ECLI:CZ:US:2020:1.US.71.20.1
sp. zn. I. ÚS 71/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Koruna Palace Assets a.s., se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019 č. j. 2 Cmo 291/2019-328 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019 č. j. 81 Cm 320/2013-314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých základních práv podle Preambule, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Městský soud v Praze napadeným usnesením, v právní věci žalobce proti žalované (dále jen "stěžovatelka") o zaplacení částky 903 000 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (již třetí) návrh stěžovatelky na zrušení předběžného opatření nařízeného jím dne 31. 1. 2014 č. j. 81 Cm 320/203-30, kterým bylo stěžovatelce zakázáno činit jakákoliv jednání, kterým by prodávala, darovala či jinak zcizovala v usnesení specifikované nemovitosti. Soud zdůraznil, že prověřil, v jakém stádiu se nachází směnečné řízení ve věci sp. zn. 50 Cm 355/2013, do jehož skončení bylo předmětné řízení přerušeno. Konstatoval, že v právě souzené věci není oprávněn posuzovat, zda je či není žalobcem uplatněný směnečný nárok oprávněný - je nutno proto vyčkat pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 50 Cm 355/2013. V této souvislosti připomněl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 č. j. 5 Cmo 533/2014-132, v něm uvedenou argumentaci a zdůraznil, že důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, dosud nepominuly, neboť ve věci nedošlo k zásadnímu vývoji. Soud také opětovně připomněl, že předběžné opatření je koncipováno tak, aby stěžovatelce umožňovalo běžnou obchodní činnost a aby zároveň bránilo nevratným změnám v majetkových poměrech.
Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení konstatoval nedůvodnost stěžovatelčina odvolání a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. V obsáhlejším odůvodnění poukázal na opakující se stěžovatelčinu argumentaci, neztotožnil se s jejím názorem na to, že (již) v době vydání rozhodnutí o předběžném opatření (ze dne 31. 1. 2014 č. j. 81 Cm 320/203-30 a také přezkumného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014 č. j. 5 Cmo 135/2014-208) nebyly dány důvody pro jeho nařízení. Odvolací soud zdůraznil, že v mezidobí nedošlo k žádným změnám, řízení ve věci samé bylo přerušeno až do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 355/2013; do této doby je proto předčasné činit jakékoliv závěry ohledně oprávněnosti či neoprávněnosti nároku žalobce, případně úspěšnosti či neúspěšnosti žalobce ve zmíněném směnečném řízení. Vrchní soud konečně (stejně jako Městský soud v Praze) potvrdil, že předběžné opatření stěžovatelce umožňuje běžnou obchodní činnost, nebrání jí v běžném využívání dotčené nemovitosti, avšak současně brání nevratným změnám v majetkových poměrech.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle shrnula skutkové a procesní okolnosti souzené věci. Oběma soudům vytkla, že se nevypořádaly s její argumentací; postupem v řízení a jeho délkou přinejmenším ohrozily předvídatelnost soudních rozhodnutí, porušily její vlastnické právo; dále také nepřípustným způsobem přesunuly důkazní břemeno z vedlejšího účastníka (žalobce) na stěžovatelku, když mimo jiné ignorovaly "právní doktrínu ohledně dělení důkazního břemene". Stěžovatelka konečně poukázala na to, že původní východiska, z nichž soud vycházel při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření, již nadále nejsou platná, neboť z vývoje směnečného řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 50 Cm 355/2013 usuzuje na jen malý úspěch žalobce.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní stížnost představuje především polemiku se závěry obou civilních soudů, které odpovídají jejich dosavadní rozhodovací praxi; nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu.
Ústavní soud konstatuje, že náleží soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti, které odůvodňují zrušení předběžného opatření. Ústavní soud v tomto směru opakovaně deklaruje, že takové rozhodnutí civilního soudu nevykazuje protiústavní charakter, a to navíc za situace, kdy probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci. Soud rozhoduje podle svého uvážení na základě řádného posouzení relevantních okolností případu a je v tomto směru oprávněn rozhodnout o předběžném opatření. Nezávislý soud je obecně nadán oprávněním i povinností odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolit.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01, II. ÚS 1847/16, usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01, III. ÚS 221/04) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí civilních soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly. Ústavní soud se zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí civilních soudů o předběžných otázkách, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadeném rozhodnutí však neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka opakovaně uvádí v podstatě totožné námitky, které uplatňovala již dříve a jimiž se soudy podrobně zabývaly. Argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat.
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu