ECLI:CZ:US:2020:2.US.225.19.1
sp. zn. II. ÚS 225/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti a) Ing. Evy Fabiánové, b) Marie Pánkové, c) Jaroslava Tomka a d) Jiřího Tomka, všech zastoupených Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 22 Cdo 3202/2018-292 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2018 č. j. 20 Co 241/2017-271, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 1. 2019, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastník se domáhal žalobou určení svého vlastnického práva k pozemku p. č. X1, ostatní plocha, zapsaného na LV X2 v k. ú. Nebušice u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha (dále též "předmětný pozemek"). Tento pozemek, na němž se již několik desetiletí nachází veřejná komunikace (původně ulice Z., nyní ulice P.), měl být chybným postupem katastrálního úřadu oddělen od pozemku p. č. X3, jehož je vedlejší účastník vlastníkem, a mělo být k němu zapsáno spoluvlastnictví stěžovatelů, aniž by pro to existoval právní důvod [původně byl vedle stěžovatelů a), c) a d) zapsán jako spoluvlastník Ing. Jaromír Pánek, který v průběhu řízení o žalobě zemřel, a v řízení bylo na základě výsledku dědického řízení pokračováno se stěžovatelkou b) jako jeho právní nástupkyní].
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 12. 2016 č. j. 6 C 57/2013-188 bylo žalobě vyhověno a určeno vlastnické právo vedlejšího účastníka k předmětnému pozemku. Tento rozsudek byl potvrzen ve výroku ve věci samé rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 9. 2017 č. j. 20 Co 241/2017-222, který však byl následně k dovolání stěžovatelů zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 22 Cdo 170/2018-252. Ve věci tak znovu rozhodoval městský soud, který rozsudkem ze dne 17. 5. 2018 č. j. 20 Co 241/2017-271 i tentokrát potvrdil rozsudek obvodního soudu.
4. Ze skutkových zjištění obecných soudů se podává, že pozemek č. X4 označený jako role byl již v roce 1859 zapsán ve prospěch právních předchůdců stěžovatelů. Podle zápisu položky změn 11272/1889 na LV č. X5 se od něj oddělil pozemek PK X6, z něhož vznikla zaměřením skutečného stavu terénu při jednotné evidenci půdy parcela č. X7. Tato parcela byla při technickohospodářském mapování pozemků (dále jen "THM") v roce 1966 přečíslována na č. EN X8. Při THM byly zaměřovány hranice v terénu a jeho platnost byla v k. ú. Nebušice vyhlášena v roce 1973. Následně byla parcela č. EN X8 podle položky výkazu změn 275/97 rozdělena na p. č. X3 a X9. Podle položky výkazu změn 249/98 přešla parcela č. X3 z vlastnictví státu do vlastnictví hlavního města Prahy, městské části Praha - Nebušice (LV č. X10). V roce 2004 došlo k zápisu geometrického plánu č. 906-79/2003 pod č. j. Z 68545/2004-101, kterým vznikla parcela č. X1 obnovením dílu parcely PK X6 vedené vždy ve vlastnictví fyzických osob. Podle výkazu dosavadního a nového stavu údajů katastru nemovitostí ze dne 9. 1. 2004, seznamu parcel v užívání Místního národního výboru Nebušice, protokolu vyhotoveného při THM komisí č. 19 a k němu přiložené mapy ze dne 29. 9. 1966 vznikl pozemek p. č. X3 (ostatní komunikace) přečíslováním z pozemku p. č. X7 a ten z pozemku p. č. X11 a byl rozdělen na pozemky p. č. X3 a X1. Podle dokumentu IDENTIFIKACE podle vyšetřeného stavu THM pro č. EN X8, zpracovaného dne 18. 5. 2013 společností AZIMUT CZ s.r.o., vznikl pozemek p. č. X1 z pozemku EN X8. Podle kopií map z internetového portálu "Dvě Prahy" byl předmětný pozemek již v roce 1938 komunikací.
5. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu neměl za prokázané, že předmětný pozemek přešel do vlastnictví obce postoupením části pozemků do veřejného jmění za účelem vzniku komunikací mezi parcelami podle §22 zákona č. 5/1889 čes. z. z., jímžto se vydává Stavební řád pro království České, vyjímajíc obce, pro které platí stavební řád ze dne 10. dubna 1886 č. 40 zemského zákona. O této skutečnosti není zápis v pozemkové knize. Lze však důvodně předpokládat, že pozemek byl tehdy nebo později vyvlastněn, čemuž nasvědčuje zmínka v darovací smlouvě ze dne 29. 10. 1992, na jejímž základě nabyli od Jaroslava Tomka spoluvlastnický podíl k nemovitostem zapsaným na LV č. X2 stěžovatelé c) a d). Tato smlouva obsahuje prohlášení, že pozemek zapsaný na LV č. X2, oddíl D, parc. č. X11 již byl vyvlastněn a není vlastnictvím převodce.
6. Dále je podle městského soudu jisté, že nejméně od roku 1973, kdy proběhlo THM, byl předmětný pozemek veden jako vlastnictví státu, spravované Místním národním výborem Nebušice, který s ním také hospodařil. Vedlejší účastník pozemek fakticky držel prostřednictvím příslušné městské části ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.") a k tomuto dni byl v dobré víře, že na něho podle §1 tohoto zákona přešlo vlastnické právo k celému pozemku p. č. X3, což bylo následně zapsáno do katastru nemovitostí. Nic na tom nemění, že pozemek, z něhož byl oddělen pozemek p. č. X3 (dříve PK X12), byl pod původním číslem PK X6 průběžně zmiňován v rozhodnutí o dědictví v rodině stěžovatelů. Tato rozhodnutí totiž bez dalšího o vlastnickém právu stěžovatelů nesvědčí, vedlejšího účastníka nezavazují a ten o nich ani nemohl vědět.
7. Dobrá víra vedlejšího účastníka o tom, že mu pozemek patří, trvala nejméně do roku 2004, kdy si stěžovatelé na základě oddělovacího geometrického plánu nechali do katastru nemovitostí zapsat vlastnictví k předmětné části pozemku označené jako p. č. X1. V této souvislosti městský soud poznamenal, že následně vydal Český úřad zeměměřičský a katastrální dne 26. 5. 2009 stanovisko, z něhož se podává nesprávnost postupu katastrálního úřadu při oddělení parcely s pominutím vyšetření hranic pozemků na základě výsledků THM a zapsání vlastnického práva k takto oddělené parcele ve prospěch vlastníka původního pozemku. V mezidobí nicméně vedlejší účastník podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), pozemek vydržel s tím, že do desetileté vydržecí doby se započítává i oprávněná držba před dnem 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. Městský soud tak dospěl k závěru, že vedlejší účastník vydržel předmětný pozemek již dne 1. 1. 1992, neboť jej po dobu nejméně deseti let předtím držel jeho právní předchůdce, zapsaný v evidenci nemovitostí jako vlastník.
8. Pokud jde o výhrady, které ve vztahu k závěrům obsaženým v původním potvrzujícím rozsudku městského soudu vyslovil Nejvyšší soud. Důvodem zrušení tohoto rozsudku bylo, že se městský soud nezabýval právně významným tvrzením stěžovatelů o tom, že s nimi vedlejší účastník jednal o odkupu sporného pozemku a že Zastupitelstvo hlavního města Prahy (dále jen "zastupitelstvo") schválilo nabídku na odkup tohoto pozemku dne 30. 5. 2000, při zvážení přípustnosti této odvolací námitky podle §205a občanského soudního řádu. V této souvislosti městský soud zjistil, že dne 16. 7. 2010 a následně dne 3. 3. 2011 se na stěžovatele c) obrátila dopisem společnost ZAVOS s.r.o. v souvislosti s připravovanou rekonstrukcí komunikace v ulici P., investované Magistrátem hlavního města Prahy, a uvedla, že část stavby zasahuje mimo jiné do jeho pozemku p. č. X1, který by chtěla vykoupit. K dopisu ze dne 3. 3. 2010 bylo připojeno usnesení zastupitelstva ze dne 30. 5. 2000, jímž byla schválena "pravidla pro výkup pozemků ve vlastnictví fyzických osob, zastavěných stavbami ve vlastnictví hlavního města Prahy a při realizaci investiční výstavby hlavního města Prahy. Uvedené dopisy však městský soud nepovažoval za relevantní pro rozhodnutí ve věci. V nich uvedená nabídka odkupu pozemku byla - nikoli však samotným vedlejším účastníkem - učiněna až po uplynutí vydržecí doby vedlejšímu účastníkovi (ke dni 24. 5. 2001, potažmo ke dni 1. 1. 1992) poté, co se stěžovatelé na základě provedeného zápisu v katastru nemovitostí v roce 2004 počali k pozemku aktivně hlásit. Usnesení zastupitelstva ze dne 30. 5. 2000, kterým vedlejší účastník schválil svá obecná pravidla pro odkup pozemků fyzických osob, bylo pouze přílohou dopisu společnosti ZAVOS s.r.o. a sporného pozemku se v konkrétnosti netýká. Tvrzení stěžovatelů, že dne 30. 5. 2000 stěžovatel schválil odkup sporného pozemku z jejich vlastnictví, není pravdivé.
9. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu, kterým byl opětovně potvrzen rozsudek obvodního soudu, Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 22 Cdo 3202/2018-292 jako nepřípustné, neboť neshledal splnění žádné z podmínek přípustnosti dovolání uvedené v §237 občanského soudního řádu. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, stěžovatelé netvrdili, že by v uplynulých desetiletích sporný pozemek drželi, ani nepopírají držbu státu. Pouze zpochybňují její oprávněnost. Nejvyšší soud v této souvislosti podotkl, že i kdyby stát v minulosti (myšleno v době THM) převzal držbu k předmětnému pozemku neoprávněně, šlo by o převzetí věci bez právního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a tedy stěžovatelé měli možnost uplatnit včas a řádně svůj restituční nárok.
10. Nejvyšší soud upozornil na skutkový závěr městského soudu, podle něhož byl předmětný pozemek v minulosti vyvlastněn. Protože sám je tímto skutkovým závěrem vázán, jsou veškeré další úvahy o vydržení nadbytečné. Přesto se Nejvyšší soud zabýval i otázkou, zda by jinak byly podmínky vydržení splněny. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod. Postačí, aby tu byl domnělý právní důvod, tedy aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. V dané věci bylo prokázáno, že na předmětném pozemku je již řadu let veřejně užívaná pozemní komunikace, kterou nyní spravuje vedlejší účastník a předtím tak činil stát, a to přinejmenším od roku 1973, kdy byla komunikace rekonstruována, zřejmě však podstatně déle. Stěžovatelé se až do roku 2004 tvrzeného vlastnictví nedomáhali, nežádali jeho vrácení v restituci a ani se jako vlastníci nechovali. Za této situace není úvaha o dobré víře státu, respektive nyní vedlejšího účastníka jako jeho nástupce, zjevně nepřiměřená. Pokud stěžovatelé tvrdí, že vedlejší účastník musel poznat, že není vlastníkem, již v souvislosti s vytvořením geometrického plánu, jde o tvrzení právně nevýznamné. Podle městského soudu totiž vedlejší účastník vydržel pozemek již dne 1. 1. 1992 při započtení držby státu.
11. K námitce stěžovatelů, že se městský soud nezabýval postavením stěžovatelů s ohledem na odlišný způsob, jakým nabyli vlastnické právo, Nejvyšší soud uvedl, že tato skutečnost se nemohla projevit na vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem. Vydržení je originální způsob nabytí vlastnického práva na základě dlouhodobé kvalifikované držby a působí proti všem, i proti tzv. knihovním vlastníkům, bez ohledu na to, od jaké právní skutečnosti vlastnické právo odvozují a zda jim až do uplynutí vydržecí doby svědčilo. Jestliže ten, kdo celou věc drží, splní podmínky vydržení, pak je lhostejné, jakým způsobem dosavadní vlastníci věc nabyli.
III.
Argumentace stěžovatelů
12. Stěžovatelé rozporují závěr obecných soudů, že vedlejší účastník se stal vlastníkem předmětného pozemku vydržením, neboť nebyl prokázán titul jeho držby vedlejším účastníkem či jeho právním předchůdcem. Podle jejich názoru nelze vydržení odvodit od držby pozemku, který byl označen jako pozemek č. EN X8, a nikoli jako pozemek p. č. X11. V průběhu řízení prezentovali stěžovatelé řadu argumentů a důkazů vyvracejících závěr, že držba předmětného pozemku vedlejším účastníkem byla založena na dobré víře trvající do roku 2004. V tomto ohledu poukázali na tvorbu oddělovacího geometrického plánu č. 906-79/2003, zápis vlastnického práva k předmětnému pozemku v katastru nemovitostí, jenž ve vztahu k stěžovatelkám a) a b) existoval nepřetržitě od doby jejich právních předchůdců, nabídku odkupu ze strany vedlejšího účastníka či jednání zástupce vedlejšího účastníka. Pokud se v napadených rozhodnutích ve vztahu ke stěžovatelům c) a d) zmiňuje rozhodnutí o vyvlastnění, jde o rozhodnutí ze dne 5. 1. 1974 o vyvlastnění jedné poloviny pozemku p. č. X11, tedy jiného než předmětného pozemku. Všechny tyto skutečnosti brání závěru o oprávněnosti držby a opodstatňují závěr, že rozhodnutím o vydržení bylo nepřípustně zasaženo do vlastnického práva stěžovatelů.
13. Smyslem institutu vydržení je podle stěžovatelů ochrana dobrověrného držitele, takovým však není stát, jestliže v okamžiku tvrzeného uchopení držby nebyl právním státem, nýbrž podléhal komunistickému režimu. Je evidentní, že v roce 1973, k němuž napadená rozhodnutí směřují uchopení držby, docházelo ke zločinnému odnímání vlastnického práva soukromých osob ze strany státu. Pouze dlouhodobá držba státu proto nemůže zakládat dobrou víru a vést k vydržení. Na uchopení držby formou konfiskace není možné založit držbu oprávněnou, tím méně lze předpokládat, že by mohl existovat řádný právní titul uchopení držby, který jak uvedeno, dosud vedlejší účastník neprezentoval. Je zcela nepřípustné přisvědčit ochraně držby státu ovládaného protiprávním režimem, oproti řádně nabytému vlastnickému právu dědiců osob, na jejichž úkor se tento stát držby chopil, a to jenom na základě tvrzené dlouhodobosti držby bez prokázání ostatních zákonných předpokladů vydržení.
14. Obecné soudy měly pochybit i tím, že nereflektovaly odlišné postavení jednotlivých stěžovatelů. U stěžovatelek a) a b) nebyla nikdy ani jen tvrzena možnost existence právního titulu držby právního předchůdce vedlejšího účastníka. Obě byly po celou dobu tvrzené držby vedlejším účastníkem či jeho právním předchůdcem zapsány jako řádné spoluvlastnice v katastru nemovitostí a vedlejší účastník tím spíše nemohl být dobrověrným držitelem jejich podílu pozemku. Tvrzení možného vyvlastnění pozemku bylo postaveno jako titul uchopení se držby státem jen ve vztahu ke stěžovatelům c) a d). Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí pokusil s námitkou odlišného postavení stěžovatelů částečně vypořádat, jeho argumentace je podle stěžovatelů nicméně zcela nepřiléhavá. Nezabývá se oprávněností držby a nepřihlíží tak k tomu, jaký by měl být možný titul nabytí držby státem od právních předchůdců jednotlivých stěžovatelů. Pokud by se Nejvyšší soud možnými nabývacími tituly zabýval, došel by nutně k závěru, že u stěžovatelek a) a b) by oproti stěžovatelům c) a d) musel existovat odlišný titul. Tyto nedostatky měly za následek porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, jakož i nepřezkoumatelnost a neústavnost napadených rozhodnutí.
15. Závěrem stěžovatelé zdůrazňují svou dobrou víru, pokud jde o vlastnictví předmětného pozemku. Domnívají se, že jejich právní jistota by měla požívat ústavněprávní ochrany. Stěžovatelům nejenže bylo potvrzeno vlastnické právo rozhodnutími v dědických věcech, ale jejich dobrá víra ve vlastnictví pozemku byla dána samotným zápisem do katastru nemovitostí. Právní předchůdci stěžovatelek a) a b) byli vždy zapsáni jako vlastníci pozemku, stěžovatelé c) a d) zase byli do katastru nemovitostí zapsáni právě na základě dodatečného dědického řízení.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
16. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 6 C 57/2013 a vyzval účastníky řízení i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 7. 2. 2019 uvedl, že v ústavní stížnosti není nijak konkretizováno, v čem stěžovatelé spatřují rozpor rozsudku městského soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. I kdyby snad bylo dovoláním napadené rozhodnutí věcně nesprávně (a to zjevně není), ani tato skutečnost by nezakládala důvod ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Jeho předmětem totiž nebyla správnost rozsudku městského soudu, ale tvrzený nesoulad s rozhodovací praxí dovolacího soudu, respektive Ústavního soudu, a ten v rozsahu vymezeném dovoláním dán nebyl. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
18. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 6. 2. 2019 odkázal na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku. Sporný pozemek byl v souvislosti se stavbou silnice oddělen z původního celku ve vlastnictví předků stěžovatelů již v předválečném období, třebaže nabývací titul - pravděpodobně vyvlastňovací rozhodnutí - se nedochoval. Od té doby však byl pozemek nepřetržitě veden v evidenci nemovitostí jako vlastnictví státu až do roku 2004, kdy si stěžovatelé na základě nově vytvořeného oddělovacího geometrického plánu nechali do katastru nemovitostí zapsat k tomuto pozemku vlastnické právo. V mezidobí nejpozději ke dni 24. 5. 1991 vedlejší účastník vlastnické právo s přihlédnutím k dobrověrné držbě svého právního předchůdce (státu) vydržel. Konstrukce stěžovatelů, že dobrá víra držby není možná bez prokázaného nabývacího titulu, je pomýlená. Při jejím akceptování by právní úprava vydržení postrádala smysl. Městský soud proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, případně její zamítnutí.
19. Možnost vyjádřit se k ústavní stížnosti využil také vedlejší účastník, který ve svém podání ze dne 27. 2. 2019 podotkl, že vlastnické právo na něj přešlo na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb. Tento zákon by současně představoval i titul pro chopení se držby předmětného pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3652/2016), pro který by se vedlejší účastník i jinak stal vlastníkem tohoto pozemku vydržením, neboť jej užíval v dobré víře od roku 1991 do roku 2004, tedy více než deset let. Pro zkoumání podmínek vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku vedlejším účastníkem proto není rozhodné, zda státu svědčila dobrá víra při jeho užívání, ani za jakých okolností došlo k faktické okupaci sporného pozemku státem bez právního důvodu.
20. Vedlejší účastník dále uvedl, že s ohledem na faktický stav, kdy předmětný pozemek byl zcela zastavěn komunikací, neměl důvod pro jakoukoli pochybnost ohledně dřívějšího vlastnického práva státu. Tomu ostatně odpovídal i stav v katastru nemovitostí, v němž byl tento pozemek až do roku 2004 evidován ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka. K přetržení dobré víry nedošlo ani jednáním společnosti ZAVOS s.r.o., tedy osoby od něj odlišné, jejíž zmocnění k jednání o odkupu pozemků bylo pouze obecné a nijak se nevztahovalo přímo k předmětnému pozemku. Samotní stěžovatelé nezpochybňovali, že jde o pozemek v celém rozsahu zastavěný tělesem místní komunikace a že se o něj staral vedlejší účastník, jenž se k němu choval jako výlučný vlastník. Tuto faktickou držbu prokazují listinné důkazy. Stěžovatelé naopak s předmětným pozemkem objektivně nemohli nakládat, ani jej individuálně užívat. Vedlejší účastník nebyl ze strany stěžovatelů nikdy konfrontován, že by se byli chtěli o předmětný pozemek starat nebo se ujmout svého domnělého vlastnického práva. Namítají-li protiprávnost způsobu, jakým se v době komunistického režimu stát chopil předmětného pozemku státem, pak měli a mohli svůj nárok uplatňovat v intencích restitučních předpisů. Podle vedlejšího účastníka by měla být ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
21. Stěžovatelé ve své replice ze dne 5. 4. 2019 opětovně upozorňují, že předmětný pozemek byl vždy v jejich vlastnictví, respektive vlastnictví jejich právních předchůdců. Zcela bez přerušení bylo k němu v katastru nemovitostí vedeno vlastnické právo stěžovatelů a) a b), respektive jejich právních předchůdců. Tuto skutečnost má potvrzovat vyjádření katastrálního úřadu ze dne 27. 3. 2019, které stěžovatelé přiložili ke své replice. Vedlejší účastník nikdy neprokázal opak. Rovněž nelze akceptovat názor městského soudu, že dobrá víra držby je možná bez prokázaného nabývacího titulu. Je třeba bez dalšího trvat na tom, že předchozí úprava civilního práva požadovala pro vydržení mimo jiné tzv. řádnou držbu, zakládající se na řádném titulu chopení se držby, a neumožňovala vydržení mimořádné. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že i kdyby byl rozsudek městského soudu nesprávný, dovolací soud by se jím nemusel zabývat. Takové tvrzení odporuje zásadám právního státu, v němž mají mít osoby možnost spolehnout se na správnost konečných rozhodnutí soudů.
22. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelé uvádějí, že nově obsahuje tvrzení, že pokud by jeho vlastnické právo nevzniklo na základě zákona č. 172/1991 Sb., tento zákon by zakládal putativní titul nabytí držby. Stěžovatelé znovu zdůrazňují, že vedlejší účastník nemohl pozemek užívat v dobré víře od roku 1991 do roku 2004. Jeho dobrou víru prolamovala jednak absolutní absence titulu uchopení držby, jednak samotný zápis v katastru nemovitostí, kde byli po celou tuto dobu zapsaní jako vlastníci stěžovatelé, respektive jejich právní předchůdci. Vedlejší účastník zjevně zaměňuje užívání pozemku a užívání komunikace, která je na něm postavena. Jde přitom o dvě samostatné nemovité věci, z nichž každá má podle stěžovatelů jiného vlastníka. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že sami pozemek řádně užívali tak, jak jim jeho skutečný stav v dané době dovolil. Vzhledem k politické situaci ovšem v minulosti nemohli nic namítat proti vzniku liniové stavby, či tuto stavbu jakkoli ovlivnit, což vedlo k tomu, že svůj pozemek nemohli dlouhodobě užívat. K nabídce odkupu předmětného pozemku stěžovatelé podotýkají, že zástupce vedlejšího účastníka reprezentoval jeho vůli a vedlejší účastník byl jeho jednáním vázán, což je základní princip přímého zastoupení. V případě obecného zastoupení je navíc vázanost zastoupeného jednáním jeho zástupce o to zjevnější. Stěžovatelé rozhodně neztratili vlastnické právo jen tím, že předmětný pozemek nevyužívali. Nebyl žádný rozumný důvod k tomu, aby své nároky k pozemku uplatňovali jako restituční nároky. Měli za to, že jim vlastnické právo náleží, a že není co navracet původnímu vlastníkovi. Nadále tak setrvávají na tvrzení, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
24. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že ochrana základních práv a svobod je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, včetně případného přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance a jeho zásah proto nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při použití tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
26. Stěžovatelé zpochybňují skutková zjištění obecných soudů a jejich navazující právní závěry ohledně vlastnictví vedlejšího účastníka k předmětnému pozemku. Konkrétně rozporují, že byly splněny zákonné podmínky pro nabytí tohoto pozemku vedlejším účastníkem vydržením, a dále poukazují na kontinuálně trvající vlastnictví tohoto pozemku ze strany stěžovatelů, respektive jejich právních předchůdců.
27. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, jejichž součástí jsou vedle požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
28. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
29. Jak bylo podrobně shrnuto výše, podle obecných soudů se stát stal vlastníkem předmětného pozemku již v dávné minulosti, pravděpodobně již v předválečném období, byť se nedochoval nabývací titul. Na vedlejšího účastníka tak mělo vlastnické právo přejít ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy ke dni 24. 5. 1991. I kdyby však vlastnické právo státu k předmětnému pozemku v minulosti nevzniklo, vedlejší účastník by se podle obecných soudů stal vlastníkem vydržením tohoto pozemku nejpozději uplynutím 10 let od uvedeného data, neboť s ohledem ke všem skutečnostem byl v dobré víře, že na něj vlastnické právo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. přešlo. Tato dobrá víra trvala až do roku 2004, kdy k předmětnému pozemku začali uplatňovat vlastnické právo stěžovatelé.
30. Ústavní soud má ve shodě s obecnými soudy za to, že námitky stěžovatelů zpochybňující dobrou víru státu ohledně jeho vlastnictví předmětného pozemku (včetně poukazu na to, že stát se měl chopit držby v době komunistického režimu), nevyvracejí a ani nejsou způsobilé vyvrátit závěr o dobré víře vedlejšího účastníka, že se stal vlastníkem tohoto pozemku na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatelé zdůrazňují, že předmětný pozemek byl vždy součástí pozemku p. č. X11, přehlíží však, že předmětný pozemek vznikl fakticky oddělením od pozemku p. č. X3, jehož vlastníkem byl podle katastru nemovitostí stát, který se tak i dlouhodobě choval, a že na vedlejšího účastníka mělo ze zákona přejít vlastnické právo k parcele č. X3 jako celku. Držba vedlejšího účastníka se tak nepochybně týkala i předmětného pozemku, jenž byl do roku 2004 součástí pozemku p. č. X3, a provedené dokazování neopodstatňuje závěr, že nebyla oprávněná dle §130 odst. 1 občanského zákoníku. Vedlejší účastník neměl důvod pochybovat o tom, že stát byl v době přechodu vlastnického práva vlastníkem předmětného pozemku. Obstojí proto závěr, že vedlejší účastník by se v každém případě stal vlastníkem předmětného pozemku vydržením podle §134 odst. 1 občanského zákoníku nejpozději ke dni 24. 5. 2001. Nabytí vlastnického práva vydržením přitom působí vůči stěžovatelům bez ohledu na to, od jaké právní skutečnosti odvozují jednotliví stěžovatelé své vlastnické právo. Tito v době předcházející vydržení nevykonávali držbu předmětného pozemku.
31. Uvedené závěry obecných soudů, jež vyústily v závěr o vlastnickém právu vedlejšího účastníka k předmětnému pozemku, mají podle Ústavního soudu základ v provedeném dokazování a jsou přesvědčivě odůvodněny, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, jehož podstatné části jsou rekapitulovány výše. Skutková zjištění obecných soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a žádný takovýto rozpor nelze nalézt, ani pokud jde o jejich právní hodnocení. V závěrech obecných soudů nelze spatřovat svévoli, ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Ostatními závěry obecných soudů se již Ústavní soud nezabýval, neboť ani jejich odlišné posouzení by na výsledku řízení nemohlo nic změnit. Za této situace tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
32. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu