ECLI:CZ:US:2020:2.US.3945.19.1
sp. zn. II. ÚS 3945/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimíčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K. L., zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019 č. j. 4 Tdo 1064/2019-439, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 5 To 220/2018-392 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 5. 2018 č. j. 6 T 51/2017-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem okresního soudu uznána vinnou ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění obecných soudů dopustila tím, že v průběhu měsíce července 2016 jednala jako příslušník Policie České republiky ve prospěch K. S., neboť ze služebního telefonního čísla kontaktovala J. B., kterému se představila jako policistka s příjmením M. s tím, aby se dostavil na Policii České republiky k výslechu, a to ve věci jeho dluhu vůči K. S. V důsledku tohoto jednání se J. B. dne 20. 7. 2016 dostavil do budovy Policie České republiky, kde se obviněná vydávala za zástup policistky M., dále s J. B. ve své kanceláři sepsala smyšlenou listinu o jeho vyjádření s cílem přimět ho k úhradě dlužné částky K. S., aniž by K. S. v té době podala trestní oznámení, které by vyřizovala stěžovatelka a aniž by důvod k jednání s J. B. řádně zaevidovala v informačním systému ETŘ, čímž jednala v rozporu s povinností příslušníka Policie ČR podle §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
3. Krajský soud odvolání stěžovatelky zamítl. Dospěl přitom k závěru, že soud prvního stupně řádně provedl veškeré důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Při svém rozhodování vycházel okresní soud z provedených důkazů a z nich zjištěného skutkového stavu věci. Soud prvního stupně podle závěrů krajského soudu věc správně hodnotil i po právní stránce. Současně krajský soud doplnil dokazování některými stěžovatelkou navrhovanými důkazy, přičemž uzavřel, že žádný z takto provedených důkazů obhajobě stěžovatelky "neprospěl". Naopak z nich plyne, že K. S. podala trestní oznámení na J. B. až 30. 9. 2018 na Policii ČR a dále taky skutečnost, že stěžovatelka se s K. S. a jejím druhem znala. V důsledku protiprávního jednání stěžovatelky J. B. splatil část sluhu K. S. Současně odvolací soud odmítl provést důkaz spisem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 1 T 35/2018; vyžádal si k veřejnému zasedání pouze protokol o trestním oznámení (viz výše).
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Vypořádal se se všemi námitkami stěžovatelky směřujícími proti postupu soudů nižších instancí v rámci provádění a hodnocení důkazů. Stran argumentace tzv. opomenutými důkazy dovolací soud konstatoval, že neshledal pochybení soudu prvního stupně ani soudu odvolacího a zdůraznil, že neprovedení navržených důkazů v listině ze dne 12. 10. 2017 není zapotřebí v rozhodnutí soudu odůvodňovat v situaci, kdy při konání posledního hlavního líčení dne 10. 5. 2018 obhájce obviněné výslovně na dotaz, zda má nějaké návrhy na doplnění dokazování, netrval na provedení jiných důkazů a byl bez důkazních návrhů. Soud dále uvedl, že s námitkami stěžovatele, uplatňovanými v dovolání, se vypořádaly již oba soudy nižších instancí ve svých rozhodnutích. K tomu dodal, že vina stěžovatelky byla spolehlivě prokázána důkazy opatřenými a provedenými v souladu se zákonem, přičemž ve spisovém materiálu neshledal podklady pro zpochybňování zákonnosti a procesní použitelnosti provedených důkazů. Nadto odvolací soud některé z navrhovaných důkazů sám provedl a neprovedení dalších dostatečně (byť stručně) odůvodnil.
5. Stěžovatelka v ústavní stížností uplatňuje opět téže námitky, které byly předmětem řízení před obecnými soudy. Brojí zejména proti provádění důkazů obecnými soudy, namítá neprovedení některých navrhovaných důkazů a poukazuje na domnělou libovůli v hodnocení soudem provedených důkazů.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud poukazuje zejména na to, že již z napadených usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení, přičemž s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala a na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. V nyní posuzované věci považuje Ústavní soud uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů za přijatelné. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly, zejména odvolací soud doplnil dokazování okresního soudu, přičemž zdůvodnil, proč některé důkazy zůstaly neprovedeny. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k zásadní námitce stěžovatelky stran důkazu prostřednictvím pořízené audionahrávky a dospěl k závěru o její nedůvodnosti. Nelze se ztotožnit s tvrzením stěžovatelky o "klíčovosti" tohoto důkazu, když obecné soudy zdůrazňují vzájemnou provázanost všech provedených důkazů, které v souhrnu tvoří celek zřetelně prokazující vinu stěžovatelky. Nelze rovněž souhlasit se stěžovatelkou, že by obecné soudy aprobovaly provedení důkazu celým spisem bez dalšího; naopak odvolací soud výslovně odmítl provedení takového důkazu.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu