ECLI:CZ:US:2020:2.US.242.20.1
sp. zn. II. ÚS 242/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného Mgr. Petrem Hájkem, advokátem, se sídlem Michalská 4, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 2699/2019-184, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019 č. j. 72 Co 49/2019-166 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 9. 2018 č. j. 19 C 111/2015-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením ze dne 6. 9. 2018 č. j. 19 C 11/2015-147 Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 111/2015 (výrok I) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") na náhradu nákladů řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se podanou žalobou na obnovu řízení domáhal povolení obnovy řízení, ve kterém uplatnil žalobou vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na zaplacení částky ve výši 283.415 Kč s příslušenstvím jako škody způsobené stěžovateli v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání. Původní žaloba podaná stěžovatelem byla soudem prvního stupně zamítnuta při prvním jednání ve věci z důvodu, že stěžovatel svůj nárok nedostatečně tvrdil a neprokázal. Stěžovatel v odvolání podaném proti zamítavému rozsudku namítal, že měl připraveny veškeré skutečnosti, které bylo třeba tvrdit pro úspěšnost žaloby, jakož i návrh označení potřebných důkazů k prokázání jeho tvrzení, k předložení soudu při prvním jednání ve věci. Prvního jednání ve věci se však stěžovatel ani jeho právní zástupce nezúčastnil. Stěžovatel svá tvrzení a důkazní návrhy doplnil v odvolání proti rozsudku, nicméně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť procesní postup soudu prvního stupně shledal správným a naopak neshledal podmínky pro to, aby ke stěžovatelem dotvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům v odvolacím řízení mohl přihlédnout. Stěžovatel se domnívá, že jeho žaloba na obnovu řízení obstojí, neboť jsou skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně a které mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Těmito skutečnostmi a důkazy jsou právě ty, které právní zástupce stěžovatele nemohl bez své viny přednést při prvním jednání ve věci u soudu prvního stupně, kterého se z důvodu vyšší moci nemohl účastnit, ani se z něj nemohl včas omluvit. Stěžovatel poukazuje na to, že to byla porucha vozidla, která zabránila právnímu zástupci stěžovatele v účasti na prvním jednání ve věci, a nemožnost telefonické omluvy zapříčiněná absencí mobilního telefonu právního zástupce stěžovatele. Výklad doposud zaujímaný obecnými soudy je dle stěžovatele nepřípustně zužující, když v reálném životě mohou nastat i jiné situace, pro něž účastník "bez své viny nemůže použít v původním řízení nové skutečnosti a důkazy" ve smyslu §228 odst. 1) písm. a) o. s. ř., než jen a pouze situace, kdy se jedná o zcela nové skutečnosti a důkazy, o kterých účastník vůbec nevěděl v řízení před soudem prvního stupně. Takto zužující výklad podmínek obnovy řízení, ke kterému dospěly soud prvního stupně a soud odvolací, a z něhož vycházel i dovolací soud, je dle žalobce překážkou k dosažení spravedlivého rozhodnutí ve věci stěžovatele, a tudíž k dosažení odškodnění stěžovatele za újmu způsobenou mu vedlejším účastníkem, a je dle stěžovatele v rozporu s jeho ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Skutečnost, zda se naplnily podmínky pro obnovu civilního řízení, posuzují dle skutkových okolností případu a interpretace podústavního práva obecné soudy. Ústavní soud je pak oprávněn posuzovat pouze ústavně relevantní porušení základních práv a svobod. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva. Ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu