ECLI:CZ:US:2020:2.US.403.20.1
sp. zn. II. ÚS 403/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vasila Blaňára a 2. Márie Blaňárové, obou zastoupených Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 3605/2019-1121 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019 č. j. 24 Co 15/2019-1080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 3 a v čl. 90 Ústavy.
2. Jak vyplývá z argumentace v ústavní stížnosti a z přiložených listin, stěžovatelům byla uložena povinnost rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 8. 2018 č. j. 10 C 76/2008-1001, aby na své náklady odstranili oplocení na pozemcích parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5 a parc. č. X6 v katastrálním území M. a zdrželi se jejich užívání. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, neboť se domnívali, že se okresní soud nedostatečně vypořádal se závazným pokynem Nejvyššího soudu, vydaném dříve v téže věci, pod sp. zn. 22 Cdo 3537/2013 a sp. zn. 22 Cdo 3512/2013. Tento pokyn zavazoval okresní soud, aby zjistil, zda stěžovatelé byli objektivně zpochybněni ve své držbě. Dále stěžovatelé namítali, že okresní soud nevzal v potaz řadu listin, které sami předložili.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 24 Co 15/2019-1080 potvrdil rozsudek okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že stěžovatelé nemohli být v dobré víře, neboť několikrát byli upozorněni, že předmětné pozemky náleží obci, což prokázala řada důkazů. Stěžovatelé poté podali dovolání k Nejvyššímu soudu, který toto dovolání odmítl jako nepřípustné. Následně se stěžovatelé obrátili s ústavní stížností na Ústavní soud.
4. Stěžovatelé mají za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich základních práv a svobod. Toto porušení konkrétně spatřují v otázce posouzení dobré víry. Dle jejich názoru nedošlo k objektivnímu zpochybnění jejich držby a argumentace obecných soudů byla především postavena na výpovědi jedné svědkyně, kterou nepovažují za věrohodnou. Dále rozporují činnost obecných soudů, neboť se soudy dostatečně nezabývaly jimi navrženými listinnými důkazy. Tyto důkazy okresní soud sice provedl, ale dle stěžovatelů se s nimi vůbec nevypořádal. Tuto chybu krajský soud údajně nezhojil ani přes písemnou a ústně přednesenou námitku stěžovatelů. Také namítají, že obec mohla dlouhodobým užíváním vydržet pouze břemeno veřejné cesty, nikoliv však vlastnictví samotného pozemku.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud posoudil obsah podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto nevykonává funkci dalšího instančního přezkumu.
8. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda ho lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
9. Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly dostatečné množství důkazů, kterými tvrzení o dobré víře stěžovatelů v jednotlivých rozhodnutích vyvrátily. Stěžovatelé se mylně domnívají, že právní závěr obecných soudů o absenci jejich dobré víry byl podložen pouze výpovědí jedné svědkyně. Okresní soud, a potažmo i krajský soud, opřel odůvodnění svého rozhodnutí o celou řadu důkazů. Mezi tyto důkazy patří výpovědi jednotlivých svědků, ale také listinné důkazy, které potvrzovaly, že stěžovatelé byli opakovaně upozorňováni na vlastnictví předmětných pozemků obcí.
10. Dále se Ústavní soud zabýval problematikou tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud zásadně není oprávněn revidovat hodnocení provedených důkazů obecnými soudy; tato zásada však neplatí v případě, že při svém přezkumu Ústavní soud dojde k závěru, že skutková zjištění z provedených důkazů vůbec nevyplývají, respektive že provedené důkazy zjevně nemohly být dostatečným podkladem pro přijatá skutková zjištění. K revidování důkazů Ústavní soud přistoupí též v situaci zmíněných opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval. V takovém případě se obecný soud dopouští procesní chyby, která zakládá nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [k tomu srov. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999 (N 100/15 SbNU 31) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)]. V daném řízení však Ústavní soud takové jednání neshledal. Obecné soudy se vypořádaly s navrženými listinnými důkazy stěžovatelů sice velmi stručně, avšak dostály požadavkům, které jsou na ně kladeny při hodnocení důkazů a odůvodnění jejich neprovedení.
11. Dále Ústavní soud přistoupil k posouzení námitky stěžovatelů, že obec nemohla vydržet vlastnictví pozemků pouze tím, že na nich veřejně užívala cestu. Tato námitka je však natolik nekonkrétní, že nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti, a proto se jí Ústavní soud dále nezabýval.
12. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání. Stěžovatelé totiž v dovolání skutečně řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti, což je však jeho obligatorní náležitostí [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb., nebo nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247) či usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání. V postupu a závěru Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci proto Ústavní soud nespatřuje žádná pochybení, která by mohla dosahovat protiústavní intenzity.
13. Dle názoru Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu