ECLI:CZ:US:2020:2.US.355.20.1
sp. zn. II. ÚS 355/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 30 Cdo 3741/2019-444, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2019 č. j. 29 Co 543/2018-439 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. října 2018 č. j. 14 C 29/2011-422, spojené s návrhem na zrušení čl. V, bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, včetně příloh A), B) a C), se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 13 a čl. 18 Úmluvy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů.
2. Z ústavní stížnosti, napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti a z Ústavním soudem vyžádaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve věci samé vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenu délkou řízení ve věci vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 112/2007. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 7. 2017 č. j. 14 C 29/2011-341 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 29 Co 407/2017-382 bylo konstatováno porušení práva stěžovatele, požadavek na zaplacení peněžitého plnění v aktuální výši 11 269,09 EUR byl zamítnut.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání a navrhl, aby byl v řízení o dovolání osvobozen od soudních poplatků a aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání zamítl. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatel věrohodným způsobem neprokázal své poměry a dostatečně hodnověrně a úplně neprokázal skutečnosti, které jsou pro takové rozhodnutí podstatné. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání proti rozsudku městského soudu, neboť dovolatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel si musel být vědom povinnosti právního zastoupení, neboť vede velké množství obsahově obdobných řízení u různých soudů, využívá všech řádných i mimořádných opravných prostředků a ke splnění této podmínky byl opakovaně vyzýván. Nejvyšší soud proto nepovažoval skutečnost, že stěžovatele nevyzval ke splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 o. s. ř., za ohrožení jeho procesních práv.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vylíčil skutkový a právní stav před podáním ústavní stížnosti a popsal svá předchozí řízení před civilními soudy. Tvrdil, že civilní soudy ignorovaly závěry z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP", stížnost č. 10092/13 ze dne 8. 2. 2018), nekompenzovaly jeho nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku soudního řízení a následnou administrativní procedurou mu znemožnily přístup k Nejvyššímu soudu, ačkoliv šlo o zjevnou svévolnou aplikaci práva v jeho neprospěch. Stěžovatel se považuje za oběť systémového porušování čl. 18 Úmluvy, kdy veškerá státní moc, reprezentovaná všemi svými články, vytvořila a nadále vytváří "prostředek nápravy", který je systémově neúčinný. Jako základní východisko pro tento závěr stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09, bod 19 (N 33/56 SbNU 373) s tím, že vyvracet "důkaz zlé vůle" není podle judikatury ESLP věcí moci soudní, ale záležitostí žalovaného státu. Stěžovatel předkládá tento argument Ústavnímu soudu jako splnění podmínky sine qua non, vyžadované ze strany ESLP podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy. K novelizujícímu zákonu č. 296/2017 Sb. stěžovatel předkládá námitku zásadního nesouladu interpretace pojmu "prostředek nápravy" s tím, že ESLP hovoří o jednom prostředku nápravy, ale na vnitrostátní úrovni lze hovořit o sadě pěti prostředků nápravy, kdy zpoplatněny jsou pouze druhý a čtvrtý, což je podle stěžovatele absurdní; fikce o "odůvodnění racionálního zákonodárce" nemůže obstát, není-li zrušení osvobození od soudních poplatků řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. v důvodové zprávě odůvodněno. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí, shodně jako neodůvodněné zrušení osvobození od soudních poplatků v důvodové zprávě k zákonu č. 296/2017 Sb. za výjimečný a organizovaný případ extrémního vybočení z rámce vymezeného judikaturou ESLP a principy spravedlnosti a objektivní odpovědnosti státu bez možnosti libera, pročež by měl Ústavní soud kasačně zasáhnout jak do rozhodování civilních soudů, tak i do problému nerovného postavení procesních stran v kompenzačním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., tj. zrušit relevantní část zákona č. 296/2017 Sb. i s možným odkladným účinkem a příkazem moci zákonodárné, aby uvedenou problematiku uvedla do souladu s mezinárodními závazky státu, jež mu plynou z čl. 13 a čl. 18 Úmluvy. Stěžovatel má též za to, že v jeho případě bylo rozhodováno na základě právního předpisu, který byl pozměněn až v průběhu "plynutí prostředku nápravy", a to v důsledku ustanovení, které stěžovatel, v kontextu jak probíhal legislativní proces, pokládá za protiústavní a ve zjevném rozporu s recentní judikaturou ESLP.
6. K dílčím aspektům napadených rozhodnutím stěžovatel vznáší otázku, zda ESLP, používá-li ve své judikatuře termín "prostředek nápravy", má na mysli celou sadu prostředků nápravy v rámci jednoho kompenzačního soudního řízení, nebo zda na celé kompenzační řízení nahlíží jako na jeden prostředek nápravy. Odpověď na tuto otázku má zcela zásadní význam, neboť Nejvyšší soud vyložil (v jiné věci), že kompenzační řízení začíná okamžikem uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti. Je-li tedy prostředek nápravy zahájen uplatněním u ministerstva a tento úkon zpoplatněn není, tak podle stěžovatele má být celý průběh prostředku nápravy bezplatný. Ovšem ve chvíli, kdy se "oběť státu" obrátí na soud prvního stupně, úkon zpoplatněn je, odvolání zpoplatněno není, dovolání zpoplatněno je, podání ústavní stížnosti zpoplatněno není. Stěžovatel opakuje, že prostředek nápravy v jeho věci byl zahájen uplatněním dne 17. 8. 2010 a nikdy nebyl přerušen, z tohoto titulu namítá, že řízení v žádný okamžik nemohlo spadat pod zákon č. 296/2017 Sb., který nabyl účinnosti až dne 30. 9. 2017, tj. čtyři roky po zahájení "prostředku nápravy". Na závěr uvádí, že Nejvyšší soud zastavil "prostředek nápravy", protože stěžovatel nezaplatil něco, co vůbec platit neměl a nemá. Jeho odůvodnění o absenci právního zastoupení je argumentací zavádějící, neboť i kdyby byl stěžovatel zastoupen, řízení by bylo zastaveno proto, že nezaplatil za přístup ke spravedlnosti. Stěžovatel zdůraznil, že byl v mezičase, v lednu 2019, propuštěn po osmnácti letech z výkonu trestu odnětí svobody a jeho majetková situace se katastrofálně zhoršila. Jeho majetkové poměry však nebyly nikdy zkoumány (v duchu nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17) a o to jsou absurdnější závěry městského soudu, který posuzoval situaci stěžovatele-vězně, ačkoliv již byl na svobodě.
7. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení shora označeného ustanovení a v této souvislosti jasně definoval, jak to je s otázkou "jednoho prostředku nápravy na vnitrostátní úrovni v souvislostech s nekonzistentní judikaturou ÚS ČR".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost podal oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Při posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) musel Ústavní soud rozlišit, že ústavní stížnost směřuje jednak proti rozhodnutím obvodního a městského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení a jednak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo završeno řízení ve věci samé.
10. Ze zásady, že ústavní stížností lze napadat konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí (procesní) rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, Ústavní soud činí výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí týkající se osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Ústavní soud považuje ústavní stížnost proti nim směřující za přípustnou, splňující předpoklady pro věcné projednání [srov. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006 (N 149/42 SbNU 209), v němž bylo přezkoumáváno zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů; nebo nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), který se týká přezkumu rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a zastoupení advokátem].
11. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
12. Proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, a proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. i) a j) o. s. ř. ve znění zákona č. 296/2017 Sb.], a proto je usnesení městského soudu nutno považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Jak Ústavní soud ověřil, napadené usnesení městského soudu bylo stěžovateli doručeno do datové schránky dne 29. 3. 2019. Lhůta pro podání ústavní stížnosti marně uplynula dnem 29. 5. 2019, a proto ústavní stížnost podaná až dne 2. 2. 2020 je (v této části) opožděná.
13. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, neboť usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno do datové schránky dne 2. 12. 2019.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Zastavení dovolacího řízení v situaci, kdy stěžovatel nebyl zastoupen advokátem a nedoložil, že má vlastní právnické vzdělání, je postupem, který byl zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavnímu soudu je z jeho vlastní činnosti známo, že stěžovatel vedl v minulosti řadu sporů, ve kterých byl o nutnosti povinného zastoupení v dovolacím řízení informován a vyzván k odstranění vady s poučením o následcích, pokud tak neučiní (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2291/13 ze dne 8. 8. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2502/13 ze dne 19. 9. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 3731/19 ze dne 25. 2. 2020 a řada dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud měl proto shodně s Nejvyšším soudem za to, že lpění na dalším poučení by se v tomto konkrétním případě jevilo jako neúčelné. Lze též připomenout, že práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny se lze domáhat pouze zákonem stanoveným způsobem (čl. 36 odst. 4 Listiny). Totéž lze obdobně vyžadovat i u práv zakotvených v Úmluvě.
16. K návrhu na zrušení shora označeného ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. Ústavní soud uvádí, že takový návrh má akcesorickou povahu (§74 zákona o Ústavním soudu), protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost v části týkající se rozhodování o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce, odmítnuta pro zmeškání lhůty k jejímu podání, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu. Je-li ústavní stížnost neschopná věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995, U 22/4 SbNU 351).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
18. Návrh na zrušení výše označeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu