ECLI:CZ:US:2020:2.US.3346.19.1
sp. zn. II. ÚS 3346/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1735, Beroun, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 12. 2018 č. j. 3 T 56/2018-482, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2019 č. j. 11 To 49/2019-496 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. 4 Tdo 787/2019-519, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Protiprávního jednání se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že v úmyslu získání neoprávněného majetkového prospěchu v době, kdy zastával funkci předsedy výboru A, se samostatnými přístupovými právy k bankovnímu účtu společenství, si postupně několika platbami převedl finanční prostředky z bankovního účtu společenství na svůj soukromý bankovní (v celkové výši 756 552 Kč). Předmětná částka měla představovat finanční vyrovnání za platby v celkové částce 598 572 Kč firmám B, a C - úhrada faktur za provedení stavebních prací pro A. Částku ve výši 157 980 Kč, o kterou převyšovala výše odčerpaných finančních prostředků z účtu společenství výši uhrazených faktur za společenství, si však neoprávněně ponechal a použil pro vlastní potřebu ke škodě A. Za tento přečin byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu dvou set denních sazeb v částce 420 Kč, tedy celkem 84 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odstavce 1 tr. ř. byl obžalovaný zavázán k náhradě škody ve výši 157 980 Kč poškozenému A.
3. Krajský soud shora označeným rozsudkem odvolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že námitky stěžovatele představují pouze opakování a rozvinutí jeho obhajoby uplatněné již při hlavním líčení, s níž se soud prvního stupně náležitě vypořádal. Doplnil, že z předmětné dohody neplyne, že by se subdodavatelé dohodli na vyplacení provize stěžovateli jako fyzické osobě, jak opakovaně tvrdí. Jednání stěžovatele byla zcela v souladu se zájmy společenství až do doby, než si ponechal "provizi" bez toho, aby byla odsouhlasena příslušným výborem; svěřené finanční prostředky využil v rozporu s účelem, pro který mu byly svěřeny.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Postupně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž ty stěžejní směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a nesprávnému zjištění skutkového stavu. Stěžovatel podle soudu prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a i vlastní verzi skutkového stavu věci, což však nemůže nic změnit na závěru soudu o nedůvodnosti jím podaného dovolání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů - konkrétně okresního soudu a krajského soudu, zejména proti namítanému nesprávnému právnímu posouzení skutkového stavu. Současně uvádí, že důsledkem vytýkaných vad napadeného usnesení je nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele a porušení zásady presumpce neviny ve vztahu ke stěžovateli, podle níž není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti směřuje primárně do sféry hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy).
8. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Výjimku představují situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). O takový případ se však nejedná. V nyní posuzované věci se s námitkami stěžovatele, uplatňovanými též v ústavní stížnosti, v dostatečném rozsahu vypořádaly již obecné soudy. Srozumitelně přitom koncipovaly též své úvahy (opírající se o provedené důkazy), které je k předmětnému rozhodnutí vedly. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe jde o tzv. opomenuté důkazy pouze tehdy, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, ale návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, případně o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565), nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017 a další]. Ústavní soud však konstatuje, že z předložených listin vyplývá, že ve věci bylo povedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, přičemž s neprovedením stěžovatelem navrženého důkazu se obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly (srov. zejména odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 4.) a uvedly též důvody, které je k danému postupu vedly. Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu