnění podmínky neschopnosti stěžovatelky soudní poplatek zaplatit a neuzavřely, že by se jednalo o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (závěr soudu prvního stupně, že stěžovatelce nic nebrání získat prostředky na úhradu soudního poplatku od jejího hlavního akcionáře, Ústavní soud považuje za nedostatečně podložený, neboť nebyl zjištěn dostatek tento závěr opodstatňujících skutečností. Navíc tento závěr odvolací soud nepřevzal a z napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména z odůvodnění soudu odvolacího, nevyplývá, že by byl rozhodujícím pro zamítnutí stěžovatelčina návrhu na osvobození od soudního poplatku).
35. Podstata odůvodnění napadených rozhodnutí (pomineme-li výše uvedený závěr soudu prvního stupně stran schopnosti stěžovatelky obstarat si prostředky pro zaplacení soudního poplatku od hlavního akcionáře), a odpovídá tomu v podstatě i obsah vyjádření obecných soudů a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti, spočívá ve skutečnosti, že stěžovatelka je podnikatelským subjektem, a jako taková je odpovědná za to, že si dokáže obstarat prostředky pro případ nutnosti vést soudní spor (na což měla mít i časový prostor), přičemž její neschopnost zaplatit stanovený soudní poplatek souvisí s okolnostmi, jež jsou podnikatelským rizikem a jež není možno podřadit pod okolnosti tzv. vyšší moci (resp. stěžovatelka neosvědčila, že tato neschopnost souvisí se zásahem vyšší moci).
36. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně však není uvedeno vůbec a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze dovodit pouze ve vztahu k podnikatelskému riziku, zda nebo že tato hlediska jsou zkoumána v souvislosti s požadavkem naplnění (třetí) podmínky stanovené v §138 odst. 1 o. s. ř. pro (pouze) úplné osvobození soudního poplatku, tedy existenci zvlášť závažných důvodů.
37. I pokud by právě uvedené okolnosti (že stěžovatelka si měla vytvořit finanční rezervu pro vedení sporu a že její neschopnost uhradit soudní poplatek není důsledkem vyšší moci) považovaly obecné soudy za skutečnosti vylučující splnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., je nutno jednak konstatovat, že jejich rozhodnutí nejsou v tomto směru dostatečně a srozumitelně odůvodněna, a jednak, jak namítá též stěžovatelka, tato podmínka se vztahuje pouze k úplnému osvobození od soudních poplatků. Obecné soudy se však v takovém případě musí zabývat tím, zda nejsou splněny podmínky pro osvobození částečné. To však v projednávaném případě neučinily. Výše popsané počínání obecných soudů by tak nezbývalo než kvalifikovat jako rozporné s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
38. Jestliže by však obecné soudy závěry stran toho, že stěžovatelka si měla vytvořit finanční rezervu pro vedení sporu a že její neschopnost uhradit soudní poplatek není důsledkem vyšší moci, v posuzované věci nevztahovaly k posouzení existence zvlášť závažných důvodů, jak má na mysli §138 odst. 1 o. s. ř., interpretovaly by podle náhledu Ústavního soudu uvedené zákonné ustanovení v podstatě tak, že se v zásadě nevztahuje na podnikající subjekt, a to bez jakéhokoli zákonného důvodu. Taková interpretace totiž nemá v jazykovém výkladu zbývajících dvou podmínek uvedeného zákonného ustanovení opodstatnění a je v rozporu s principy zakotvenými v čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť bez zákonného důvodu rozlišuje subjekty podnikající a nepodnikající. V důsledku této svévolné interpretace by přitom v projednávané věci mohla nastat situace označovaná jako denegatio iustitiae, a mohlo by tedy dojít k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti je možno odkázat na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1619/08 ze dne 2. října 2008 (N 161/51 SbNU 13) a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (viz výše), na který odkazuje ve své ústavní stížnosti též stěžovatelka.
39. Ať již nastala kterákoli z variant uvedených v předchozích dvou odstavcích, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto mu nezbylo než tato rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.