ECLI:CZ:US:2020:2.US.1681.20.1
sp. zn. II. ÚS 1681/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Páleníka, zastoupeného Mgr. Helenou Pindejovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2020 č. j. 49 Co 25/2020-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel návrhem na vydání předběžného opatření domáhal po společnosti KaMi spol. s r. o., aby s osobními motorovými vozidly, které jsou v jeho vlastnictví a které v návrhu uvedl, nijak nenakládala a aby jí byla uložena povinnost zdržet se jakékoli fyzické manipulace s nimi, stejně jako povinnost zdržet se jejich jakéhokoli zcizení či jejich faktické likvidace. Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. 11. 2019 č. j. 51 Nc 22/2019-58 návrhu stěžovatele vyhověl a uložil žalované, společnosti KaMi spol. s r.o., IČ 255 49 3 16, se sídlem Brno, U Jezu 1/132, popsané povinnosti ve vztahu ke stěžovatelovým osobním motorovým vozidlům.
3. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně toto rozhodnutí změnil tak, že stěžovatelův návrh zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle stavu, který zde byl v době jeho vydání, a dospěl k závěru, že skutečnosti rozhodné pro nařízení požadovaného předběžného opatření k tomuto okamžiku osvědčeny nebyly. Lze podle něj souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že předložené technické průkazy osvědčují vlastnické právo stěžovatele k vozidlům vymezeným v návrhu na nařízení předběžného opatření, jakož i se závěrem, že z předloženého prohlášení lze vzít za osvědčené, že žalovaná měla v úmyslu nechat sešrotovat vozidla nacházející se v areálu na adrese U Jezu 132/1, Brno. Z listin předložených stěžovatelem jako žalobcem však neplyne, že se předmětná vozidla stěžovatele v areálu na adrese U Jezu 132/1, Brno, skutečně nachází. Ze samotné skutečnosti, že žalobce je vlastníkem vozidel, neplyne žádný údaj o tom, kde se vozidla nachází a jak s nimi je (resp. v době rozhodování soudu prvního stupně bylo) nakládáno. V předloženém prohlášení je uvedeno pouze to, že podepsaný ví o umístění "většího množství" motorových vozidel stěžovatele v předmětném areálu, neuvedl však, o jaká konkrétní vozidla se jedná. K uvedenému lze dodat, že stěžovatel v návrhu na vydání předběžného opatření sám uvedl, že kromě vozidel uvedených v návrhu umisťoval do areálu i desítky dalších vozidel, která předmětem návrhu nejsou. Na základě toho krajský soud uzavřel, že stěžovatel neosvědčil, že by vozidla, pro která se domáhá ochrany vydáním předběžného opatření, byla skutečně umístěna v areálu na adrese U Jezu 132/1, Brno a že by mohla být žalovaným sešrotována (či jinak znehodnocena) jako jiná vozidla, která se v areálu nachází.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl uživatelem areálu na adrese U Jezu 132/1, Brno, užíval ho na základě dohody se žalovanou, nicméně v důsledku jednostranného úkonu žalované, která zabránila stěžovateli v dalším užívání tohoto areálu a současně mu znemožnila odvoz jím do té doby v tomto areálu uskladněných vozidel, mu bylo právě a jedině žalovanou zabráněno v další manipulaci s těmito jeho vozidly. Byla to tedy žalovaná, která svým jednostranným jednáním porušila ústní dohodu se stěžovatelem, a která mu znemožnila vstup do předmětného areálu, ačkoli se v něm nacházela vozidla, která byla ve vlastnictví stěžovatele. A tento vstup byl stěžovateli ze strany žalované zapovězen dlouhodobě. Napadeným usnesením tak došlo dle názoru stěžovatele k tomu, že soud dal za pravdu straně, která těžila ze svého nepoctivého jednání a která porušila uzavřený smluvní vztah natolik zásadním způsobem, že zcela zabránila stěžovateli ve výkonu jeho vlastnického práva. Krajský soud v Brně podle stěžovatele v projednávané věci nepostupoval ústavně konformně a předvídatelným způsobem a při zjišťování skutkového stavu a jeho následném právním hodnocení, došlo k pochybení, jež svou intenzitou nabylo excesivní povahy a takové intenzity, že bylo způsobilé zasáhnout do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z návrhu stěžovatele a své rozhodnutí řádně odůvodnily, i odvolací soud se vypořádal s argumenty stěžovatele v takovém rozsahu, v jakém to vyžaduje řízení o vydání předběžného opatření. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatele nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu.
8. Byť pak stěžovatel používá ve své argumentaci odkaz na své právo na soudní ochranu (spravedlivý proces), jeho argumentace pouze vyjadřuje nesouhlas s výkladem podústavního práva ze strany krajského soudu, do nějž však Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat. Žádná z námitek, které stěžovatel vznesl v řízení před Ústavním soudem, nemá ústavní rozměr.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu