ECLI:CZ:US:2020:2.US.2266.20.1
sp. zn. II. ÚS 2266/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů M. V. a X., obou zastoupených JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1441/2019-1469 ze dne 29. 4. 2020, výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 To 171/2018-1330 ze dne 6. 12. 2018 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 1 T 100/2017-1268 ze dne 1. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jimiž mělo dojít k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces a vlastnického práva.
2. Okresní soud ve Zlíně ústavní stížností napadeným rozsudkem shledal oba stěžovatele (prvního stěžovatele jako jednatele druhé stěžovatelky) a další čtyři osoby (dvě obchodní společnosti a jejich jednatele z doby zjištěného protiprávního jednání) vinnými ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství; za to byl první stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let a k peněžitému trestu celkem ve výši 100 000 Kč; druhá stěžovatelka za to byla odsouzena k peněžitému trestu celkem ve výši 1 200 000 Kč. Podle zjištění okresního soudu, stručněji řečeno, první stěžovatel a další dvě obžalované fyzické osoby společným jednáním po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") a opatřit sobě majetkový prospěch v podobě neoprávněně uplatněných odpočtů na DPH vytvořili účelově obchodní řetězec společností, jejichž jednateli tehdy byli (druhé stěžovatelky a dalších dvou obchodních společností), v jehož rámci pomocí fiktivních obchodů deklarovali dodávky zboží z Čínské lidové republiky jedné z obžalovaných společností (dále též "první obžalované společnosti"), dále prodej tohoto zboží druhé obžalované společnosti a nakonec jeho prodej druhé stěžovatelce, byť ve skutečnosti předmětné zboží od čínského dodavatele pořizovala přímo druhá stěžovatelka (ta jej objednala, poskytla na jeho nákup finanční prostředky a zařizovala jeho přepravu, a to přímo do svých skladů); přitom u druhé obžalované společnosti, předstírající nákup daného zboží a jeho následný prodej druhé stěžovatelce, došlo k neoprávněnému uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty - a tedy zkrácení této daně - za dvě zdaňovací období v celkové výši 1 126 587 Kč (a podobně i stěžovatelé pak na podkladě faktur vystavených onou druhou obžalovanou společností neoprávněně uplatnili odpočet DPH). Na trestní odpovědnosti obžalovaných podle okresního soudu nic nemohlo změnit ani dodatečné splnění daňové povinnosti; podmínkou zániku trestnosti v důsledku účinné lítosti je totiž mimo jiné dobrovolnost zamezení škodlivému následku nebo jeho nápravy, která není dána, jedná-li se o reakci na odhalení, například při daňové kontrole. Doplacení původně uplatněného nadměrného odpočtu druhou obžalovanou společností je z hlediska trestněprávní odpovědnosti irelevantní a má dopad toliko na možnou náhradu škody, kterýžto nárok poškozená Česká republika neuplatnila.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba stěžovatelé i další dva obžalovaní - fyzické osoby odvolání, která krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodná. Krajský soud neshledal v rozhodnutí okresního soudu, ani v otázce viny, ani v otázce trestu, žádné relevantní pochybení. Rozsudek krajského soudu pak stěžovatelé napadli dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelé fakticky toliko rozporovali skutková zjištění soudů nižších stupňů a domáhali se přehodnocení provedených důkazů; soudy nižších stupňů však ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a mezi jejich skutkovými zjištěními a provedenými důkazy i souvisejícími právními závěry není extrémní nesoulad.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají rozhodnutí obecných soudů všech tří instancí. Nejvyššímu soudu vytýkají, že se vůbec nezabýval jejich námitkami uplatněnými v dovolání a to odmítl, aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelé totiž v dovolání napadali nesprávné právní posouzení vytýkaného skutku ze strany soudů nižších stupňů s tím, že zjištěný skutkový děj neumožňuje učinit závěr o naplnění znaků skutkové podstaty dotčeného zločinu, a to především proto, že vůbec nedošlo ke zkrácení daně. U žádného ze zapojených subjektů nedošlo k získání daňové výhody, naopak daňové povinnosti všech společností byly splněny a České republice byla celkově uhrazena daň v zákonné výši. Nedošlo tak k naplnění znaků skutkové podstaty dotčeného zločinu, a to objektu (ohrožení zájmu chráněného zákonem), objektivní stránky ani subjektivní stránky (úmysl zkrátit daň). Z těchto důvodů stěžovatelé kritizují též rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu; přitom nesouhlasí ani s uloženými peněžitými tresty, které podle nich zasahují do jejich ústavně zaručeného vlastnického práva. Napadají také postup správních orgánů a orgánů činných v trestním řízení, které fakticky vybraly jednu a tutéž DPH hned třikrát, neboť nejdříve všechny zúčastněné subjekty dobrovolně uhradily odpovídající DPH, v plném rozsahu, správci daně, ten ovšem následně ještě doměřil stejnou DPH také druhé obžalované společnosti a ta ji na základě dodatečného platebního výměru uhradila, a přesto byl nakonec druhé stěžovatelce v trestním řízení ještě uložen peněžitý trest ve výši odpovídající částce DPH z daných obchodů. K vícenásobnému doměření DPH zúčastněným subjektům by mohlo oprávněně dojít, jen pokud by daný obchodní řetězec byl zasažen podvodem na DPH a došlo by k porušení neutrality daně, což však v posuzovaném případě nenastalo. Stěžovatelé též zdůrazňují, že v údajném fiktivním obchodním řetězci, jak byl zjištěn obecnými soudy, absentuje subjekt, který by měl z provozování daného řetězce čerpat reálný prospěch. Krom toho ani v případě, že by druhá obžalovaná společnost nenaplnila zákonné předpoklady pro uplatnění odpočtu na DPH, automaticky to neznamená, že by ve věci došlo ke spáchání trestného činu podle §240 trestního zákoníku. V projednávaném případě ačkoli správce daně doměřil druhé obžalované společnosti DPH, ke zkrácení DPH ve smyslu trestního zákoníku nedošlo, a to z důvodu jejího dobrovolného uhrazení první obžalovanou společností. Na podporu své argumentace stěžovatelé zmiňují několik rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů i připojeného dovolání stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jeho zákonnosti či dokonce správnosti a v tomto směru není ani oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Zásah Ústavního soudu by byl namístě, jak shora uvedeno, až v případě porušení ústavněprávních principů, například pokud by byl dán extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a vykonanými důkazy, případě i následně učiněnými právními závěry obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255); aktuálněji v obdobném kontextu též usnesení sp. zn. I. ÚS 484/18 ze dne 11. 9. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také z https://nalus.usoud.cz].
9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Stěžovatelé ústavní stížností brojí především proti tomu, že obecné soudy jejich jednání posoudily jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, přestože daňové povinnosti všech dotčených subjektů byly splněny. V této souvislosti napadají jak rozhodnutí soudů nalézacího a odvolacího, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl jejich dovolání; podle stěžovatelů obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníku (straně) příznivý výsledek soudního řízení; nýbrž se jedná o procesní spravedlnost, která je jím garantována. V tomto ohledu pak Ústavní soud konstatuje, že všechna napadená rozhodnutí obsahují z ústavněprávního pohledu zcela dostatečná odůvodnění, která reagují též na vznesené námitky obhajoby, respektive stěžovatelů, a ty náležitým způsobem vypořádávají. Z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je patrné, jaké důkazy byly provedeny, co z nich bylo zjištěno a jaké skutkové závěry učiněny i jak tyto byly posouzeny po právní stránce. Napadená rozhodnutí celkově obsahují srozumitelná a přesvědčivá odůvodnění, která vyhovují ústavněprávním požadavkům na kvalitu soudního rozhodnutí a jeho odůvodnění. Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu nevybočuje z mezí ústavnosti; i v něm je srozumitelně a přesvědčivě osvětleno, proč bylo dovolání stěžovatelů posouzeno jako zpochybňující primárně skutková zjištění soudů nižších stupňů a až na základě odlišného skutkového stavu nastíněného stěžovateli napadající též právní závěry soudů (dovolatelé zejména uváděli, že předmětné obchodní vztahy proběhly podle uvedených faktur, nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání, ale všechny subjekty řádně plnily své zákonné povinnosti, a pokud došlo k nějakému pochybení, jednalo se jen o pochybení administrativní a neúmyslné). Nejvyšší soud však nezjistil, že by byl dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jakož i souvisejícími právními závěry. Za přesvědčivý, a nikoli svévolný považoval Nejvyšší soud závěr soudů, že dotčené obchodní společnosti vytvořily účelově řetězec, jehož smyslem a účelem bylo zkrácení daně u druhé obžalované společnosti, a že se jednalo o fiktivní obchod s úmyslem zastřít pro daňové účely skutečného odběratele a zkrátit DPH. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu shledává ústavně akceptovatelným.
11. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti namnoze uplatňují stejné námitky jako v předcházejícím průběhu řízení, jež obecné soudy již řádně vypořádaly. Jak okresní soud, tak krajský soud ve svých rozhodnutích mimo jiné vysvětlily, proč relevantní faktury mezi dotčenými obchodními společnostmi považovaly za fiktivní, pročež na jejich základě nemohl vzniknout nárok na odpočty DPH, a ty tak byly uplatněny neoprávněně (a představovaly zkrácení daně). Soudy též dostatečně reagovaly na námitky ohledně uhrazení DPH v zákonné výši s tím, že pokud bylo z pohledu finanční správy nakonec vše v pořádku, stalo se tak až po zahájení daňové kontroly u druhé obžalované společnosti (až dodatečně takto došlo k doměření daně u druhé obžalované společnosti a také první obžalovaná společnost se k daňové povinnosti za první z dovozů přihlásila až dodatečným daňovým přiznáním, učiněným po zahájení daňové kontroly u druhé obžalované společnosti) a nemohlo to odestát předchozí protiprávní jednání dotčených osob. Okresní soud pak reagoval též na námitku obhajoby, že zaplacení příslušné daně bylo vymáháno po druhé obžalované společnosti, ačkoli ji zaplatila již první obžalovaná společnost, jíž však tento přeplatek nebyl vrácen; okresní soud uvedl, že tato situace mohla a měla být řešena odpovídající právní cestou, skrze zákonem předvídané opravné prostředky. Obecné soudy, zejména pak okresní soud, se v napadených rozhodnutích rovněž zabývaly naplněním všech znaků skutkové podstaty shledaného trestného činu a i v tomto směru jsou jejich rozhodnutí dostatečně odůvodněna a vyhovují ústavněprávním požadavkům. Svou kritiku závěru o naplnění skutkové podstaty daného zločinu stěžovatelé opírají v zásadě o opakovaně uváděnou argumentaci, že nedošlo ke zkrácení daně, neboť daň v odpovídající výši byla uhrazena a všechny dotčené subjekty splnily své daňové povinnosti - tato argumentace však byla přesvědčivě vyvrácena obecnými soudy, jak vyplývá i ze shora uvedeného.
12. Ústavní soud proto shrnuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Závěr Nejvyššího soudu o nutnosti odmítnutí dovolání stěžovatelů není projevem svévole, ale je náležitě odůvodněn a celkově nevybočuje z mezí ústavnosti. Stížnostní námitky proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu pak nedosahují ústavněprávní relevance, ale naopak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, jež mu však nepřísluší. Tato rozhodnutí obsahují z pohledu Ústavního soudu dostatečná odůvodnění, přesvědčivě osvětlující, jak obecné soudy dospěly k závěru o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tedy o naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu ze strany stěžovatelů a dalších spoluobžalovaných; jakož i náležitě vypořádávající všechny relevantní námitky obhajoby. Za této situace není na Ústavním soudu, aby zasahoval do posouzení obecných soudů a jejich závěru o vině stěžovatelů. Vzhledem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelů ohledně porušení jejich vlastnického práva, kterou stěžovatelé zakládají na tom, že jim nemohly být uloženy peněžité tresty, pokud se vytýkaného jednání nedopustili. Ústavní soud však rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatelů neshledal neústavním; toto rozhodnutí tak samo nemůže ústavně diskvalifikovat ani následné rozhodnutí o trestu pro stěžovatele. Rozhodnutí o trestu je přitom rovněž dostatečně odůvodněné a nevybočuje z mezí ústavnosti.
13. Nakonec Ústavní soud reaguje na stížnostní námitku opakovaného uhrazení odpovídající výše DPH. Směřuje-li kritika stěžovatelů vůči postupu správních orgánů, pak bylo namístě, aby se proti němu bránili odpovídajícími právním prostředky, a naopak nyní v kontextu trestního řízení taková kritika není relevantní. Namítaná situace současně nepředstavuje ani nepřípustné porušení zásady ne bis in idem, tedy dvojí potrestání za totéž, neboť sama daň není sankcí. Za zjištěné protiprávní řízení stěžovatelé byli potrestáni jen jednou, v trestním řízení. Uložené peněžité tresty pro oba stěžovatele byly náležitě odůvodněny v napadených rozhodnutích; výše peněžitého trestu u druhé stěžovatelky vycházela z jejích majetkových poměrů a závažnosti trestné činnosti. Takový postup obecných soudů nezakládá porušení ústavně zaručených práv ani dalších ústavněprávních principů.
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů se nijak nepodává ani z jimi citované rozhodovací praxe ať Ústavního soudu, či obecných soudů.
15. Lze tak shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Podanou ústavní stížnost proto Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu