ECLI:CZ:US:2020:2.US.490.19.1
sp. zn. II. ÚS 490/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Davidem Průšou, advokátem se sídlem V Luhu 18, Praha 4, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jako soudu kárného, ze dne 27. 11. 2018 č. j. 14 Kse 3/2018-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá rovněž porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jako soudu kárného, ze dne 15. 9. 2015 č. j. 14 Kse 3/2015-53 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání tří závažných kárných deliktů podle §116 odst. 3 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v rozhodném znění, a za tyto delikty byl odvolán z exekutorského úřadu. Dne 17. 9. 2018 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení, v němž namítal, že v původním řízení proběhlo ústní jednání přes jeho omluvu v jeho nepřítomnosti. V návrhu rovněž brojil proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3360/15 ze dne 2. 2. 2016, jímž byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta stěžovatelova ústavní stížnost proti rozhodnutí č. j. 14 Kse 3/2015-53. Nejvyšší správní soud, jako soud kárný, napadeným rozhodnutím návrh zamítl, neboť žádné ze stěžovatelových tvrzení uvedených v návrhu nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu §25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb.") ve spojení s §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění. Obnova řízení jakožto mimořádný opravný prostředek se vztahuje výhradně na vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a ovlivnit právní posouzení a následně i výrok o vině či sankci. Neúčast na ústním jednání, ani sdělení soudu o neuznání omluvy z jednání takovou novou skutečností není. Obnova řízení rovněž nepředstavuje zvláštní opravný prostředek proti rozhodnutí Ústavního soudu.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje datum a čas dodání a následného doručení sdělení kárného soudu ze dne 14. 9. 2015 o neuznání omluvy z ústního jednání. Namítá, že teprve v odůvodnění rozhodnutí kárný soud stěžovateli vysvětlil, z jakého důvodu nebyla jeho omluva akceptována, a dále uvádí, že nebyl kárným soudem upozorněn, že jeho zájmy může v řízení zastupovat zvolený zástupce. Kárný soud mohl stěžovatele o uvedeném rovněž informovat telefonicky. Z uvedených důvodů žádá, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jako soudu kárného, č. j. 14 Kse 3/2015-53 zrušeno. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3360/15 nebylo o stěžovatelově ústavní stížnosti proti citovanému rozhodnutí řádně rozhodnuto. Namítá, že okamžik doručení výše uvedeného sdělení kárného soudu stěžovateli musel být soudu znám až po vydání rozhodnutí, a proto se jedná o tzv. novou skutečnost způsobilou naplnit podmínky obnovy řízení. V řízení došlo k opakovanému porušení stěžovatelových ústavních práv, neboť stěžovatel nebyl o konání ústního jednání řádně informován a nebyl ani vyzván k doplnění omluvy z jednání.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud ke kárnému řízení se soudci, státními zástupci a exekutory v minulosti uvedl, že čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje i právo na nerušený výkon veřejné funkce včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce [nálezy sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) a sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)]. Kárné soudy musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu (citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1076/07).
8. V posuzované věci je ústavní stížností napadeno rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Nejvyšší správní soud, jako soud kárný, v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil (včetně odkazu na relevantní judikaturu vrcholných soudů), z jakého důvodu nelze stěžovatelova tvrzení považovat za nové skutečnosti ve smyslu §25 zákona č. 7/2002 Sb. ve spojení s §278 odst. 1 trestního řádu. Jeho závěry Ústavní soud nepovažuje za neudržitelné, na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal. Dále je třeba konstatovat, že stěžovatel svou ústavní stížností věcně brojí zejména proti rozhodnutí kárného soudu č. j. 14 Kse 3/2015-53, které však již bylo pravomocně posouzeno Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 3360/15.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu