ECLI:CZ:US:2020:2.US.3000.19.2
sp. zn. II. ÚS 3000/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavních stížností stěžovatelky Radky Chytkové, právně zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019 č. j. 20 Cdo 1704/2019-297, ze dne 1. 7. 2020 č. j. 20 Cdo 1522/2020-227 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2020 č. j. 64 Co 332/2018-205, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byly dne 15. 9. 2019 a dne 21. 9. 2020 doručeny ústavní stížnosti stěžovatelky podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím nichž se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V průběhu řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že obě ústavní stížnosti, původně vedené jednotlivě pod sp. zn. II. ÚS 3000/19 a II. ÚS 2720/20, vycházejí ze stejného skutkového závěru a tudíž bude v zájmu hospodárnosti a efektivity řízení vhodné je spojit ke společnému řízení. Stalo se tak usnesením ze dne 6. 10. 2020 s tím, že dále bude řízení vedeno pod sp. zn. II. ÚS 3000/19 a soudcem zpravodajem bude Ludvík David.
3. Skutkové okolnosti první ústavní stížnosti věci lze shrnou následovně. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 19. 9. 2017 č. j. 27 EXE 13/2017-82 zamítl návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce. Uvedl, že mezi oprávněnou (jako úvěrující a současně podnikatelkou) a povinnou (jako úvěrovanou a zároveň spotřebitelkou) byla dne 1. 9. 2014 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení §2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), která je rovněž spotřebitelskou smlouvou podle ustanovení §1810 a násl. o. z. Z uvedeného důvodu se proto zabýval tím, zda ujednání o smluvní pokutě ve výši 800 Kč za den prodlení s úhradou peněžitého plnění je ujednáním nepřiměřeným či nikoliv, přičemž s odkazem mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3132/2010, stejně jako na celkové okolnosti právního jednání, pohnutky při uzavření příslušné úvěrové smlouvy, dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a v souladu s dobrými mravy. Na uvedeném ničeho nemění ani ujednání smluvních stran o ztrátě výhody splátek. Na případnou nepřiměřenost smluvní pokuty nemůže mít vliv ani následné ověřování platební morálky povinné z výpisu z účtu oprávněné. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. 15 Co 322/2017-109 usnesení Okresního soudu v Klatovech potvrdil, když uvedl, že v důsledku prodlení povinné s úhradou splátky došlo k zesplatnění celého dluhu podle ustanovení §1931 o. z. a oprávněné vzniklo právo na smluvní pokutu podle ustanovení §2048 o. z. Smluvní pokutu soud shledal přiměřenou, a to jak k samotné jistině, tak k jistině spolu s úrokem, resp. po zesplatnění celého dluhu rovněž k celkové dlužné částce. Smlouvu o zápůjčce (podle soudu prvního stupně šlo o smlouvu o úvěru) neshledal soud podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. listopadu 2016 (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), neplatnou, neboť smluvní pokuta vyhověla podmínkám uvedeným v ustanovení §18a shora uvedeného zákona, zajištění spotřebitelského úvěru nebylo ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky a oprávněná využila dostupné prostředky k prověření solventnosti povinné ve smyslu ustanovení §9 téhož zákona.
4. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2018 č. j. 20 Cdo 3180/2018-191 usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby v tomto posoudil, zda oprávněná při posuzování schopnosti povinné splácet vycházela i z jiných informačních zdrojů než toliko z objektivně nepodloženého osobního prohlášení povinné jakožto dlužníka o jejích poměrech, tj. zda v této situaci postupovala s odbornou péčí v souladu s ustanovením §9 zákona o spotřebitelském úvěru. V novém rozhodnutí ve věci Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 1. 2019 č. j. 15 Co 322/2017-272 usnesení Okresního soudu v Klatovech opětovně potvrdil. Odvolací soud zčásti doplnil a zčásti zopakoval dokazování ohledně schopnosti povinné splácet exekvovaný dluh, resp. oprávněnou poskytnutý závazek, přičemž dospěl k závěru, že oprávněná nepostupovala v rozporu s ustanovením §9 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedl, že zmiňované ustanovení nestanovuje přesná kritéria, podle kterých má osoba oprávněná posuzovat schopnost povinného jí poskytnutý závazek splácet. Oprávněná měla k dispozici prohlášení povinné a dalšího spoluvydlužitele o příjmech a výdajích, zohlednila rovněž bezproblémovou platební morálku povinné z jiného jejich vzájemného smluvního vztahu a ověřila si stav v insolvenčním rejstříku a v centrálním registru exekucí. Nevyžádala si sice potvrzení o příjmech, avšak ustanovení §9 spotřebitelského zákona jí takovou povinnost neklade.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani jedna z položených otázek namůže přípustnost dovolání založit.
6. Skutkové okolnosti druhé ústavní stížnosti jsou následující. Krajský soud v Plzni usnesením (v pořadí již druhým) ze dne 14. 1. 2020 č. j. 64 Co 332/2018-205 potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 8. 2018 č. j. 27 EXE 1089/2015-107, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky jako povinné č. 1) na zastavení předmětné exekuce (výrok I.), a rozhodl, že povinní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně oprávněné náhradu nákladů řízení ve výši 47 331,60 Kč (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019 sp. zn. 20 Cdo 1704/2019 dospěl k závěru, že oprávněná nepostupovala v rozporu s ustanovením §9 zákona o spotřebitelském úvěru.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť otázka posouzení úvěruschopnosti povinné oprávněnou byla odvolacím soudem posouzena v souladu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu ohledně výkladu ustanovení §9 zákona o spotřebitelském úvěru. Další stěžovatelkou položené otázky nemohou přípustnost dovolání založit proto, že jimi stěžovatelka brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a hodnocení jím provedených důkazů, případně odvolacím soudem tyto otázky byly vyřešeny zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Stěžovatelka v obou ústavních stížnostech shodně namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu ohledně závěru o řádném ověření úvěruschopnosti stěžovatelky při sjednání spotřebitelského úvěru. Stěžovatelka v obou ústavních stížnostech vytýká obecným soudům zejména to, že v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nezhodnotily skutečnost, že oprávněné v dané věci postačilo pro závěr o řádném ověření úvěruschopnosti stěžovatelky jen její neověřené prohlášení, lustrace v insolvenčním rejstříku, katastru nemovitostí a centrální evidenci exekucí a tvrzení samotné stěžovatelky o tom, že je schopna dluh splácet. Takový proces řádného ověření úvěruschopnosti je zcela nedostatečný a nemůže obstát ani v ústavně-právní rovině. Obecné soudy podle ní rovněž řádně neodůvodnily svá rozhodnutí, pokud uzavřely, že daná spotřebitelská úvěrová smlouva nebyla sjednána formulářově a že v ní byla sjednána přiměřená smluvní pokuta ve fixní výši 800 Kč denně, a to bez ohledu na zbývající jistinu dluhu.
9. Stěžovatelka se dále neztotožňuje ani se závěry obecných soudů, zejména pak dovolacího soudu, o přiměřenosti a platnosti sjednané smluvní pokuty při prodlení v dané věci. Smluvní pokuta při prodlení byla dle ní evidentně sjednána v rámci formulářové smlouvy o spotřebitelském úvěru (zápůjčce), a to ve fixní výši 800 Kč denně. Tato fixní výše smluvní pokuty odpovídá 0,5 % celé jistiny denně, avšak pouze v případě, že jistina zůstane v plné výši neuhrazena. Soudy rovněž ani neprovedly konkrétní test ústavnosti výše sjednané smluvní pokuty, na nějž zcela rezignovaly, když se nelze v daném případě spokojit toliko s nekonkrétním a obecným závěrem dovolacího soudu o tom, že v dané věci šlo přiměřenou výši smluvní pokuty a konsenzus obou stran. Takto neproporcionální sjednání smluvní pokuty ve spotřebitelské věci považuje stěžovatelka za neústavní, když ve fixní smluvní pokutě při prodlení není vůbec zohledněno to, jakou částku před nastalým prodlením stěžovatelka na jistinu uhradila. Rovněž ujednání o ztrátě výhody splátek je pro stěžovatelku jako spotřebitelku značně nevýhodné, v rozporu s podústavními předpisy a i s č1. 11 a čl. 36 Listiny.
10. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
12. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
13. V daném případě jsou předmětem obou ústavních stížností usnesení Nejvyššího soudu, jimiž byla odmítnuta dovolání stěžovatelky jako nepřípustná. Ústavní soud v minulosti přiléhavě vyložil, je dovolání mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
14. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
15. Rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
16. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání obou napadených usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud v obou případech s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z napadených usnesení jsou dostatečně patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože nejsou podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustná, neboť její dovolací námitky nemohou přípustnost dovolání založit.
17. Nejvyšší soud se v obou napadených usnesení zabýval celkem podrobným způsobem otázkami, jež stěžovatelka považovala za naplňující dovolací důvody podle §237 o. s. ř. K otázce ověřování schopnosti splácet dluh Nejvyšší soud vycházel ze své relevantní judikatury. Protože ustanovení §9 zákona o spotřebitelském úvěru nevymezuje, z jakých zdrojů je osoba věřitele povinna vycházet při posuzování úvěruschopnosti osoby dlužníka a toliko uvádí, že schopnost spotřebitele splácet je třeba posoudit na základě dostatečných informací, které mohou být získány i od spotřebitele, tj. nikoliv výhradně jen od něj, konstatoval, že jaké množství informací je již možné považovat za dostatečné se může případ od případu lišit a taktéž se liší a postup věřitelů při posuzování úvěruschopnosti dlužníků proto nelze paušalizovat. Rozhodující pro postup věřitele je to, zda je schopen doložit, že schopnost dlužníka splácet dluh ověřil. Podle právních závěrů rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 je sice klíčová povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, např. soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci. Samotná stěžovatelka v průběhu celého řízení nerozporovala svou solventnost ani netvrdila, že oprávněné poskytla nepravdivé, neúplné či nedostačující údaje o svých osobních a majetkových poměrech. Dle závěru dovolacího soudu tak stěžovatelka v době poskytnutí úvěru disponovala dostatečnými prostředky k pravidelné a řádné úhradě poskytnuté zápůjčky a tuto skutečnost nemůže zvrátit ani její zevrubná snaha o zpětné zpochybnění postupu oprávněné, která při posuzování úvěruschopnosti povinné postupovala s náležitou odbornou péčí, když doložila, že při ověřování majetkových poměrů povinné a jejího spoludlužníka vycházela i z jiných než povinnou a spoludlužníkem poskytnutých informací.
18. K otázce přiměřenosti nebo nepřiměřenosti smluvní pokuty Nejvyšší soud uvedl, že smluvní pokuta má kromě jiného sankční charakter, neboť účastníka smluvního vztahu, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Poměřování výše smluvní pokuty s cenou finančních prostředků na trhu, která odpovídá obvyklé výši úroků z poskytovaných úvěrů, tak představuje neadekvátní způsob posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 33 Cdo 3947/2017). Dovolací soud již dříve dovodil, že v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu je smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, či ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005).
19. V posuzované věci byla ujednána smluvní pokuta ve výši 800 Kč denně, tzn. ve výši odpovídající právě 0,5 % denně z celkové dlužné částky. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že takto sjednaná výše smluvní pokuty odpovídá významu a výši zajištěné povinnosti, stejně jako i okolnostem, za nichž byla sjednána, včetně toho, že ve smlouvě nebyl dohodnut žádný další nepřiměřený úrok ani žádná další významnější sankce, nelze považovat takové ujednání za nepřiměřené.
20. Ústavní soud se k otázkám nastoleným stěžovatelkou a řešeným Nejvyšším soudem vyjádřil i ve svých rozhodnutích. Např. v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/18 Ústavní soud dovodil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Tento apel Ústavního soudu byl veden zejména k obecným soudům, které by měly svými rozhodnutími právě oprávněné k takovému zodpovědnému přístupu k poskytování úvěrů vést. Samotné hodnocení toho, zda se tak z jejich strany před samotným poskytnutím úvěru v individualizovaném případě stalo, je však zejména věcí posouzení těmito soudy. V daném případě se obecné soudy shodly na závěru, že schopnost stěžovatelky splácet poskytnutý úvěr byla ověřována dostatečným způsobem a oprávněné nelze vytýkat v této věci pasivitu. Nakonec to byla sama stěžovatelka, která potvrdila, že její příjmy z výdělečné činnosti v SRN, stejně jako jejího spoludlužníka, jsou dostatečné k tomu, aby úvěr v dohodnutých splátkách byla schopna splácet. Tato skutečnost ani není z její strany zásadně rozporována, neboť pokud by tomu tak bylo a její tvrzení v tomto směru nebyla pravdivá, mohla by se sama dostat do situace, jež by mohla pro ni mít i trestněprávní následky. Další konkrétní okolností, od níž v dané věci nelze odhlédnout, je to, že oprávněná jako poskytovatel úvěru měla se schopností stěžovatelky úvěr splácet zkušenosti již z minulosti, a to nikoli negativní.
21. Ve věci výše smluvní pokuty, jež je podle stěžovatelky již v rozporu s dobrými mravy, stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18. V němu Ústavní soud konstatoval, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud vyložil, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné podle nálezů sp. zn. I. ÚS 523/07 a sp. zn. I. ÚS 728/10, dokud nedojde k zásadní změně ekonomických poměrů nebo nebude formulován jiný způsob vyjádření nejvyšší ústavně přípustné výše úroků z prodlení. Naopak úroky z prodlení, jejich výše nepřekračuje pravidla dle §122 zákona o spotřebitelském úvěru pro platby související s prodlením, jsou v mezích ústavnosti. V těchto mezích je v prvé řadě na obecných soudech, aby formulovaly konkrétní test pro posouzení ústavnosti úroků. Přitom není vyloučeno, aby vycházely z judikatury Nejvyššího soudu pro posuzování úroků v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Je však nutno od sebe odlišovat výši úroků a smluvní pokutu. Smluvní pokuta má totiž sankční charakter a takto je třeba k ní i přistupovat. V dané věci Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by výše smluvní pokuty v daném případě byla v rozporu s dobrými mravy, což s ohledem na podstatné okolnosti souzené věci není závěr, jež by byl neakceptovatelný.
22. Ústavní soud tedy po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska klíčových námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že je lze považovat za ústavně konformní a nejsoucí v rozporu s relevantní judikaturou Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu. Ani další námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti uplatněné nemohou naplnit důvody pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k napadeným rozhodnutím.
23. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu