ECLI:CZ:US:2020:2.US.3637.19.1
sp. zn. II. ÚS 3637/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělské družstvo Němčičky, se sídlem Němčičky 153, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 8. 2019 č. j. 112 C 34/2017-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel s žalovaným uzavřeli v roce 2009 nájemní smlouvu na specifikované zemědělské pozemky, které žalovaný jako vlastník pozemků pronajal stěžovateli k užívání za sjednané nájemné na dobu 10 let s automatickou prolongací smlouvy vždy o dalších 10 let. V této nájemní smlouvě si strany dohodly, že "v případě ukončení nájmu je pronajímatel povinen uhradit nájemci hodnotu trvalých porostů, a to podle znaleckého posudku vyhotoveného v době ukončení nájemního vztahu". Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu byl v roce 2014 schválen návrh komplexních pozemkových úprav, v jejichž důsledku zanikl původní pozemek a vlastnické právo žalovaného přešlo na nově vzniklý pozemek. Podle §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, ve znění pozdějších předpisů, došlo ze zákona k zániku nájemní smlouvy. Na základě ukončení nájemní smlouvy a v souladu s výše citovaným smluvním ujednáním stěžovatel po žalovaném požadoval úhradu částky 2 446 Kč, která odpovídala hodnotě trvalých porostů na pozemku. Poté, co žalovaný na výzvu stěžovatele nezaplatil, podal proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 2 446 Kč s příslušenstvím.
3. Žalobu stěžovatele Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovatel dal dopisem ze dne 19. 9. 2014, ve kterém požádal žalovaného o uzavření nové pachtovní smlouvy, najevo svůj úmysl, že náhradu za trvalé porosty dle předmětného ujednání bude chtít pouze v případě, že žalovaný vinici stěžovateli nepropachtuje. Žalovaný stěžovateli vinici propachtoval, nebyly proto splněny podmínky pro náhradu hodnoty trvalých porostů dle předmětného ustanovení nájemní smlouvy z roku 2009.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel předně uvádí, že ačkoliv se v této konkrétní věci jedná o bagatelní částku, typově nejde o ojedinělou věc, neboť stěžovatel zahájil několik skutkově obdobných řízení, přičemž některá z nich byla již meritorně rozhodnuta a jsou v právní moci. Přitom řada těchto rozhodnutí byla vydána ve prospěch stěžovatele a potvrdila jeho nárok na náhradu za trvalé porosty; stěžovatel na předmětná rozhodnutá okresní soud upozorňoval. S ohledem na tuto skutečnost pak stěžovatel i v nyní projednávané věci důvodně očekával, že bude jeho žalobě vyhověno. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které okresní soud posuzovaný případ odlišil od stěžovatelem předloženého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5; existence nové pachtovní smlouvy je dle stěžovatele pro posuzovanou věc irelevantní. Dále stěžovatel rozporuje jednotlivé pasáže odůvodnění týkající se věci samé.
5. Průběh řízení, jakož i obsah jednotlivých rozhodnutí a podání je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr, přičemž zásah Ústavního soudu by byl namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379), bod 11; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. V posuzované věci byl předmětem řízení před okresním soudem spor o zaplacení částky 2 446 Kč s příslušenstvím, tedy částky, kterou lze ve světle předchozí judikatury označit za bagatelní (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4163/19 ze dne 11. 2. 2020 či usnesení sp. zn. III. ÚS 4136/19 ze dne 28. 1. 2020). Na rozdíl od skutkově obdobné věci téhož stěžovatele posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 4029/19 není v tomto případě naplněno kvalitativní hledisko, které by přes bagatelnost posuzované částky mohlo odůvodnit ústavněprávní přezkum rozhodnutí [srv. blíže nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)].
10. V nálezu sp. zn. II. ÚS 4029/19 ze dne 10. 3. 2020 Ústavní soud dospěl k závěru, že obecný soud pochybil, když se argumentačně nevypořádal se stěžovatelem odkazovanými rozhodnutími jiných prvoinstančních soudů v obdobných věcech (v nichž stěžovatel figuroval rovněž jako žalobce a v nichž bylo za velice podobného skutkového stavu žalobě stěžovatele vyhověno). Konkrétně Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo z ústavního pořádku vyplývající povinností obecného soudu alespoň stručně vyložit, z jakého důvodu rozhodl jinak než soud ve stěžovatelem předloženém rozhodnutí. V posuzované věci okresní soud tomuto požadavku dostál, neboť v závěru odůvodnění uvedl, že ve věci posuzované Obvodním soudem pro Prahu 5 nebyla uzavřena nová pachtovní smlouva, kterou okresní soud považoval v nynějším případě pro své posouzení za zásadní, Obvodní soud pro Prahu 5 proto rozhodoval za jiného skutkového stavu. Ústavní soud považuje takovéto odůvodnění vzhledem k bagatelnosti žalované částky a z ní vyplývající zkrácené formy rozhodnutí za zcela dostačující.
11. Ve zbytku představuje ústavní stížnost polemiku stěžovatele se skutkovými a právními závěry okresního soudu, kterou vedl již v řízení před tímto soudem. Okresní soud se s jeho argumenty vypořádal již v napadeném rozhodnutí, přičemž jeho závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu