ECLI:CZ:US:2020:2.US.4175.19.1
sp. zn. II. ÚS 4175/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Dubského, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, Matúšova 982/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1291/2018-197 ze dne 20. 8. 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 179/2017-179 ze dne 4. 10. 2017 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 25 C 39/2011-145 ze dne 16. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Děčíně napadeným rozsudkem ze dne 16. 8. 2016 č. j. 25 C 39/2011-145, zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 89 952 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 8 Co 179/2017-179 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 22 Cdo 1291/2018-197 ze dne 20. 8. 2019 odmítl stěžovatelovo dovolání zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
3. Stěžovatel na základě výzvy Ústavního soudu, aby doplnil odůvodnění své ústavní stížnosti, sice původně blanketní ústavní stížnost rozvedl, avšak tak, že je na samé hranici projednatelnosti. Z ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal proti svému bratrovi zaplacení žalované částky jako ekonomické protihodnoty (peněžité náhrady) za jeho nadužívání spoluvlastnického podílu na nemovitostech ve V. za období od 1. 3. 2009 do 28. 2. 2011 a že se domnívá, že obecné soudy zasáhly do jeho v bodě 1 tohoto rozhodnutí specifikovaných práv. Ve stížnosti opakuje své námitky, že se nemohl do budoucna vzdát výkonu svého vlastnického práva, a proto nesouhlasí s výkladem okresního soudu, že došlo k uzavření dohody na základě jeho slibu matce. Dále polemizuje s tím, že se Nejvyšší soud podrobněji nezabýval jeho námitkou, že jsou skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s výsledkem sporu před obecnými soudy. Byť i stěžovatel zmiňuje svá základní práva, tak není zřejmé, v čem konkrétně podle něj došlo k zásahu do jeho práv. Obecné tvrzení o extrémním rozporu s principy spravedlnosti nepřesvědčilo Ústavní soud, že je stěžovatelova ústavní stížnost opodstatněná.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu