ECLI:CZ:US:2020:2.US.1786.19.2
sp. zn. II. ÚS 1786/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavních stížností stěžovatele Ing. Aleše Klaudyho, se sídlem Masarykovo náměstí 191/18, Děčín, insolvenčního správce dlužnice VIAMONT, a. s., zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. 10 Afs 49/2018-46, č. j. 10 Afs 21/2018-45 a č. j. 10 Afs 4/2018-48 a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2018 č. j. 15 Af 35/2015-40, ze dne 13. 12. 2017 č. j. 15 Af 77/2015-34 a ze dne 22. 11. 2017 č. j. 15 Af 79/2014-70, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavními stížnostmi domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví [čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Usnesením sp. zn. II. ÚS 1786/19 ze dne 18. 6. 2019 byly ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. II. ÚS 1786/19, sp. zn. II. ÚS 1787/19 a sp. zn. III. ÚS 1788/19 spojeny ke společnému řízení, dále vedenému pod sp. zn. II. ÚS 1786/19.
2. Jak vyplynulo z ústavních stížností a připojených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před orgány finanční správy a následně před správními soudy bránil proti převedení přeplatků na dani z přidané hodnoty na úhradu daňového nedoplatku, konkrétně odvodu a penále za porušení rozpočtové kázně. Namítal, že dne 17. 9. 2012 nabylo účinnosti rozhodnutí o úpadku dlužníka, nebylo proto možné převést přeplatky na daních na úhradu nedoplatků, neboť přeplatky tvořily dlužníkovu majetkovou podstatu.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem, jakož i Nejvyšší správní soud ve výše citovaných rozhodnutích se shodly na tom, že rozdílně od předchozí právní úpravy a judikatury na ni tehdy navazující je nyní v souladu se zákonem, pokud správce daně stěžovateli, jako insolvenčnímu správci dlužníka, nevrátil do majetkové podstaty přeplatek na dani z přidané hodnoty, ale naopak část přeplatku použil na úhradu jiných daňových povinností dlužníka vzniklých po rozhodnutí o úpadku. Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně spadá pod pojem "daň" ve smyslu §2 odst. 3 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění. Daňový řád upravuje některá pravidla, která jsou ve vztahu speciality k zákonu č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění. Přednostní použití daňového řádu vůči insolvenčnímu zákonu opravňuje správce daně, aby v souladu s §152 odst. 3 daňového řádu a §242 odst. 3 daňového řádu převedl přeplatek na dani z přidané hodnoty na nedoplatek v podobě penále za prodlení s odvodem. Rozpor mezi uvedenými ustanoveními a §170 písm. d) insolvenčního zákona je pouze zdánlivý, neboť správce daně neuspokojil svou pohledávku jedním ze způsobů řešení úpadku. Za majetek daňového subjektu se pro potřeby insolvenčního řízení považuje pouze přeplatek, který je vratitelný. Takový přeplatek však v posuzovaném případě nevznikl, neboť tu byla daňová pohledávka k uhrazení. Není důvodná námitka stěžovatele, že došlo ke zvýhodnění státu oproti jiným věřitelům. Faktické zvýhodnění správce daně má totiž zákonný podklad, a to §242 daňového řádu; požadavky nálezu sp. zn. I. ÚS 544/02 jsou proto naplněny.
4. Stěžovatel ve svých ústavních stížnostech namítá, že postup správce daně je v rozporu s principy uspokojování věřitelů v insolvenčním řízení a judikaturou Ústavního soudu; domnívá se, že závěry Ústavního soudu nebyly překonány pozdější právní úpravou. Postupem správce daně došlo k protiústavnímu zvýhodnění státu oproti jiným věřitelům, snížením majetkové podstaty dlužníka správce daně poškodil nejenom stěžovatele, nýbrž i ostatní věřitele. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem správních soudů, že majetkem dlužníka je až vratitelný přeplatek. Ustanovení §242 daňového řádu nelze dle stěžovatele aplikovat tak, aby na jeho základě došlo k uspokojení pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, je proto oprávněn k podání ústavních stížností; s ohledem na vymezení aktivní legitimace v §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může nicméně v ústavní stížnosti namítat pouze porušení svých základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, nikoli základních práv a svobod třetích osob, konkrétně věřitelů dlužníka (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1456/15 ze dne 3. 2. 2016). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Předně je třeba konstatovat, že předmětem posuzovaných řízení byly částky, které lze ve světle předchozí judikatury označit za bagatelní (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4163/19 ze dne 11. 2. 2020 či sp. zn. III. ÚS 4136/19 ze dne 28. 1. 2020, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr, přičemž zásah Ústavního soudu by byl namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379), bod 11]. V posuzované věci není naplněno ani kvalitativní hledisko, které by přes bagatelnost posuzované částky mohlo odůvodnit ústavněprávní přezkum rozhodnutí [srov. blíže nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)].
9. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavních stížnostech se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, které vedl již v předchozích řízeních, aniž by blíže konkretizoval porušení svých základních práv a svobod. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž na ústavní rovině Ústavní soud v jejich posouzení žádné nedostatky neshledal.
10. Ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 544/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 76/37 SbNU 75) se výslovně připouští, že správce daně by mohl mít jako věřitel výhodnější (privilegované) postavení oproti ostatním věřitelům v insolvenčním řízení dlužníka (což by bylo kryto určitým veřejným zájmem), nicméně takové zvýhodnění by zákonodárce musel formulovat explicitně [srov. k tomu přiměřeně též odst. 21 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/06 ze dne 9. 12. 2008 (N 217/51 SbNU 697; 54/2009 Sb.)].
11. Jak konstatoval již Nejvyšší správní soud, právě tato zákonná změna - a snad i jako reakce na uvedenou judikaturu - nastala přijetím §242 daňového řádu, podle něhož se za majetek daňového subjektu pro účely insolvenčního řízení považuje až vratitelný přeplatek na daních. Vratitelným přeplatkem se přitom rozumí částka, která zbude poté, co správce daně převede přeplatek na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, případně na úhradu nedoplatku u jiného správce daně [srov. k tomu odst. 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, čj. 7 Afs 261/2015-18]. Daňové pohledávky, odvíjející se od daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávky za majetkovou podstatou. Pro potřeby insolvenčního řízení je za majetek daňového subjektu považován vratitelný přeplatek s tím, že přeplatek odvíjející se od daňových povinností, které vznikly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných daňových pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Naopak přeplatek odvíjející se od daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou. Eventuální zákaz započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku podle §140 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona na daňové přeplatky (nedoplatky) nedopadá už proto, že §242 daňového řádu je spolu s dalšími ustanoveními téhož zákona ve vztahu speciality k insolvenčnímu zákonu; nadto postup podle §242 daňového řádu nepředstavuje uspokojení pohledávek (započtením) v insolvenčním řízení, nýbrž vypořádávání přeplatku (nedoplatku) v rámci daňového řízení.
12. Uvedený výklad vztahu mezi daňovým řádem a insolvenčním zákonem nepovažuje Ústavní soud z ústavního hlediska za neudržitelný. K odkazu stěžovatele na postoupení předmětné otázky rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 13. 6. 2019 č. j. 9 Afs 4/2018-50 Ústavní soud konstatuje, že ani argumentace postupujícího senátu se nijak nedotýká porušení práv stěžovatele; postupující senát staví svou argumentaci na principu rovnosti věřitelů a na systematickém výkladu vztahu daňového řádu a insolvenčního zákona. Z ústavního hlediska je rovněž podstatné, že postupující senát zvolil postup podle §17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů nikoli z důvodu předchozí rozporné judikatury, nýbrž z důvodu, že s předchozí judikaturou nesouhlasí. V takovém případě nelze Nejvyššímu správnímu soudu vytknout, že k postoupení věci rozšířenému senátu nepřistoupil v nyní posuzované věci; nebylo tak porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnosti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O náhradě nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, neboť pro tento krok nenastaly důvody uvedené v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu